Textová RPG hra založená na znameních horoskopu a magických bytostech.
 
PříjemSeznam uživatelůRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Útesy

Goto down 
AutorZpráva
Písař
Admin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 109
Join date : 08. 08. 16

PříspěvekPředmět: Útesy    Thu Aug 25, 2016 9:36 pm


Část pobřeží dál od vesnice tvoří útesy a shluky kamenů. Tomuto kusu se nedá ani říkat pláž, není na ní téměř žádný písek a její povrch tvoří jen různě velké vodou vymleté kameny. Pokud jste dost šikovní, můžete projít suchou nohou až na konec útesů, ale kameny mohou být zrádné. Některé z nich pokrývá slizký mech a chaluhy, snadno vám uklouzne noha a ještě snadněji si rozbijete hlavu. Vlny narážející do kamenů obvykle nejsou moc silné, málokdy se stane, že vás voda celé zmáčí. Při odlivu jsou i prostory mezi kameny relativně suché a můžete tam najít různé škeble, kraby a ulity. Naopak při přílivu se občas stane, že se některé kameny potopí celé a ty vyšší dál od břehu jsou tak dočasně odříznuté.
Útesy jsou rájem mořských panen a mořských lidí, kteří se vyhřívají na sluníčku na kamenech. Teplota je zde ale o něco nižší než na písečné pláži, už nemáte ten pocit rozpálené pláže. Z některých větších útesů se dá skákat do vody a předvádět se na nich.
Kousek dál jsou útesy větší a voda v nich vymlela malé jeskyně, kterými zvládnete proplout i na loďce. 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://stjernetegn-rpg.forumczech.com
Alci

avatar

Virgo Poèet pøíspìvkù : 25
Join date : 31. 08. 16
Age : 27

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Sun Sep 04, 2016 7:23 pm

Lhala bych kdybych řekla, že to co se dělo v lesíku bylo divné, zvedla jsem ručky a chvíli sledovala tu faunku jak se baví se srnkami, já se držela dál mám pro strach uděláno ale i když jsem mluvila věnovala se jim, takže jsem opatrně vycouvala a dala se na "útěk" prostě se snažila s voláním najít svého kamaráda, který se mi ztratil při lovení v lese, ale ani za nic jsem nemohla ten les najít, šla jsem dlouho a všechno tu vypadalo svěžejší, živější, tamten les byl proschlý jako v parném létě a přitom byla zima, nechápu nic. Jak tak jdu zastaví mě vůně moře, vyběhnu a zamrkám, jak dlouho jsem musela jít?! Zastavím se na okraji kamenů na ně nejdu vypadají kluzce a ač by mě to asi nezabilo nemám potřebu zlámat si větvičky. Rozhlédnu se ale kol kolem to nepoznávám, začnu litovat , že jsem opustila tu lehce zfetovanou faunku co mluví s houbičkami a srnkami. Ne neodsuzovala jsem ji jenže já ho potřebovala najít, však musí někde být a co když se mu něco stalo? "Halooo! Je tu někdo? Pomozte prosím!" Začnu volat ale pochhybuju že se někdo ozve vypadá to tu dost opuštěně.

______________________________

Co na srdci to na jazyku...


Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Písař
Admin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 109
Join date : 08. 08. 16

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Sun Sep 04, 2016 7:30 pm

Alcino volání nevyšlo nazmar. Za chvilku se za ní na kamenité pláži ozval dusot kopyt. "Proč tu tak pořváváš, dryádo?" zahučel kdosi. Když se Alci otočila, spatřila kentaura. Ano, doopravdy kentaura. Vousatého, s lukem přes rameno a ne zrovna v dobré náladě. "To, že ve vesnici oslavují, neznamená, že můžeš rušit klid přírody i tady," pokáral ji mrzutě a přešlápl z kopyta na kopyto. Ne, doopravdy ho její volání nepotěšilo. Je noc, zvířata v lese spí a ona si tu vyřvává jak na lesy. Tentokrát ale nevytahoval luk, tahle dryáda zjevně neměla ponětí, kde se to nachází, a nepředstavuje tak dle všeho žádné nebezpečí.
"Kdo jsi a jak ses sem dostala?" zeptal se jí a postoupil k ní blíž, aby na ni lépe viděl.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://stjernetegn-rpg.forumczech.com
Alci

avatar

Virgo Poèet pøíspìvkù : 25
Join date : 31. 08. 16
Age : 27

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Sun Sep 04, 2016 7:34 pm

Otočila jsem se za hlasem, zvučným až hromovým, zamrkala jsem a usmála se, sláva někdo kdo komunikuje. "Ahoj, já se ztratila...vážně úplně..."  přiznám a rozhodím packami nešťastně. "Omlouvám se, nerada ruším ale ztratil se mi vlčí přítel, byli jsme v takovém lese, jiném než tenhle a šel lovit já šla pro klestí a najednou...Jsem byla na mýtině, byla tam faunka a mluvila se srnami a pak asi myslím snědla lysohlávky takže jsem hledala dál..byla jsmezoufalá."  Ano, jsem pitomá neměla jsem křičet, příroda je posvátná vím to, mám chuť se bouchnout prstíky do hlavy abych si to zapsala za uši. "Jsem Alci...putovala jsem s kamarádem, dlouho až z Irska....Teda jeho jsem nabrala po cestě no to je jedno..hledám místo, kde je útočiště pro bytosti jako já...jenže jsem teď tady a nemohu se najít.."  Pokrčím ramínky a zadívám se na něj nevinně.

______________________________

Co na srdci to na jazyku...


Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Písař
Admin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 109
Join date : 08. 08. 16

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Mon Sep 05, 2016 6:37 pm

1. HERNÍ DEN


Ahoj? Nad tím pozdravem povytáhl obočí, ale nic neřekl. Očekával přeci jen trochu úcty. Dospělého člověka, který je očividně podstatně starší, asi nepozdravíte ahoj. Jeho výraz trochu zjemněl, když řekla, že se ztratila, zato ale ztvrdl, jakmile zaslechl, že se jí ztratil vlčí přítel. "Jaký vlčí přítel?" zeptal se a podezřívavě si ji změřil. Jestli patří k tomu arogantnímu lykantropovi Asurovi... To by se u něj moc dobře nezapsala, ačkoliv by si to nezasloužila. Nad jejími řečmi o faunce a lysohlávkách zůstal nevzrušeně stát. Kdoví, co tam vůbec viděla. "Dovedu tě do vesnice. Je kus po pobřeží, jmenuje se Stjernetegn a žijí v ní bytosti, jako jsi ty nebo já," prohlásil a víc to očividně nehodlal rozebírat. "Zrovna tam probíhá oslava pro nováčky. U chatek, kde budeš bydlet, než si najdeš něco svého," dodal a pokynul jí, aby ho následovala. Pak se prostě otočil, očekávajíc, že půjde za ním, a rozešel se směrem k vesnici, kde ji vzal za Rakatl, která jí vysvětlila vše ohledně ubytování v chatkách.


>>
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://stjernetegn-rpg.forumczech.com
Alci

avatar

Virgo Poèet pøíspìvkù : 25
Join date : 31. 08. 16
Age : 27

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Mon Sep 05, 2016 8:52 pm

Jo to já úctu mám jenže spíš nevím kdo to je a taky, jsem prostě prořízlá pusa co mluví dřív než myslí, ale vždycky to myslí dobře. "Alistair, je to vlkodlak, hledáme to místo společně jenže já se najednou octla tady a on není k nalezení bojím se o něj a taky se trochu bojím o sebe vypadá to tu tak jinak než tam kde jsem byla." Promnu si paže a těkám očima z místa na místo. Zamrkám když poví kde to jsme. "Stjerne...tamto? To jsem tady? To jsem hledala?" Rozzáří se mi očka a zatleskám. Jenže pak se dá na odchod. "A Ale počkat vždyť já..musím najít Alistaira no tak kdo jste pomčkejte přeci!" Jenže kdžy s ním neudržím krok, pak jasně uteče a já budu zas ztracená a představa chatky na spaní nezní tak špatně rozhodně líp než ta pustina předtím. Běžím tedy za ním do toho tábora...
>>> chatky

______________________________

Co na srdci to na jazyku...


Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Nyënne

avatar

Pisces Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 15. 09. 16
Age : 19

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Sun Sep 18, 2016 10:57 am

První, co dokázaly smysly zachytit - absence vody. Ani tak ne ve vzduchu, kdy se plíce plnily štiplavým kyslíkem s nádechem moře, jehož slanost provázela na každém kroku, zvláště tady, na útesech. To jen tělo nehalilo bezpečí vln a tlak, co každému lidskému jedinci drtí průdušnici a snaží se mu dokázat, že moře není jeho domovinou, že je zde pouhým cizincem. Žádné vlny omývající tvrdé, přesto v některých případech poddajné šupiny přecházející z odstínu čistého zlata, jakým se mohou pyšnit nejen drahé šperky ale i kočičí oči, do temně modré, hodné hlubin oceánu nebo potemnělého nebe. Žádná ploutev, co by si v hravém gestu šplouchla na hladině, vyvolávaje tak drobné spršky kapek.
Naopak plně vnímaly cosi cizího, neznámého, nic tak důvěrného jako příboj nebo hebkou mokrou náruč, co jí od prvního dne narození halila jako matka chrání své dítě. Zvuk burácejících vln, narážejících na útesy? Ten byl důvěrně známý, uklidňující, potěžkával smysly do takové hloubky, aby se hned neprobudila. Ale stejně jako zanechávala hluk moře pohlazení na duši, stejně opačné účinky mělo cosi ostrého, co se zarývalo do hebkého těla nepoznamenaného dotekem bolesti. Drobné jehličky, drtivé, nepříjemně bodající do každého kousku kůže ležícího na zemi. Konkrétně? Písku. Paměť ho dokázala určit, ba co víc - pojmenovat. Huna one, tak zněla ta slova jejím rodném jazyce, neboť angličtinu sotva ovládala. Jakože ji spíše neovládala vůbec. Ačkoliv její domovinou byly ostrovy, kde se tento druh mluvy rozšiřoval díky kolonizátorům, co si postupně rozhodli ostrovy a souostroví podmanit pod svou vládu, domorodé dialekty přetrvávaly se vzdorem hodným revolucionářů. Měkké dlaně, nepoznamenané žádnou prací, přejedou napůl ve spánku, napůl při vědomí po drobných zrnech písku mezi vysokými kameny tvořící břitvy útesů, ostrých a mařících životy těch, kteří se nechají stáhnout na samotné dno. Znala ten dotek, jenom trošku jiný, mnohem měkčí, mokřejší. Tento byl dalece jiný, odlišný ve své hrubé, vysušené podstatě, což dívku přinutí otevřít oči.
První pohled? Nijaký. Jen spousta vlasů nafoukaných větrem do kukadel, která se snaží pochopit, co se právě odehrává. Prameny plavých odstínů zkombinovaných s tmavšími s též jí neznámou strukturou - suché je snad ještě nikdy v životě neviděla. Vždyť byla mořskou pannou, ty žijí ve vodě, v jejím samotném nitru, kontakt se souší byl minimální. A Nyënne, malá víla původem z Oceánie, tak vzdálené od břehů norských fjordů, se sama poprvé ocitla v kontaktu se zemí. S prapodivnou suchou písčitou zemí, do níž upírá svůj vyděšený pohled poté, co si pramínky plavých vlasů, které jí zaujaly předtím, zastrčí za ouško. V první chvíli? Úlek. Výkřik. Hlasitý, rozléhající se skalami, avšak zanikající díky nárazům vody. Dlaně se zapřou o prapodivnou zem, jíž znala jen ze vzdálených pohledů, když sledovala domorodé kmeny na ostrovech, zvláště na Kiribati, poblíž kterého vyrostla, kňučení a kňourání uniká ze rtů při doteku s neznámou texturou tak vzdálené od kapek vody a hebkého mokrého písku. Už už se otáčí, hledaje způsob, jakým uniknout, když tu si povšimne hlavní změny - má nohy. Ne ploutev ale regulérní nohy. Dvě párátka v prapodivné pozici. Pokud předtím nedokázala přerušit burácení moře o skaliska, pak nyní se zasloužila o nejzvučnější reakci všech dob. Z hrdla unikají kníkavé zvuky a domáhání se vysvětlení v domorodštině - Kdo jí jenom ukradl ploutev?

______________________________
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Ophelie Cinzia

avatar

Aquarius Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 17. 09. 16
Age : 30

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Sun Sep 18, 2016 8:03 pm

Testa di cazzo! Jak si to jen mohl dovolit? Idiot. Jak se jen odvážil ji znovu zkontaktovat. Krok sem, krok tam, srdce buší o něco rychleji než by to bylo nutné, plíce si berou velké množství čerstvého vzduchu vycházejícího z vody a rty se třou o sebe v tichých, sotva slyšitelných, nadávkách. Nenáviděla ho. Psychicky, vlastně i fyzicky, zničil její vlastní matku a teď se jí ještě bude prosit o pomoc? Ztratila ho už dávno, to že teď bydlí jen několik kilometrů od něj na tom vůbec nic nemění. Ať už jí kdy bude jakkoliv blízko, zůstane jí vzdálený tak, jak jen to jde. Možná se zdála hloupá - takto odsuzovat rodičovskou lásku. Ale skutečně byla? A on? Skutečně ji miloval? Jestli ano, tak proč tehdy odešel? Proč ubližoval osobě, kterou na celém světě milovala nejvíce? Byl to zlý člověk, o tom nebylo pochyb. Povero gatto... Povero padre! Hloupý, hloupý kočkodlak. S dalším nádechem se pomalu dotýkala potřebného klidu. Teď ho potřebovala snad jako ještě nikdy dříve. Měla by se naučit lepší sebekontrole, s takovou to brzy přijde na buben.
Ruka se zvedne a zavadí o kůru jednoho ze starších stromů. Pár pramenů při té cesty spadne do obličeje a mladá žena si je jedním automatickým pohybem zastrčí za ouško. V tu chvíli zvedne svůj pohled od země a od jednoho z posledních zdejších stromů, aby se pokochala prostředím nádherných, zrádných útesů. Co tady vůbec pohledávala? Byla ztracená. A potřebovala klid.
Kupa dalšího čerstvého vzduchu se dostala do plic. Červené tváře nabraly mnohem lepší, přirozenější barvu a hlava ženy se pod dotekem ticha samovolně zaklonila dozadu. Dokonce cítila, jak se její křídla složila k sobě a to byla známka nerušeného klidu... Ten však byl přerušen o několik vteřin později. Už už chtěla nechat své tělo spadnout k zemi, zbrzdit pád svými křídly a pohodlně zavřít oči, ale něco ji zcela vyvedlo z míry. Oči zaostří, nepříliš dokonalý zrak ji však přinutí udělat pár kroků blíž k obnaženému drobnému stvoření, co sebou plácá na souši. "V pořádku?" První věta, sotva slyšitelná. A to ještě netušila, že bytost před ní ani neovládá angličtinu. Znalosti norského jazyka sice měla vcelku bohaté, v tom sledu událostí jí však nenapadlo použít jej. A stejně by slova přišla nazmar, tak či tak. Krůček, druhý krůček, při němž pocítí napětí svých křídel. Vždy reagovala na její pocity. Co byla zač? Hloupost, vždyť to bylo jasné. Jednalo se o vodního tvora. Pohledem prohledá drobné tělíčko, hledajíce nějakou povrchovou ránu. Co se stalo? "Principessa, co se ti stalo?" Tak ráda nazývala jiné zdrobnělinami. Bylo to mnohem milejší, zároveň jednodušší. Nemusela si pamatovat všechna ta jména, která si někdy ani pořádně zapamatovat nešla. To netušila, že tím neznámou nejspíše ještě více zmate.
Ruce poklidně natáhne k tomu drobnému stvoření, s ochranitelským nutkáním si ji přivinout do náruče a říct, že bude všechno zase dobré. A to ani nevěděla, co že se to vlastně stalo.

______________________________
Velká křídla, podobná krkavčím, co se rozpětí a tvaru týče. Jsou černá, z větší části protkaná zlatým peřím. Pestrost barev, sirén, jakoby ji obešla a dostavila se až u šupin, co pokrývají hřbety rukou, krk... Spousta šupin je k nalezení i na lopatkách, tam přesně rámují její křídla. Ptačí drápy jsou stejně tmavá jako uhlové peří, jen na slunci se zlatistě lesknou, stejně jako všechny šupiny - ty jsou však vcelku barevně pestré.  A v dlouhých vlasech? Tu a tam zlaté pírko a to jedno, nejdelší. To jedno jediné je uhlově černé jako noc sama.  
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Nyënne

avatar

Pisces Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 15. 09. 16
Age : 19

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Sun Sep 18, 2016 9:21 pm

"Auhea la hoi koʻu huelo? Aha kā hanaia ai i kuu huelo?" Dovolávání se svého ocasu je marné, modrým kukadlům s příměsí šedé opětuje pohled párek holých nohou, naprosto nedotčených přírodou i rukou samotnou. Panika se odráží v hlase, co se co chvíli zajíkává v kvílivém kníknutí, skřípající dveře při sledování hororu jsou slabým odvarem. Drobné packy pročísnou vzduch, jak se chtivé prsty natahují k místům, kde Nyënne dříve mívala ploutev, silnou a krásnou v celé své nadpřirozené eleganci a jedinečnosti, prsty však pokaždé cuknou zpátky k tělu, do něhož se zakousávají ledové zuby chladného podnebí. Daleko byl Pacifik a jeho hřejivá náruč, co konejší ke snům tak sladkým, až by z toho děti bolely zoubky. Jenže žádné zaneprázdnění zdejší změnou klimatu se malá mořská panna nezabývá, důležitější je její ocas - tedy fakt, že jaksi chybí. "Akua wahine o ke ano maoli, no ke aha la oukou i e hoinoia'ku ai iaʻu?" S otázkami, proč ji bohyně přírody proklela, se malá dívka rozpláče, kvílejíc na celé kolo. Tohle byl zlý sen, opravdu moc moc špatný sen. Nikdy neměla opustit svou domovinu, ostrovy, které obklopují místní obyvatele na každém kroku. Či v Nyënnině případě - šplouchnutí a mávnutí ocasem. Ale bála se zůstat, bála se o sebe a sem ji to přirozeně táhlo.
Další kvílení unikne ze rtů, v první chvíli ani neslyší zvolání za sebou s otázkou, zda je všechno v pořádku. I kdyby nebylo - což není - nerozuměla by. Neznala angličtinu do takové míry, rozuměla jen pár základním slovům - moře, voda, kamínky a pár dalších. Taková obyčejná pojmenování, nic víc. Druhá otázka, jíž stejně jako té předchozí nerozumí, však donutí Nyë zapomenout na pláč během kminutí sekundy. Oči doširoka rozevřené, sic ještě zářivé a mírně narudlé od slz a vzlyků, avšak úplně fascinované tou osobou, co k ní promluvila. Fascinaci vystřídá děs, další výkřik v jazyce ostrovanů, kdy dívku osloví jako manu me ka unahi - ptáka se šupinami. "Manu me ka unahi, manu me ka unahi!" Prst na děvče nepokrytě ukazuje gestem, o němž by společnost řekla, že je nevhodné a plácla by Ny přes prsty. Modrost v očích opětovně podléhá fascinaci a jistému chtíči - vzít si všechno to zlaté peří, každou lesklou šupinu a vlastnit je. Prokletí snad každé mořské panny, která má slabost pro třpytivé věci. Nyë s tímto zlozvykem byla provázána již od začátku svého života, milovala všechno třpytící se, ráda to chytala do pacek a zkoumala. Ba co víc - schovávala to před zraky ostatních, i před rybami. Hloupost, ale copak to mohla tušit? Byla tak neznalá. Jedna z pacek se odváží natáhnout se blíž k dívce, odvážné a přesto roztřesené bázlivostí. Jen aby se dotkla pírka. Jen aby po něm chňapla, vyškubla ho a nakonec si ho přitiskla na hrudník jako svůj největší poklad.

______________________________
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Ophelie Cinzia

avatar

Aquarius Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 17. 09. 16
Age : 30

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Mon Sep 19, 2016 12:31 am

Nejdříve udivení, následuje zvědavé zkoumání obnaženého těla, jen aby se ujistila, že je se vším všudy lidské, což bylo zvláštní. Zcela bez pochyb se jednalo o mořského člověka, tím si byla více než jistá, ale bylo to zvláštní. Jenže co ona mohla říkat. Sama měla ptačí křídla a tělo pokryté blyštivými šupinami, to stejné si tedy mohla říct vyděšená dívka o ní. K uším dolehne pár větiček vyslovených v naprosto cizím, zvláštním jazyce. Skoro jako zvědavý vrabčák tedy nakloní hlavu na levou stranu a zamyšleně naslouchá řinoucím se slovům, kterým vůbec, ale vůbec nerozumí. "Che cosa dice?" Hlasitá otázka mířena na sebe samotnou. Jako by těch cizích jazyků kolem bylo málo. Ještě jeden krůček blíž, ruka už se pomalu natahuje k její tváři, aby se ji pokusila ukonejšit pohlazením. Byla mladá, snad proto siréna chytla jakési mateřské pudy, kdy cítila náhlou potřebu splnit neznámé všechna přání. Jen ať přestane plakat, prosím. "Angličtina," vysloví najednou zoufale v otázce, zda tomuto slovo neznámá rozumí. Stihne přitom ještě zmateně rozmáchnout rukama a ustoupit pod tíhou situace.
Dívčin pohled se však usídlí na něčem, alespoň pro ni, mnohem důležitějším. Zatímco Cinzia ruku stáhla, neboť si nedovolila dotknout se cizí kůže, neznámá dívka naopak vztáhla ruku doslova na to nejdražší, co siréna měla. Její zlatá pírka. Nejdříve důvěřivě přistoupí blíže, aby si to dítko mohlo peří lépe prohlédnout, když se však ozve trhnutí a bolavá bolest ve vlasech, zmateně, ba co víc, roztřeseně ustoupí o krok vzad. Tmavá křídla, sem tam protkaná zlatými pírky, se roztáhnou do plného rozpětí, jak se naštvou spolu s jejich majitelkou. Jako by to snad mělo vyhlížet hrozivě či co - spíše připomínala naštvanou sýkorku. A ta rozhodně nebyla nebezpečná. "Si! Ty!" Ruka se automaticky zvedne k tomu místu, aby prohledala světlé vlásky a našla ranku. Au, au. "Tohle se nedělá!" Vysloví rázně a káravě přitom ukazováčkem přes ústy nesouhlasně zatočí.
"Jak se jmenuješ? Jméno? Ty?" Při posledním pokusu natáhne ukazováček k dívčiné hrudi a pokusí se na něj mírně poklepat, dole pod krkem. Zvláštní setkání. Jedno z prvních v tomto světě, do nějž patřila, ale alespoň je zajímavé a originální. Co se určitě tak často neděje ani tady. Ale co si budeme namlouvat - jisté to není.

______________________________
Velká křídla, podobná krkavčím, co se rozpětí a tvaru týče. Jsou černá, z větší části protkaná zlatým peřím. Pestrost barev, sirén, jakoby ji obešla a dostavila se až u šupin, co pokrývají hřbety rukou, krk... Spousta šupin je k nalezení i na lopatkách, tam přesně rámují její křídla. Ptačí drápy jsou stejně tmavá jako uhlové peří, jen na slunci se zlatistě lesknou, stejně jako všechny šupiny - ty jsou však vcelku barevně pestré.  A v dlouhých vlasech? Tu a tam zlaté pírko a to jedno, nejdelší. To jedno jediné je uhlově černé jako noc sama.  
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Nyënne

avatar

Pisces Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 15. 09. 16
Age : 19

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Mon Sep 19, 2016 1:35 pm

"Angličtina" - to jedno z mála slov, co bylo Nyë povědomé, tak dobře známé, když ho slýchávala užívat návštěvníky ostrovů za účelem domluvit se s místními domorodci, jejichž dialekt jim nic neříkal. Vodopád slov nesoucích se v jazyce její domoviny ustane, modrá kukadla pomrkávají na dívku naprosto vyvedeně z míry, jako by se jednalo o kouzelnou formuli, co dokáže zastavit naprosto všechno. Včetně dechu. "Ang-liš... Ti... na?" Říkala to správně? Vyslovovala vůbec cokoliv z toho tak, jak to mělo znít? Poraženecké zavrcení hlavou je z půli popření reality, z té druhé touha utéct, probudit se z tohoto divného snu. Jak se ale zdálo, žena před ní se nedokázala dorozumět jinak než právě anglicky nebo tím druhým jazykem, co zněl tak sladce měkce a stále neznámě pro Ny. Itálii neokusila ani prstem po mapě. Veškerá kultura z Florencie, Benátek, Říma, to vše jí bylo cizí a nic to malé víle neříkalo. "Ne-ro-zu-mět." Prst poklepe na hrudník mezi klíční kosti a znovu, snad i trochu na truc, zavrtí hlavou.
To už ale v pacce drží zlaté pírko, které si tiskne k sobě, očarovaná tím malým pokladem v touze uchránit ho před dosahem této zvláštní ženy. Velká modrá kukadla se o to víc vykulí při roztáhnutí křídel, kdy v reakci poděšeně vyjekne, packami si překrývaje hlavu - trochu jako pštros, co si myslí, že ho zastrčení hlavy do písku uchrání před jedoucím vlakem. Kňouravé huhlání tlumí kůže, do níž si sama pro sebe mumlá cosi o vodě a bohyni svého ostrova. Pokožka navzdory všemu neokusí máchnutí křídel, jejich dotek, ani žádný možný útok, což přinutí Nyë, aby zvedla hlavu a po očku pohlédla na mladou ženu před ní. Pohled laně sleduje to zvláštní gesto před ústy, které mimoděk zopakuje, napodobuje ho jako malé dítě opakuje po svých rodičích. Jako by jí to snad pomohlo přiblížit se více této zvláštní dívce, tomu šupinatému ptákovi. Nebo to byl anděl? Neznala je, ani z pohádek nezaznamenala doslech.
O to s větším úlekem sleduje její pohyb vpřed, poklepání na hrudník, jemuž se snaží s výjekem utéct, leč nemá jak - nohy užívat neumí. "Aʻu i hui ole ia maʻaneʻi. Makemake au e hele i ka hale!" V marné snaze se jí pokouší vysvětlit, že sem nepatří, že chce domů, strašně strašně moc domů. "Do-mov!" Jedno z mála slov, které umí vyslovit, ač značně kostrbatě a nejistě. Tentokrát je to Ny, kdo si poklepe na hrudník, vrtíce hlavou, že tady být jednoduše nemá. "Aʻu makemake makuahine a me ka makuakāne." Chce maminku a tatínka. "Keajaiban..." Tak jí říkali doma. Ale tohle nebude to dobré jméno, chce to jiné. To, jak jí oslovovala maminka. "Nyë-n... ne." Znovu poklepe prstíčkem na svůj hrudník ve snaze získat pochopení od druhé strany. "Ny-ën-ne. J-já... Nyënne..." Tentokrát se prstíček obrátí směrem k ženě proti ní. "Ty? Manu me ka unahi..." Druhou rukou, v níž svírá zlaté pírko, poukáže na šupiny na svém hřbetu ruky, prst ihned změní směr, aby ukázala na její stejnou vadu. "Ka unahi." Na okamžik poukáže na pírko, které si hned zase přitiskne k tělu, aby ho ukryla před ženou. Její, její malý poklad. "Manu." Ale jméno? Neznala.

______________________________
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Ophelie Cinzia

avatar

Aquarius Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 17. 09. 16
Age : 30

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Tue Sep 27, 2016 4:26 am

Byla vyděšená a trochu mimo sebe. Nejvíc ze všeho ji však trápilo, jak dívce před sebou pomoci, když ji vlastně ani nerozuměla a tak ji nemohla uklidnit konejšivými slovy. V dalším momentu zatrhla všechny své italské smysly a zaměřila se čistě jenom na angličtinu. Jakou radost jí náhle udělala dívčina znalost tohoto slova, smutně si však v následující vteřině uvědomila, že to bylo nejspíš jen jedno z málo slůvek, kterými jí rozumí. "Angličtina," zopakovala Cinzia, zčásti snad dokonce i nadšeně. Nerozumět. Nebo alespoň něco velmi blízkého tomuto slovu. Ať už to bylo cokoliv, stejně to znamenalo, že jí nerozumí ani slovo.
Jak důvěřivě přistoupila blíž, než bylo pírko vytrženo. Křídla se roztáhnou do plné šířky a zavíří vzduchem, ruka rychle trhne směrem k bolavému místu a prsty už šmátrají u kořínků vlasů, zda jí odněkud neteče krev. Netušila však, že dívku tolik vyděsí její křídla. Možná byla krapet děsivá a pro neznalce jejich rasy dvakrát tak, ale... Vždyť ona sama působila naprosto bezpečně. V očích se jí sem tam sice objevil kousek jakéhosi nerozpoznatelného pocitu, který rozhodně nepatřil mezi ty světlé, dobré, ale to se stávalo opravdu jen zřídka. Především, když byla skutečně naštvaná, což teď rozhodně nebyla. Momentálně byla spíše krapet vyděšená a zvědavá, zvláště při pohledu na dívku před sebou. K Cinzii se dostane další kupa naprosto neznámých slov vyřčených v naprosto neznámém jazyce... Jenom si smutně povzdechne a zoufale zavrtí hlavou. Měla na tohle sílu? Pohled se znovu zvedne při dívčiném vyjádření k jejímu domovu. Ztratila se snad? Působila spíše zraněně, ale co když vůbec nebyla, co když se jenom ztratila? Působila zcela bezbranně - jako někdo, komu není těžké ublížit. Nejdříve následují jen další nesmyslné slabiky, pak z nich však vznikne něco, čemu by se dalo říkat jméno. "Tak se jmenuješ? Nyënne?" Jako by jí mohla neznámá poskytnout dostačující odpověď. "Nyënne," zaradovala se potichu a ukázala ukazováčkem na dívku na znamení pochopení. "Já - Cinzia," ukáže následně na sebe a hřejivě se usměje. "Cin-zia."

______________________________
Velká křídla, podobná krkavčím, co se rozpětí a tvaru týče. Jsou černá, z větší části protkaná zlatým peřím. Pestrost barev, sirén, jakoby ji obešla a dostavila se až u šupin, co pokrývají hřbety rukou, krk... Spousta šupin je k nalezení i na lopatkách, tam přesně rámují její křídla. Ptačí drápy jsou stejně tmavá jako uhlové peří, jen na slunci se zlatistě lesknou, stejně jako všechny šupiny - ty jsou však vcelku barevně pestré.  A v dlouhých vlasech? Tu a tam zlaté pírko a to jedno, nejdelší. To jedno jediné je uhlově černé jako noc sama.  
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Nyënne

avatar

Pisces Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 15. 09. 16
Age : 19

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Fri Sep 30, 2016 12:29 am

4. HERNÍ DEN

Nadšení se neslo v pohledu zářivě modrých kukadel, když jedno slovíčko, jedno celé slůvko z řady těch, které neznámá opeřená žena mohla použít, najde své místo na Nyënniných rtech. "An-gliš-ti-na!" Zářivý úsměv a přikývnutí, po němž se plavovláska zamračí a zavrtí zmateně hlavou. "Ne... an-gliš-ti-na... Ne... Nyënne ne. Ne, ne, ne!" Rázné zavrcení hlavinkou, až se mokré vlasy, co do teď zůstávaly přilepené na ladné šíji, snesou na tváře a zůstanou na nich přitisknuté jako chaluhy. "Aʻu hiki ole iaʻu ke olelo mail." Marně se snaží vysvětlit, že angličtinu neovládá. "Aʻu noho ma na mokupuni." Jak ráda by jí řekla, že žije u ostrovů kdesi v oceánu, ale neumí vysvětlit naprosto nic. Nakonec přeci jen poklepe prstíčkem na místo, na útes, v jehož blízkosti se nachází, v očích se dožaduje vysvětlení. "Kde? Já? To... Toto!" Další pokus o dožadování se odpovědi, modré oči s otázkou hledí na mladou sirénu, jako by jí mohla rozumět. Jako by jí mohla říct, kde se nachází, co je tohle za místo. A nebo ještě lépe - vysvětlit jí to v její vlastní řeči. Nakonec začne prstíkem dělat tečky do písku, mnoho a mnoho teček, načež poukáže na sebe. "Aʻu... J-já... Tady!" Prstík se zabodne kamsi mimo rádoby ostrůvky, kam ukazováčkem nakreslí jakýsi piktogram mořské panny, aby zase poukázala na sebe. "Aʻu... J-já!" Ukazováček šermuje mezi nakreslenou pannou a jí, aby siréna pochopila, že myslí tím sebe. A v další chvíli se rozpláče, když poukáže na ocas, který jí v součanosti chybí. "Kde? Ne... tady... Kde? Auhea kuʻu iʻa huelo?" Zoubky stisknou spodní ret v zoufalém pokusu nerozplakat se, ale slzám nic nezabrání, aby neskanuly po tvářích přímo do písku a rozmazaly tak náčrtky.

______________________________
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Ophelie Cinzia

avatar

Aquarius Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 17. 09. 16
Age : 30

PříspěvekPředmět: Re: Útesy    Tue Oct 04, 2016 11:02 pm

Byla zmatená, částečně vyděšená a konec konců začínala pociťovat i značnou únavu. Křídla se v následující vteřině spořádaně poskládala za zády, až čouhaly jen jejich špičky kdesi u hýždí. Byla nucena zvednout oči a potichu si promnout oči v zamyšlení. Co jen bude dělat? Oh mio Dio. Lo stesso problema, rychle proletělo hlavou s pohledem uvězněným na zmožené a ještě více vyděšené dívce. Nedivila se jí. Jestliže pocházela odjinud a ji neznala... Jestli se tu jen někde vynořila jako mořský tvor a bum, vypadá náhle jako člověk a potká okřídlenou ženu s šupinami na krku a rukou... Znělo to skoro jako pohádka. Ačkoliv tohle přeci jen byla pohádka. V dívčiných očích však až tolik fascinace nebylo. Spíše samotné zděšení. "Angličtina," vyslovila ještě jednou a přikývla. Skvělé. Očima znovu prozkoumala její tvář, klesla níže. Cinziu napadlo, že dívce musí být zima, neboť voda byla přeci ještě studená. Musela být na vodu asi zvyklá, ale najednou se objevit na souši... Musela se přeci objevit, přijít z vody. Jinak by znala zdejší jazyk, nepůsobila by tak zmateně. Znala by to tady. Mokré vlasy zkrátka musely studit. Cinzia, povětšinou zvyklá na jihoevropské vedro, se při té představě sama nepatrně zachvěla. Při slyšení dalších naprosto cizích slov, kterým ani trochu nerozuměla a nedokázala si je dokonce ani s ničím spojit, dostala náhlou chuť znovu zvednout ruce a promnout si spánky. Místo toho je však zastavila na půl cesty a zkřížila je na prsou. Naštěstí se však dokázala chytnout dalších slov a snad díky přirozené inteligenci i pochopila. "Ty... Norsko. Tohle," rozmáchla se kolem sebe rukama a poukázala na okolní krajinu. "Norsko. Sever. Sever Evropy." Jak jinak to měla říct? Douala, že pochopí. Že bude alespoň trochu znát.
Zkoumavě se zadívá na nakreslený drobný obrázek. Poznala to, týkalo se nejspíš o dávnou mořskou pannu, jež si lidé právě tolik pletou a často je nazývají sirénami. Přikývla, jakmile dívka ukázala na sebe a vzápětí se rozplakala, trvalo jen několik vteřin, než dokázala usoudit, co tím vším myslí. Z nějakého důvodu nejspíš přišla o svůj ocas. Jak? Sama Ophelie netušila, jak se to mohlo stát. Dívčiny slzy ji však vyvedly z míry mnohem víc. "Ty. Pojď sem, mio," natáhla ruku ve snaze se dotknout její tváře, setřít slzy a konejšivě ji pohladit. Nic jiného udělat nyní nemohla.
Už teď však bylo jasné, že dnes si domů nevezme jen nové myšlenka na místa, na které se dnes dostala, ale taky jednu ztracenou mořskou pannu. A ač to bude sebevíc těžké, byla rozhodnutá, že to zvládne. Byla to přeci výzva.

______________________________
Velká křídla, podobná krkavčím, co se rozpětí a tvaru týče. Jsou černá, z větší části protkaná zlatým peřím. Pestrost barev, sirén, jakoby ji obešla a dostavila se až u šupin, co pokrývají hřbety rukou, krk... Spousta šupin je k nalezení i na lopatkách, tam přesně rámují její křídla. Ptačí drápy jsou stejně tmavá jako uhlové peří, jen na slunci se zlatistě lesknou, stejně jako všechny šupiny - ty jsou však vcelku barevně pestré.  A v dlouhých vlasech? Tu a tam zlaté pírko a to jedno, nejdelší. To jedno jediné je uhlově černé jako noc sama.  
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Útesy    

Návrat nahoru Goto down
 
Útesy
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Stjernetegn RPG :: Herní místa :: Okolí :: Pobřeží-
Přejdi na: