Písečná pláž

Tiše jsem se zasmála. Ani netušila, jaká pravda to v mém případě je. A vsadila bych se, že nejen v mém. "Třeba červíci v bříšku, viď? Kdy tě naposled odčervovali?" odpověděla jsem jí věcně, jako kdybych to brala úplně vážně. A přitom to byla jen další útočná poznámka na její účet. Tím, že si ale dokázala udělat srandu i sama ze sebe, mě ale poměrně příjemně překvapila. Zamlouvala se mi, byla protivná a urážela mě od prvního okamžiku, ale to bylo nejspíš to něco, co mě na ní zaujalo. A taky jsem měla to štěstí, že mě jen tak něco neurazí. To dřív vyschne oceán, než abych já se nafoukla a urazila.
"A stojíš mi vůbec zato, sweetie?" sladce jsem se usmála a zauvažovala. Mohla by mi zato stát... Teoreticky vzato. Kdybych se trochu zasnažila, mohlo by z toho být i menší povyražení. Bohové vědí, kdy se vzpamatuje Maddie a taky jestli vůbec. Třeba mi pak řekne, že to bylo nechutný a že nechce, aby se to opakovalo. No, byla by to nepříjemná zpráva, ale nic, přes co bych se nemohla lehce přenést.
"Poznání asi tak těžký nebylo, spíš smíření se s tím, že musíš žít sama se sebou, co?" utrousila jsem posměšně. Já jsem třeba sama se sebou víc než spokojená.
"Ano, lásko, vesnice. Hned tady kousek. Jedno velký obludárium," zasmála jsem se pobaveně nad její pochybovačnou reakcí. Ne že by mě vesnice taky dost nepřekvapila před těmi pár dny, kdy jsem se sem dostala, ale oproti téhle holčině už jsem si připadala docela vzdělaně. "Abys toho doktora nakonec nepotřebovala sama..." zaculila jsem se a máchla ocasem, než jsem vykročila směr vesnice.

>> Ohniště u chatek