Textová RPG hra založená na znameních horoskopu a magických bytostech.
 
PříjemSeznam uživatelůRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Noční klub

Goto down 
AutorZpráva
Písař
Admin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 109
Join date : 08. 08. 16

PříspěvekPředmět: Noční klub   Sun Aug 28, 2016 10:34 pm


Noční klub je místo, kam normální slušná bytost jen tak nejde. Koluje o něm spousta zvěstí, historek a pomluv a prakticky každý, kdo se tam někdy ukáže a všimne si ho víc osob, má zaručené, že o sobě zaslechne pár drbů. Klidně i nepravdivých, na nějakou důvěryhodnost se u tohohle nehraje.
Sejít se sem dá po schodech spoře osvětlenou chodbičkou, na jejímž konci vás potká malé překvapení. Klub totiž vůbec nevypadá špatně, vlastně je docela draze zařízen a pyšní se vlastním barem, víreco stolky s křesílky na krajích a také vlastním malým pódiem se dvěma železnými tyčemi, které naznaćují, co se na tomto pódiu odehrává. Pokud jste odvážnější a chcete na sebe přitáhnout pozornost, můžete vyskočit nahoru a věnovat všem taneček. Tím však máte ve vesnici zajištěnou jistou pověst. 
Okolo pódia je taneční parket. Není extrémně velký, není to ani potřeba, protože Padlý anděl nikdy nebývá přeplněný k prasknutí. Jestli si chcete zajít normálně a relativně v klidu na záchod, radila bych vám použít záchody nahoře v baru, ne ty dole v klubu. Leda byste se chtěli vystavit pohledu na nejrůznější bizardní páry nehledě na pohlaví, které zkoumají ústní dutinu (často i jiné dutiny) toho druhého.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://stjernetegn-rpg.forumczech.com
Nicholas Kenneth

avatar

Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 01. 10. 16

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Tue Oct 04, 2016 9:20 pm

>>   Kavárna slečny Louisy

Je to stále stejné. To jak na mě reaguje, jak se na mě dívá, jak je roztomile nesvůj... Velice dobře si všímám veškerých těch detailů které mě více než jen dostatečně ujištují o tom jaký na něj mám stále vliv, a především také uspokojují mé ego - byť jsou sebenepatrnější. Zůstal přesně tam kde jsem jej před těmi několika měsíci zanechal. Je to roztomilé a pro mě bez pochyb navýsost potěšující, na stranu druhou je to ale docela smutné. Vůbec se nehnul z místa. Kdybych byl ochotný se nad tím zamýšlet z citového hlediska, bylo by mi jej doopravdy líto. Ale takhle? Nic takového si nepřipouštím, jsou to pro mě ideální podmínky tak nač bych z toho měl věšet hlavu, že? Svědomí, ne ten pojem je mi neznámý, minimálně je velice silně potlačován a snad mě za ta léta docela opustil. Čím déle a detailněji jej pozoruji, tím více nabývám dojmu že by nebylo tak úplně nemožné jej svést - klidně bychom se tu někam mohli uklidit a skočit na to. Věřím si na to dost, navíc v tomhle jeho rozkošném rozpoložení... Byl by jako hadrová panenka se kterou bych si mohl dělat cokoliv co bych jen chtěl, stačilo by si jen říci... Zauvažuji nad tím na okamžik, ale ne. Tady? Ne. Mám za to že ta stará dáma mě nemá zrovna v lásce, snad možná je to tím co jsem s Rickem prováděl? Těžko říct, vlastně jsem na to nikdy pořádně nepřišel a v podstatě je mi jedno zda - a co proti mě má a nebo nemá. Je fakt že jsem rebel a má pověst není zrovna ukázková, ani nemůže s tím co všechno vyvádím a čeho všeho jsem schopný, ale co. Když mě lidé drbou za zády ok, někdo něco plácne přede mnou? Dostane po tlamě a je klid. Jsou to jednoduché počty. Je také pravda že mi lichotí když ze mě mají lidé strach, nebo jsou třeba i jen nesví (což je ostatně důvod proč mi Rick připadá tak roztomilý a že u něj je to za dvojnásob bodů). Mám rád navrch a v podstatě věci veškeré nesouhlasné nebo pohoršené reakce plynou právě z nejistoty kterou má osoba vzbuzuje, ale dost už té polemiky a zpátky k tématu... Takže, další důvod je ten že nechci zase zbytečně přehánět ačkoliv představa je to přinejmenším zajímavá a já bych toho byl klidně schopen... Co na tom že bychom byly jako zvířata? Však jimi ve své podstatě jsme, od čeho já mám ty uši a ocas... No a o tom jak se mnou dovede zamávat úplněk snad raději ani nemluvě. Navíc tady Rick taky nemá ten párek uší s oháňkou jen tak pro nic za nic. Když si vzpomenu na to co všechno jsme prováděli, musím se nad tím sám pro sebe v duchu potutelně pousmát. Mé morální zábrany se pohybují na opravdu velice tenkém ledě, ale je to už dlouho co jsme spolu byly a já si s ním chci nejprve trochu pohrát = bar, pár těch drinků, šoupneme k tomu nenápadně nějaký to éčko aby se tady kočičák tolik neklepal a pořádně zase po té době zapaříme. Není přeci kam spěchat. Myslím že nemusím mít přílišné obavy o to že by dnes večer nedošlo i na sladkou tečku na závěr. Ale bude to skutečně závěr? Nejspíš ne, začínám mít totiž pocit že mě Rick nějakou tu chvíli bavit bude. Jako by to bylo včera co jsem jej viděl naposledy a musím přiznat že mě představa navázání na staré dobré časy láká. Vlastně více než jen to... Chyběl mi, opravdu mi chyběl...
Přes tvář se mi mihl potutelný úsměv když souhlasil a na můj dodatek ohledně nočního klubu už jen mlčky přikývl načež se po tom mém pohledu raději rozešel ven kam jsem jej následoval. Stačí tak málo abych jej dostal přesně tam kam chci...  Každopádně jsem rovnou jsem využil své pozice kdy jsem jej mohl zezadu sjet pohledem než jsme vyšli ven na potemnělou ulici a zamířili bok po boku ke zmíněnému podniku který nebyl až tak daleko. Po dobu kdy jsme šli víceméně mlčky a přes hustotu atmosféry nejspíš chudák Rick neviděl na špičky bot, jsem si neodpustil sem tam nějaký ten pohled do jeho očí a pár těch úsměvů abych jej ještě trošku znervózněl. Jsem tak škodolibí až by mi to měla být hanba... "No tak, uvolni trochu..." Neodpustil jsem si drobnou poznámku poté co jsme konečně dorazili k nechvalně známému podniku a položil jsem mu zezadu ruce na ramena abych mu je lehce promnul. "Bude to zábava..." Zašeptal jsem polohlasně schválně velice blízko tak že na krku mohl pocítit můj horký dech ale poté se odtáhnu. Přejdu s potutelným úsměvem ke dveřím které otevřu a pokynu mu hlavou aby zapadl dovnitř - kam jej posléze v těsném závěsu následuji.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Alaric

avatar

Leo Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 24. 09. 16
Age : 20

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Wed Oct 05, 2016 12:55 pm

<< Kavárna slečny Louisy

Každý známe ten pocit, kdy vidíme někoho, koho z celého srdce milujeme, můžeme se s ním smát, mluvit, objímat... Máte takové ty rozzářené jiskřičky štěstí v očích. V břiše vám poletují motýlci a naskakuje vám husí kůže kdykoli, kdy se na vás dotyčný usměje. A přesně tak jsem se teď cítil já s Nicholasem. Okamžitě jsem pookřál, šlo to vidět. Sice jsem se pořád chvěl nejistotou a strachem, že zase zmizí, ale zároveň jsem byl pěkně vzrušený tím, že je zase tady a že spolu jdeme do klubu. Sem tam jsem si tam zašel i sám, když byl pryč a když jsem si myslel, že je pryč nadobro. Ale nebylo to ono. Ano, pil jsem, ano, kouřil jsem, ale netančil jsem. Ani jsem se nesnažil nikoho ulovit a nechat se utěšit v jeho náruči. Materiál tu byl, sice ne tak kvalitní jako jinde (s Nicholasem je nemůžeme ani srovnávat), ale dalo se to. Paradoxně jsem tu potkal i toho svého spolužáka, který mě nazval buzerantskou troskou, načež se opil a nechal se mnou vykouřit na záchodě. Teď se na něho posměšně ušklíbám, kdykoliv ho uvidím. Ale to byl asi tak jediný kousek, který jsem za těch pár měsíců udělal. Na víc jsem neměl. Přesto jsem z toho měl dobrý pocit. Žárlil by Nicholas, kdyby to věděl? To by mě docela zajímalo. Chová vůči mně majetnické pocity? Tehdy mu nevadilo, že jsem spal i s jinými a dělal s nimi bůhvíco. Nebo alespoň zdánlivě. Vsadil bych se, že i kdyby žárlil, najevo by to nedal. Na to je moc hrdý a moc Nicholas. Stejně tak by mi nahlas neřekl, že mě má rád. Leda by lhal a jen si hrál. To, že jsem mu chyběl, mi řekl. Adocela mě to vyvedlo z míry. Docela dost.
Uličky ve vesnici už byly temné a osvětlené jen pár malými plynovými lampami, které vrhaly oranžové teplé světlo. To vytvářelo zvláštní stíny, které v těchto úzkých ulicích byly až děsivé. Ale tentokrát jsem na to nemyslel. Vnímal jsem jen Nicholase. Díky kočičím očím jsem ve tmě viděl skvěle, zornice jsem měl doširoka rozevřené, až jsem mohl vypadat sjetě i bez drog. A stejně jsem několikrát klopýtl, protože jsem nedával pozor a moc jsem přemýšlel. Napínal jsem svá ouška a poslouchal jeho dech. Jeho kroky. Šustění jeho oblečení. Prostě všechno. A stejně jsem sebou trhl, když na mě před Andělem promluvil a položil mi ruce na ramena. "Snažím se," odpověděl jsem potichu a trochu se zamračil. Však on mi k tomu pomůže. Ať už chlastem, trávou nebo éčkem. Přivřel jsem oči. Nejradši bych se k němu prostě otočil a natlačil na nějakou zeď do stínu. Ale nemůžu. Nemůžu mu přece dát tolik najevo, jak moc mi chyběl. Skočit s ním hned do postele není řešení. Anebo možná je. Já nevím. Trhavě jsem se nadechl a zatřásl se, jakmile jsem pocítil závan jeho dechu na zátylku. "Jako vždy..." šeptl jsem v odpověď a koutek jsem vytáhl do drobného úšklebku. Ná pravdu. Bude to zábava. A tak jsem o dost sebevědomějším krokem prošel do baru a kývl na barmana za pultem. Zná mě a zná i Nicholase, kterému věnoval překvapený pohled. Tušil jsem, že Christal bude dole. Rovnou jsem zamířil dolů po schodech, ani jsem nahoře nezaváhal. Bušilo mi srdce a nemohl jsem se dočkat. "Jak dlouho už to je? Dva měsíce? Tři?" otočil jsem krátce hlavu k Nichovi a trochu se uculil. Přesně jako starý dobrý Ric. Hudba hrála pěkně nahlas, dřív to pro moje uši nebyl žádný med, ale zvykl jsem si. Každý si zvykne. "Co si dáme?" zeptal jsem se a cestou k baru jsem se nezapomněl pěkně zavlnit a udělat pár tanečních kroků. Mohl navrhnout cokoliv... Proto jsem tu otázku taky tak položil, jen ať si ji vyloží, jak chce. Snažil jsem se zapomenout. Na to, že se na mě vykašlal, že mě tady nechal a že jsem musel být bez něj. Až do dneška. Stejně jsem mu to asi už odpustil. Vždyť se vrátil. Ale tohle jsem už očividně hodil za hlavu. Vzal jsem si k srdci jeho slova, ať se uvolním a že to bude zábava, a bylo to.

______________________________


PRAVÁ PODOBA: Ve své pravé "lidské" podobě mu z vlasů trčí pár drobných špičatých uší, kostrč je prodloužená v tenký chlupatý ocas, místo nehtů má zatahovací drápky a lidský nos je přeměněn na roztomilý šelmí. Při úplné proměně je ocelot a od toho se také odvíjí jeho srst, která je světlé hnědá až místy nazlátlá a narušují ji černé fleky, čáry a tečky. Jeho oči jsou oči ocelota. Srst pokrývá část obličeje, týl, záda a směrem dolů k jeho pozadí se pomalu vytrácí.


Spoiler:
 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Nicholas Kenneth

avatar

Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 01. 10. 16

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Wed Oct 05, 2016 5:14 pm

Žárlil jsem. Vždycky jsem žárlil když šel za někým jiným, ale nikdy jsem to na sobě nedal znát. Ne proto že jsem dělal to samé - nutno podotknout že v mnohonásobně širším a častějším měřítku (takže jsem to já kdo by měl držet jazyk za zuby), ale proto že bych nikdy nikomu nebyl ochoten dát najevo to že mi na něm záleží natolik abych se musel k něčemu takovému snižovat. Mám svou hrdost a své priority kterých se držím - nebo se o to přinejmenším snažím. Já jsem ten co vzbuzuje žárlivost a pocit nedosažitelnosti, ten za kterým všichni běhají a ten co si z ničeho nikdy nedělá hlavu - nikdy ne naopak. Navíc se to snažím potlačovat i sám v sobě protože tím defacto pokulhává i přesvědčení o mé nezávislosti kterou si tak hýčkám a s níž se prezentuji. Nehledě na to že když šel jinam, většinou to bylo právě z toho důvodu že jsem si odskočil já takže to bylo v podstatě jen proto aby zahnal chmury které mu má maličkost způsobila (nebo já si to tak odůvodňoval) a což byl ten důvod co mě vnitřně svým způsobem uspokojoval dostatečně na to abych to skutečně nijak neřešil a snad mi to tedy i více lichotilo než že bych z toho byl rozhozený - protože to bylo opět jen kvůli mě, kdybych nešel jinam byl by se mnou takže... Problém vyřešen. A taky ze začátku mi to zase až tolik nevadilo, přeci jen byl v začátcích a já ho rád nechával prozkoumávat nové možnosti... - Aby si mohl rozšiřovat obzory (tedy, ne že bych to bohatě nezvládl já sám), fakt že má počáteční lhostejnost neměla dlouhého trvání je už víceméně vedlejší... Každopádně vědět o tom jeho malém úletu s bývalým spolužákem, nejspíš by mě to pobavilo protože na těchhle homofobních tupcích (kteří jsou homofobní většinou jenom proto že mají problém sami se sebou) si já vždycky rád smlsnu. Sice by se mi tolik nezamlouval fakt že ho vykouřil ale škodolibou radost bych s ním sdílel a nejen tu škodolibou.. Je to pro Ricka takové malé vítězství. Přece jenom to byl ten debil co ho totálně shazoval a dost mu tím tehdy srazil sebevědomí - což se mi podařilo nakonec víceméně napravit, ale to snad ani jinak nešlo. Jestli potřebujete na někoho zapomenout, jsem já ten pravý co vám vaše přání splní (onen nepodstatný detail že vás následně uvrhnu do jiných, ještě větších depresí není snad úplně nutné zmiňovat... Své odvedu, zbytek už je něco trochu jiného). Takže ano, z tohohle jeho úspěchu bych se doopravdy upřímně těšil, ač bych si to ale příliš neuvědomoval. Je to docela zajímavý paradox, dokud ubližuji já, je to v naprostém pořádku ale jakmile by mé hračce ubližoval někdo jiný, asi bych mu zpřerážel hnáty... A nebo se tenhle ochranitelský pud týká jenom Alarica? To je další dobrá otázka a vlastně, je to tak, nejspíš je to jen proto že se jedná o Ricka... Ale jak již bylo nejednou zmiňováno, i kdybych o tom měl kdesi v hloubi nějaké povědomí, potlačil bych jej dříve než bych si to stačil nějak více uvědomit a i tehdy bych to sám sobě popíral jak bych jen mohl. Ale skutečně tomu tak je, Rick je zkrátka jiný, jiný než ti ostatní se kterými jsem byl. Sice to sám sobě nepřiznávám a výčitky z toho že mu ubližuji mě nijak zvláště netíží (protože já přece můžu všechno že ano..), ale záleží mi na něm. Jestli si to budu někdy ochoten sám sobě připustit jen těžko odhadovat. Jsem jaký jsem.
Pobaveně jsem se poušklíbl nad tím jak sebou trhl když jsem se k němu zezadu přiblížil a s dlaněmi usazenými na jeho ramenou jsem mu zašeptal těch pár slov na něž stejně tiše odpověděl - no dobrá o dost tišeji ale to je jedno. - Správně, však já mu s tím pomůžu. Za chvíli si na naše několikaměsíční odloučení už ani nevzpomene. Po tu krátkou chvíli kdy jsem tam za ním tak stál, se mé myšlenky nejednou otřeli o to že bychom mohli zapadnout někam do rohu a oddat se našim rozkošným hrátkám, obzvláště potom co se trhavě nadechl a zachvěl se mi pod rukama když na krku pocítil můj horký dech, ale ne, hra ještě neskončila. Alespoň prozatím, protože i já bych si ho nejraději strhl k sobě a oddal se té živočišnosti která mi koluje v žilách, ale nakonec jsem své představy ponechal bez naplnění a místo toho jsem se postavil ke dveřím k nimž na můj pokyn záhy vykročil - již o dost sebevědomějším krokem který mě přiměl k úsměvu. Vešel jsem za ním do baru a věnoval jeden ze svých okouzlujících úsměvů barmanovi který byl značně překvapený tím že mě tu vidí (ještě aby také ne -a to bych to nebyl já aby můj návrat nebyl ve velkém stylu) ale pak už jsem věnoval veškerou svou pozornost Rickovi kterého jsem následoval po schodech dolů. Nad jeho otázkou jsem se na malý okamžik zamyslel, jelikož nemám nejmenší tušení jak dlouho to přesně je a vlastně je mi to jedno, pro mě jen nepodstatný detail... No, pár měsíců určitě ale jestli dva nebo tři... To je na mě příliš detailní ale nijak mi to nebrání v tom abych odpověděl sebejistě tak jako bych to věděl přesně na chlup. "Tři to už budou..." Odpovím a připokrčím nad tím lehce rameny se spokojeným úšklebkem který jsem mu věnoval když ke mě pootočil chvilkově svou tvář - již s úsměvem přesně jako za "starých časů" které podle toho co říkal nejsou zas až tak staré jak jsem si původně myslel. Po pravdě jsem měl za to že je to déle ale koho to zajímá? Je mi to fuk, jsme tady a teď, hudba pěkně duní a je čas to zase parádně rozjet, no ne? Zálibně jsem jej sjel pohledem když se cestou k baru zavlnil, něco takového jsem přece nemohl nechat jen tak bez povšimnutí. Skoro mám chuť těch pár drinků přeskočit a zalomit to na pány... A ostatně proč ne? Nemyslím si že tady Rick bude proti a já jsem tvor spontánní, takže si ho místo odpovědi chytím za ruku čímž předpokládám že jej donutím ke mě obrátit tvář - a přesně ve chvíli kdy tak učiní, jsem již jen pár centimetrů od něj. Jen se mi přes tvář mihne letmý úsměv než si v dravém polibku podmaním jeho rty, přidržujíce si ho za boky. "Co myslíš..." Vydechnu mu u rtů poté co přeruším polibek, ve tváři hravý výraz s pohledem upřeným do jeho očí. Myslím že ani netřeba cokoliv dalšího říkat, pakliže nebude mít žádné námitky, zamířím s ním ke zmiňovaným záchodkům kde nás rychle a snadno odklidím do jedné z kabinek. Zavřu za námi dveře a přitisknu jej bez otálení zády ke stěně. Cokoliv co by mu mohlo chtít uniknout ze rtů umlčím záhy těmi svými v náruživých polibcích zatímco mu horkou dlaní zajedu pod tričko a postupuji pomalu k jeho hrudi zanechávaje za sebou příjemné teplo.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Alaric

avatar

Leo Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 24. 09. 16
Age : 20

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Wed Oct 05, 2016 8:53 pm

Jestliže bylo jeho cílem nechat mě za ním běhat, toužit po něm a žárlit na každý jeho zálet, no, tak to se mu vedlo naprosto perfektně. Kdykoliv jsem ho "přistihl" (těžko říct, jestli se to tak dá vůbec nazvat, když jsem musel počítat s tím, že čas od času - možná častěji, než by se mi zamlouvalo - ho najdu u něj v bytě s někým cizím) s nějakým jeho novým úlovkem, bodl mě do srdce osten žárlivosti a nevysvětlitelné ublíženosti. Ze začátku jsem to nedovedl pochopit. Copak mu nestačím? Nestačí mu, že spolu prakticky denně spíme? Ehm, spali jsme. Už je to minulost. Krásná minulost, na kterou vzpomínám s velkou bolestí. Nebylo to tak, že bych ho pokládal za svého, nikdy jsem ho nebral jako svého přítele, partnera nebo tak něco. Nicholas si nedělá partnery, není ten typ, co by se nechal svazovat tímhle označením. Nebo vztahem vůbec. To všechno jsem věděl a přesto jsem naivně doufal a připouštěl si představu Nicha jako svého partnera. Přilnul jsem k němu tolik, kolik to jen šlo. Začal jsem ho brát jako pevnou součást svého života a nedocházelo mi, že by klidně mohl kdykoliv odejít, kdyby chtěl. Neměl vůči mně žádné závazky ani povinnosti. A taky to jednou udělal. Ublížil mi tím, ale mohl jsem si za to hlavně já sám. Upnul jsem se na něj a viděl v něm něco, co on v sobě nikdy neměl a ani mít nebude. To si samozřejmě ani dnes nepřipouštím. Napadlo mě to, kdesi hluboko uvnitř vím, že je to pravda a že si ubližuju hlavně já sám, ale popírám to. Řekl bych, že každý máme v sobě to něco, nějakou tu pravdu, která je zjevná, ale bolestivá, a tak raději děláme, že ji nevidíme. Anebo že to je lež. To je život. Dalo by se dost polemizovat o tom, jestli pro mě bylo seznámení s Nicholasem prospěšné nebo naopak spíš destruktivní. Od obojího totiž trochu. Zvedl mi sebevědomí, to rozhodně. Dokázal mi, že nejsem jenom ten hubený klučina, co za nic nestojí, a jediné, co vlastně umí, je provokovat ostatní tím, že je gay. Ne, pozvedl ve mně jiného Rica, dospělého, sebevědomého a znalého. Toho, který ví, co chce. Smůla však byla ta, že věc, kterou jsem kdy chtěl ze všeho nejvíc, byl právě Nicholas. To jediné, co jsem nemohl mít úplně a se vším všudy. Byl pro mě jako bůh - nádherný, mocný, nedosažitelný. Nikdy mě nenechal do sebe nahlédnout, vždycky mi ukazoval jen tu povrchní masku, pod kterou se toho ale tuším skrývá mnohem, mnohem víc. Velice rád bych ho poznal do hloubky, dozvěděl se něco o jeho minulosti, zapátral po důvodu, proč je takový, jaký je. Ale možná v tom jenom hledám moc velkou vědu. Možná je takový, protože takový být prostě chce. Stejné je to u mě. Každý je nějaký. Ale já tvrdohlavě věřil a stále věřím, že se může změnit a že ho změním. Maddie mě nikdy nechápala. Neznala slovo touha. Nechápala jeho plný význam a to, co to znamená po něčem toužit. V tomto případě po někom. Vždycky mi opakovala, že to není dobrý nápad za ním pořád běhat jako ochočený pejsek. Ale ve výsledku je stejně naivní jako já, a tak doufala a věřila spolu se mnou.
Nedivil bych se, kdyby ho moje leknutí pobavilo. Vždycky ze mě měl kvůli těmhle věcem srandu. Ale kdo by se divil, vždyť poslední měsíce - když už - jsem sem chodil sám a s tou bandou, co je v klubu pečená vařená, jsem se potkával až dole. Dost dobře to mohl být spolužák, co si chtěl vyřídit účty. Ale s tím by si, troufám si tvrdit, Nicholas moc dobře poradil. Cítit jeho ruce na mém těle a to kdekoliv... to byl nepopsatelný pocit. Nechápal jsem, jak něco tak prostého ve mně může vyvolat tolik pocitů a emocí. Polilo mě horko a zároveň jsem se chvěl. Srdce jakoby se dávno splašilo a mozek jsem měl zatemnělý. Nicholas si mohl doopravdy gratulovat. Teď už jen stačilo udělat pár kroků, proniknout do stínů a nechat se pohltit chtíčem. Bylo by to prosté a naprosto očekávané. Ale nestalo se to, navzdory tomu, že oba jsme mysleli na to samé, ačkoliv jsme to o sobě nevěděli. Zapadli jsme dovnitř a okamžitým cílem byl klub dole. Snad možná jsem nechtěl, aby se mi někdo v baru pokusil Nicholase odloudit, nebo aby snad někdo nezaujal naopak Nicholase a neodešel s ním, jako se to stalo už hodněkrát. Hloupě jsem věřil, že to by mi přece dneska neudělal, ne, když se zrovna vrátil a šel za mnou. Zeptal jsem se ho, jestlipak ví, jak dlouho to bylo. A možná, že to bylo i déle, jen jsem si to nepřipouštěl. Nechtěl jsem si přiznat, že jsem se z toho poblouznění neprobral ani po takové době. Odpověděl však poměrně sebevědomě (taky je to Nich, co jiného než sebevědomí a suverenitu bychom od něj mohli čekat), a tak jsem jen cosi souhlasně zamručel a víc se tím nezabýval. Byly před námi mnohem příjemnější a zábavnější věci. Odolával jsem pokušení si hned svléknout alespoň tričko a vyhoupnout se jako dřív na pódium k tyči. Věnoval bych mu drobný taneček na uvítanou... Hrozně rád jsem se tam nahoře předváděl. Vím, že jsem v tom dobrý a že na mně můžou oči nechat a to ať ženy, tak muži a dělalo mi to dobře. Honil jsem si tím ego, takříkajíc. Následoval dotaz, co si dáme, na nějž se dalo odpovědět mnoha způsoby. A Nicholas to udělal po svém. Chytl mě za ruku a vedl si mě na záchody, jejichž pověst je nám tu všem známa. Potutelně se mi blýsko v očích a velice ochotně jsem ho následoval. Neskrývavým pohledem jsem přejel párečky, co se pohybovaly na chodbičce před záchody, a nijak mě nepřekvapilo, že ve dvou ze třech figurovala succuba. Páni nezůstávali pozadu. Na tváři se mi usadil úšklebek. Přesně jsem věděl, co přijde. A těšil jsem se na to, zatraceně moc. Nicholas Kenneth je Nicholas Kenneth. A právě ten mě dotlačil (ne že bych se bránil) do kabinky a okamžitě natiskl ke zdi. Nijak jsem se nehodlal zdržovat a hned si přetáhl tričko přes hlavu. Spojili jsme rty a já ho líbal tak hladově a toužebně jako snad ještě nikdy. Co všechno udělá odloučení... Tlumeně jsem zasténal a nedočkavě zatahal za lem jeho kalhot. Bylo mi naprosto ukradené, že prakticky každý, kdo je taky na záchodech, může nás dva slyšet. A jako pokaždé předtím jsem si řekl, ať si to pořádně užijí a představují, co se tu asi tak může dít. "No tak..." popoháněl jsem ho mumláním do jeho dokonalých rtů a stiskl mu rozkrok. Za to, že v tom mém narostla už pěkná boule, jsem se ani trochu nestyděl, vždyť pro Nicholase to byla prakticky vzato lichotka. Nemohl jsem se dočkat. Ono se pak sice trochu hůř tančí, ale všechno je o zvyku. A zvlášť dnes je co oslavovat.

______________________________


PRAVÁ PODOBA: Ve své pravé "lidské" podobě mu z vlasů trčí pár drobných špičatých uší, kostrč je prodloužená v tenký chlupatý ocas, místo nehtů má zatahovací drápky a lidský nos je přeměněn na roztomilý šelmí. Při úplné proměně je ocelot a od toho se také odvíjí jeho srst, která je světlé hnědá až místy nazlátlá a narušují ji černé fleky, čáry a tečky. Jeho oči jsou oči ocelota. Srst pokrývá část obličeje, týl, záda a směrem dolů k jeho pozadí se pomalu vytrácí.


Spoiler:
 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Nicholas Kenneth

avatar

Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 01. 10. 16

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Thu Oct 06, 2016 6:10 pm

Kdybych měl spočíst kolikrát mě přistihl s někým jiným... No, nebyl by to zrovna krátký kus papíru. Nikdy jsem necítil vinu z toho že mě přistihl, zkrátka byl vždycky jen ve špatný čas na špatném místě - fakt že jsem s ním byl v klubu kam jsem jej sám pozval,  a pak jsem se prostě  jen tak vytratil s někým jiným, nyní pomineme... A nebo jsem možná cítil něco co by se dalo při troše té představivosti nazvat jako pocit provinění, byť to byl jen nepatrný záchvěv který se vždy skryl pod roušku podrážděnosti k níž jsem svou pozornost upnul -  ani jeden z těch pocitů však nespatřil světlo tohoto světa a zůstal přesně tam kde měl - za mou netečnou maskou. Přes to, když si vzpomenu na ten jeho výraz a byl bych schopen/ochoten se hlouběji zamyslet nad zdrojem podráždění, nalezl bych totiž právě to co sám v sobě tak moc popírám - že mi na něm záleží mnohem více než si namlouvám - a to je něco co nemohu dopustit. Nevím zda bych byl schopný se někomu jakkoliv více otevřít, ať už z citového hlediska a nebo co se týče mé minulosti - to druhé pochopitelně snáz ale nikdy jsem necítil potřebu o tom komukoliv vykládat, sice jsem na to náležitě hrdý ale stále to považuji za něco o čem netřeba každému na potkání vykládat... A taky mi to nepřipadá příliš podstatné. Je to tak že já vím o druhých takřka vše ale o mě mnoho informací nikdo nemá, když nepočítám takové ty věci které bijí do očí a ty v nichž jsem takříkajíce profláknutý. Je známo že pracuju jako chirurg, že jsem jak se patří zazobaný ale nikdo neví nic o mé rodině, ani jak jsem se k tomu či onomu dostal. Hlavně je to něco na co se mě lidé ani nevyptávají, mám takový ten přirozený talent na to abych od podobných otázek odvedl pozornost takže k nim ani nedojde, a to aniž by si to dotyční uvědomovali a já se o to musel kdovíjak snažit. - to však pouze když nepočítám mé dlouhodobější partnery jako je třeba Rick, těm je víceméně zřejmé že je to něco o čem se mi nechce bavit. Když se chtějí svěřit druzí, není problém, ale já abych se někomu s něčím svěřoval? Ne, ani ve snu ne, vždyť já nemám s čím a proč se svěřovat. Jsem dokonalost sama.
Ano, spávali jsme spolu i vícekrát za den a dovoluji si říci že náš sexuální harmonogram byl dost nabitý, tudíž nemohu tvrdit že bych nebyl s Rickem po téhle stránce jakkoliv nespokojený - v posteli byl šikovný a vynalézavý  (ostatně měl velice dobrého učitele, že ano) ale někdo jako já nedovede zůstat jen u jednoho kousku dortu když okolo sebe vidí tolik dalších... Když po něčem zatoužím, vezmu si to a je mi jedno jestli tím někomu ublížím. Nejsem ten typ co by si cokoliv odpíral, ne že bych to tedy nedokázal, ale já jednoduše prostě  nechci. Nechci se obírat o to všechno co vím že můžu mít. Beru si vše naprosto bez výčitek a pocitu viny. Problém nikdy nebyl v Rickovi, jenom v tom jaký já jsem i když to on možná vnímal jinak, či o sobě pochyboval a já mu nikdy neřekl nic čím bych to vyvrátil ale ani nic čím bych to potvrdil, nechával jsem ho v nejistotě ale fakt je že kdybych s ním nebyl spokojený, řekl bych mu to a to on věděl. Co se sexu týče, nikdy nechodím kolem horké kaše, navíc kdyby mi nevyhovoval určitě bych na jeho nemotornosti zapracoval - minimálně bych se to pokusil zlepšit, jelikož jsou i věci které nevzdávám tak úplně snadno. Leda že by to bylo úplné dřevo a nestál by mi za tu snahu, ale to se o tomhle rozkošném, talentovaném kočičákovi říci rozhodně nedá. Tomu jeho roztomilému kukuči bych věnoval více snahy než třeba jiným. Bezpochyby patří k jednomu z mých velice oblíbených a zajímavých objevů. Přeci jen je pro mě spešl, ač to sám sobě zas až tak moc nepřipouštím, to povědomí o jeho kvalitách tam samozřejmě je ale že bych si připouštěl něco jiného než jen ty kvality, to ne. Patří k těm zajímavějším, ale to je asi tak vše - ano, jen lžu sám sobě.
Polibky mi oplácí tak hladově, tak toužebně až se mezi nimi musím pobaveně usmát  ale lhal bych kdybych tvrdil že ani já nejsem nedočkaví. Zrovna teď kdy jsem poháněný chtíčem mi to totiž připadá jako celá věčnost od doby co jsem jej měl naposled a vidina že si ho nyní znovu přivlastním... Vydechnu mu prudce do rtů když jeho ruka zavítá k mému rozkroku kde stiskne mé mužství které se již nějakou  tu chvíli dožaduje pozornosti a fakt že je mi v těch kalhotách dost těsno takže si jej náhle prudce otočím zády k sobě abych se urychleně i já zbavil trička, naprosto ignorujíce to kde ten kus látky nakonec skončil (v míse ne, nebojte..). Mám rád ten pocit kdy se naše horká těla dotýkají, tření kůže o kůži... Proto se sotva okamžik na to na něj zezadu natisknu a rty přisaji na jeho krk  který začnu zahrnovat chtivými polibky zatímco si rozepnu v rychlosti kalhoty a poté svými šikovnými prsty započnu rozepínat i ty jeho - s nimiž taktéž udělám velice krátký a rychlí proces. Horkost a touha mnou cloumá až mě to samotného překvapuje. Ne že bych byl kdykoliv jindy snad chladnější (to ani v nejmenším) ale je to zkrátka intenzivnější... Ta potřeba cítit své tělo natisknuté na tom jeho a celého si ho vzít... Nijak se s tím nepářu a stáhnu mu gatě o něco níž rovnou i se spodkami - dost na to abych osvobodil jeho napumpovaného kamaráda tam dole a odhalil jeho kočičí pozadí které je přímo k nakousnutí - a které si neodpustím abych pořádně nestiskl předtím než si je našteluji do optimální pozice ale nepochybuji o tom že on už se na mě sám hezky vyšpulil. V rychlosti si nasliním prsty aby to nebylo vyloženě nasucho a poté co nasměruji své mužství, do něj začnu pozvolna pronikat, nechávaje mu dostatek času na to aby se uvolnil a přizpůsobil bude-li to potřebovat. Mezitím se věnuji svými rty jeho hebké kůži na krku kde jej místy  hravě kousnu a dlaněmi mu kloužu po bocích.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Alaric

avatar

Leo Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 24. 09. 16
Age : 20

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Thu Oct 06, 2016 8:29 pm

Musel jsem počítat s tím, že se o něho budu dělit. Že se prostě nesmíří jen se mnou. Byla to jakási podmínka našeho "vztahu". Ne že by to byl vztah v pravém slova smyslu. Nebylo ovšem pochyb, že cosi mezi námi bylo. Jemu to asi vyhovovalo, měl sex, kdykoliv si zamanul, nemusel řešit, jestli zrovna někoho sežene (což v jeho případě nebylo těžké, jeho pověst ho často předcházela a spousta gayů by se za noc s ním klidně i porvala), a vždycky měl jisté, že na něho u něj v bytě budu čekat. Pokud přišel s někým jiným, nenápadně jsem se vypařil. Skousával jsem to a trpěl jsem to, ale sledovat a poslouchat to přece nemusím. A dnes? Dnes je po všem. Ty týdny, kdy jsem si zvykal na nové bydlení, které mi nabídla Maddie, byly nesnesitelné. Ačkoliv jsem Maddie neskutečně vděčný, že jsem nemusel znovu žádat o bydlení v jedné z chatek jako tehdy, kdy mě vyhodil otec z domu, přál bych si, aby to nebylo vůbec nutné. Nejednou večer jsem usínal vyčerpaný a s tvářemi mokrými od slz a to jenom kvůli tomu hajzlovi. Ano, Nicholas je v jistém smyslu hajzl, ale stejně ho miluju a beru ho jako svůj vzor. Nicholas je totiž ten nejlepší vzor, jaký můžete mít, heh. A přitom toho o něm zase tolik nevím. Nikdy se mi neotevřel. Jeho minulost, pravé pocity, pravé touhy a cíle... Nebo taky to, čeho se bojí. To mi zůstávalo skryté. Takové ty neosobní informace jako jeho povolání a věk mi toho o něm zase moc neřekly. Spoustu věcí jsem si pochopitelně domýšlel a aby taky ne, když jsem nad ním přemýšlel skoro 24 hodin denně. Byl jsem doopravdy jako zabouchnutá puberťačka.
Dobře, uznávám, že občas jsem nevěřil jeho sexuálnímu apetitu. Fajn, jednou dvakrát za den, to se dá ještě pochopit, ale třikrát čtyřikrát? A teď myslím vážně denně, ne týdně. A nejlíp pokaždé s někým jiným. Plus malý výlet do zadních místností v klubech a hned připočítejte i nějaké to menší ruční či ústní uspokojování. Zpočátku mi to přišlo pěkně divné, nechutné a nepochopitelné. Proč by vůbec někdo chtěl provozovat něco takového na prakticky veřejném místě? To jim jako nevadí, že tam může kdykoliv kdokoliv přijít a vidět je v nejrůznějších, řekněme, pozicích a během nejrůznějších aktů? Nemohl jsem tomu přijít na chuť a popravdě, ani dnes se v tom nijak nevyžívám. Ale když chcete udělat a je vám jedno od koho, tohle je jsou ta nejideálnější místa. Vždycky se někdo najde. Vemte si jen třeba toho mého spolužáka. Ten si ale na mě nemohl stěžovat, troufl bych si i říct, že líp už ho žádná holka neudělá. Je to vlastně dost zvláštní - vedle svých vrstevníků si připadám vyspěle, zkušeně a dospěle, ale vedle Nicholase mi přijde, že mě musí vidět jako nešikovné mladé ucho bez špetky opravdových zážitků. Připadal jsem si vedle něj nemožně. Teda pokud jsem zrovna na něčem nebyl nebo jsem nepil, to jsem pak tyhle představy a domněnky házel za hlavu. A to bylo docela často, minimálně po večerech a po nocích.
Neměl jsem mu dovolit, aby mě takhle hned odtáhl na záchody. Neměl jsem souhlasit ani s tím klubem. Měl jsem chtít, aby mi všechno vysvětlil. Měl jsem z něj dostat alespoň něco, i kdyby to měla být jedna z jeho chabých neúplných výmluv. Alespoň něco by to bylo. Místo promluvy, kterou sliboval náš velice obsažný rozhovor v kavárně, jsem ho teď líbal, jakoby on byl kyslíkem, který nutně potřebuji pro svůj život. No, tak daleko od něj ale nebyl. Vyzývavě a ani trochu nevinně jsem mu tiskl a hladil rozkrok, když se jeho kamarád tak důrazně žádal pozornosti, což se setkalo s bouřlivou reakcí. Otočil mně a já se ochotně opřel lokty o zeď, nedočkavě napnul svaly a vyšpulil na něj svůj zadeček. Na ten se mimochodem moc hezky kouká i přes to, že moje páteř nekončí kostrčí, nýbrž pokračuje dál do chlupatého ocasu, kterou sebou momentálně natěšeně vrtěl. Vlastně mám ocasy dva... a Nicholas taky. Blbý vtip, já vím. Asi by mi vadilo, kdyby se do mě snažil proniknout nasucho, ono by to dvakrát příjemné nebylo ani pro něj, ale vzhledem k tomu, jak byla moje krev právě nacucaná adrenalinem a vůbec vším tímhle, nestaral jsem se o to. Hlavně, aby už byl ve mně. Veloce ochotně jsem se mu nastavil tak, jak potřeboval, a vyšel mu pomalu vstříc. Pojmout jej byla vždycky docela sranda, ale ten výsledek... Kdo by si pak byl stěžoval. Spokojeně jsem zavrněl úplně jako kocour a slastně přivřel oči, užívajíc si jeho laskání a pocitu naplnění. Nešlo se neuvolnit, bylo to tak dokonalé. Prohnul jsem se pořádně v zádech a trošku zakroužil a zahoupal boky. Jak jsem mohl bez něho vůbec přežít? Nikdo jiný mi nemůže dát to, co bych potřeboval a chtěl. Jen Nicholas. A tak nebylo divu, když se nedlouho poté místností nesly skrz hlasitou hudbu moje steny a předení.

______________________________


PRAVÁ PODOBA: Ve své pravé "lidské" podobě mu z vlasů trčí pár drobných špičatých uší, kostrč je prodloužená v tenký chlupatý ocas, místo nehtů má zatahovací drápky a lidský nos je přeměněn na roztomilý šelmí. Při úplné proměně je ocelot a od toho se také odvíjí jeho srst, která je světlé hnědá až místy nazlátlá a narušují ji černé fleky, čáry a tečky. Jeho oči jsou oči ocelota. Srst pokrývá část obličeje, týl, záda a směrem dolů k jeho pozadí se pomalu vytrácí.


Spoiler:
 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Nicholas Kenneth

avatar

Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 01. 10. 16

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Fri Oct 07, 2016 8:15 pm

Pravda, jsem sexuálně dost aktivní, možná více než by se dalo považovat za normální... No, možná určitě, ale určitě nejsem ani zdaleka jediný. Mimo to musím přece dohnat to všechno o co jsem se ve svém mladistvém, nevybouřeném věku dobrovolně ošidil. Ono to není tak úplně snadné když s vaším tělem mlátí hormony a vy se spokojíte jen s občasnou ruční prací která vaše fantasie ani touhy nijak zvláště neuspokojí. Jasně, uleví se a zbavíte se tím té potřeby ale je to takové zkrátka o ničem. Každý normální teenager v mém věku (tehdy) zašel někam zapařit a tam si vyhlídl nějaký ten objekt který by mu od těch neodbytných choutek vypomohl, ale já na to neměl moc čas.. Onen fakt že se mi to všechno co jsem za ty roky promeškal, podařilo dohnat za necelý rok (ba ani to ne) nyní pomineme. To teď (i v době kdy jsem poznal Ricka) je to vážně ještě v pohodě oproti tomu co jsem vyváděl tehdy. Byl jsem jako utržený ze řetězu a to doslova. Na mém apetitu bude mít nepochybně také nemalý podíl má divoká vlkodlačí polovička která mi drží hladinu testosteronu jak se patří na výši... Přiznávám že mě to taky baví, ale to je druhá věc. Nebýt hormonů, chuť by na to nebyla takže jsem v tom v podstatě docela nevinně, ne? Je mi víceméně jedno jestli je to jen rychlovka někde na záchodě, ručně, orálně a nebo jestli mě ten či onen u toho či onoho přistihne. Mé morální zábrany se pohybují na zatraceně tenkém ledě a dovoluji si říci že by z toho slabší povahy mohli dostat osypky. Jenže mě je naprosto ukradené co si o mě kdo myslí nebo v jaké kompromitující situaci mě přistihne. Jsem si sám sebou natolik jistý že to ani jako trapně brát v podstatě nejde. Lidé totiž reagují na určité podněty a situace dle toho jak k nim přistupujete vy sami. Cítíte hanbu a ponížení? Budou se smát a rýpat. Připadáte si jako v záři reflektorů? Zmlknou a hanbou se budou propadat oni. Ostatně všechno je to jen o tom co z nás vyzařuje - to je to co ovlivňuje a utváří okolí. Okolí utváří a ovlivňuje vás jen tehdy kdy mu to vy sami dovolíte tím jak se cítíte. Lidé jsou ve své podstatě stádový a subtilní tvorové - pakliže narazí na někoho více sebevědomého než jsou oni samotní, podvědomě a zcela přirozeně se podřídí. Takový menší poznatek z psychologie... Jsme nakonec jen odrazem sebe samotných.
Jsem hajzl, jistěže jsem - a pořádný. Ani se tím nijak zvláště netajím, proč také... Když mě tak někdo nazve a začne mi vyčítat všechno co provádím, jsem schopný mu to všechno s odkývat s úsměvem na rtech a ještě mu s tím seznamem trochu dopomoci. To co by kdokoliv jiný nazval chybou či nedostatkem, já se vší hrdostí nazývám a činím svou ctností. Tak to zkrátka je, jste vlk, ovce a nebo vlk se svým vlastním stádem oveček - což je můj případ. Nemusím se namáhat proto abych se nažral, vždycky se v mém stádu najde nějaká ochotná ovečka co se mi nakonec sama nabídne. A Rick? Rick je přesně jednou takovou ovečkou - mou oblíbenou, slepě věrnou, stále tak roztomile naivní a hlavně - celou mou. Dokonale se mu podařilo mě vyprovokovat k akci. Ještě aby také ne když mého kamaráda o patro níže tak šikovně a zcela bezostyšně dráždil přes látku která už tak byla dost těsná a dráždila sama o sobě. A to jeho pozadí? Jak natěšeně vrtěl svou kočičí oháňkou? Už jen to jak sladce se mi podbízí mě nehorázně rajcuje a když to sečteme všechno dohromady... Zavrčím vzrušeně a užívám si ten pocit kdy do něj hladce pronikám a on mi svým pozadím vychází vstříc. Jistě, nasucho by to šlo o dost víc ztuha ale nebylo by to tak úplně bez ničeho. Přeci jen při dostatečné dávce vzrušení (a že nyní jsem nadržený jak pes) úd přirozeně zvlhne, takže by to nebylo až tak drastické + s dostatečným uvolněním... Ale všichni známe - kdo maže ten jede a takhle je to jednoznačně lepší pro oba. Netrvá dlouho než se v něm octnu úplně celí a naše horká těla se konečně dotknou. Vydechnu až jej můj horký dech polechtá na šíji a hlubším, vlčím tónem zavrním pod tou vlnou rozkoše která zalije mé tělo poté co se rozhýbe v bocích a šikovně jimi zakrouží. Na nic nečekám a začnu se v něm pohybovat až nastavím pravidelné, svižnější tempo a místy si neodpustím nějaký ten prudčejší příraz, (bez toho bych to snad ani nebyl já). Zuby a rty mu přejíždím po jeho sametové kůži na krku a z úst mi místy mezi polibky unikne slastný vzdech či prudší výdech. Je to tak slastné, být znovu uvnitř něj a slyšet jeho spokojené hlasitější projevy jimiž lahodí mým uším a které se mísí s těmi mými. V tuhle chvíli je mi ukradené kdo co kde slyší, ostatně jak již bylo zmíněno o pár řádků výše, mé morální zábrany jsou spekulativním tématem... Chyběl mi, zatraceně hodně mi chyběl, intenzita tohohle prožitku to jen dokazuje. O sex jsem neměl nouzi, ještě v dopoledních hodinách jsem něco stihl takže to rozhodně není abstinencí. Je to zkrátka tím že je to tenhle můj malý kočičák. Dlaněmi sklouznu po jeho těle níže a spočinu jimi na jeho bocích za něž si jej pevně chytím jako bych potřeboval jistotu že je celí jen můj a že mi nikam neuteče - což je poměrně vtipné v tuhle chvíli a i celkově vzhledem k tomu že je to Rick a já jsem já... Ale hádám že se jen projevují majetnické sklony mé vlkodlačí maličkosti, ostatně tak jako je to u mě obvyklé.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Alaric

avatar

Leo Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 24. 09. 16
Age : 20

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Sat Oct 08, 2016 5:25 pm

Když se to tak vezme, už tak jsme dost podivný páreček. Normálně by měl lykantrop být proti kočkodlakovi a to i přesto, že oba jsme ohnivé znamení. Nebo to by alespoň každý předpokládal - psi a kočky nejdou obvykle dohromady. A lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem dřív neměl z Nicholase tak trochu strach. Fascinoval mě a zároveň děsil. Když se nad tím zamyslíte, vlastně to není zase tak neobvyklá kombinace. Spousta věcí, co je šíleně zajímavá, bizardní a lákavá, je zároveň i děsivá. A to nemluvím o svém poprvé, které bylo pochopitelně s ním. Už tehdy jsem se do něho bezhlavě zamiloval. Věděl, že to bude poprvé, co s někým budu spát, a i když pro něho nebylo zvykem být k někomu (relativně) ohleduplný a trpělivý, u mě udělal výjimku. Poprvé a naposled. Možná k tomu přispěl i fakt, že si předtím v klubu něco dal. Samozřejmě nečekal, že to šestnáctileté ucho k němu tak upne. Nebo možná čekal... a plánoval to. Pro svoji zábavu. Raději jsem nad jeho úmysly té noci nikdy moc nezamýšlel čistě proto, že jsem si nechtěl připouštět spoustu věcí, na které bych mohl přijít, kdybych moc přemýšlel. Některé z nich mě čas od času vzadu v hlavě pěkně strašily. A poslední měsíce čím dál častěji a intenzivněji. Což dneškem skončilo. Vrátil se, našel mě a dotáhl mě sem. Teda, ne že bych nešel dobrovolně.
Nijak jsem se za to, že je mi to příjemné, nestyděl. Vzdechy, steny a hekání tedy nebylo ničím, co bych se snažil tlumit. Jeho polibky, rty a jazyk na mé šíji a krku mě neskutečně rozpalovaly. Nikdy jsem úplně nechápal to, co se mnou byl schopen dělat. Jasně, dělal tyhle věci s desítkami, ne-li spíš se stovkami mladších i starších kluků i mužů a holt umí dostát své pověsti záletníka, který je v posteli (nejen v posteli, ehm) zatraceně dobrý. Ano, jsem jedna z oveček, které tenhle vlk omámil, ale nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. A i kdyby, nepřipouštěl bych si to. A tak mi teď ani trochu nevadilo, jak zoufalé a naivní to z mé strany je. Měl jsem mu to všechno vyčíst a ne s ním hned jít na věc. Anebo mu alespoň z trucu nedát. Ale ne, to jsem já a moje slabá vůle, co se Nicholase týče. A tak jsem teď bezostyšně špulil svůj zadeček přímo proti němu a nic v tu chvíli nemohlo být víc vyzývavé. Těžko říct, který z nás byl v tu chvíli víc nadržený, ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na nás dvou a na tom, co jsme spolu dělali. Pokaždé jsem se pohl pánví proti němu, křečovitě svíral ruce nad hlavou v pěsti a tvář měl zkroucenou ve slastné a napnuté grimase. Cítit ho zase tak blízko sebe, cítit jeho vůni, jeho kůži, jak se dře o tu moji, slyšet jeho steny a vrčení... Dohánělo mě to k šílenství a na okraj vší rozkoše. Ono ani tak nešlo o to, že je něco ve mně, šlo o to, že je to právě Nicholas. O to, že jsme tak blízko sebe, že se náš pot mísí, že si navzájem dáváme všechny ty úžasné pocity. Užíval jsem si to, že mu můžu zase dát, že se do mně může ponořit a že si mě může celého vzít. Kdybych jenom věděl, že nade mnou doopravdy přemýšlí tak majetnicky a žárlivě, asi bych pukl blahem. No... za chvíli možná puknu taky něčím jiným, sám jsem ho svými "přírazy" nutil jít rychleji, ačkoliv si myslím, že to zase tak potřeba nebylo. Však on se Nicholas umí zařídit. Sklouzl jsem rukou k vlastnímu přirození, zčásti jako další provokace, zčásti protože jsem to prostě chtěl.

______________________________


PRAVÁ PODOBA: Ve své pravé "lidské" podobě mu z vlasů trčí pár drobných špičatých uší, kostrč je prodloužená v tenký chlupatý ocas, místo nehtů má zatahovací drápky a lidský nos je přeměněn na roztomilý šelmí. Při úplné proměně je ocelot a od toho se také odvíjí jeho srst, která je světlé hnědá až místy nazlátlá a narušují ji černé fleky, čáry a tečky. Jeho oči jsou oči ocelota. Srst pokrývá část obličeje, týl, záda a směrem dolů k jeho pozadí se pomalu vytrácí.


Spoiler:
 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Georgina

avatar

Gemini Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 08. 10. 16
Age : 18

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Sat Oct 08, 2016 10:13 pm

-> Z baru

Hlad, za všechno mohl ten příšerný hlad. Pravda, možná ne za všechny Georgininy problémy, ale valná procentuální část se jim dala připsat na účet. Hlad podkopával sebeovládání, nutil dívku chovat se jinak - daleko více nepředvídatelněji, sobečtěji, dokonce si zahrávat s bolestí. Ať už cizí nebo svou vlastní, pár drobných bledých jizviček na vnitřní části levé paže dokazovalo, že si se sebevražednými sklony již minimálně jednou ruku podala. Díky tomu sžíravému pocitu kdesi v žaludku se chovala jako coura, děvka, školní matrace, jak jí čas od času rádoby zvaní kamarádi připomínali s úšklebky na rtech. Nebyl kluk, s nímž by neskončila zavřená v šatnách, kumbálu s potřebami pro úklid, v kabince na toaletách. Čím víc hladovější byla, tím větší přestupky proti řádu celé řádky soukromých škol činila. Časem ani tučné šeky vypsané perem jejího otce nepokrývaly odškodné a Georgina byla přesunuta do nové školy s novým štítem. Pokaždé to končilo stejně - další prohřešek, nad nímž otec stiskl rty do úzké linky, v očích znechucený pohled nad tím, že jeho dcera je přesně tak marnotratná jako jeho bývalá manželka. Starší bratr, nejstarší z potomků, se vyvedl po otci - kočkodlak každým coulem s odkazem na lví předky, krále zvířat, pány tvorstva. Georgina byla po matce, stejně neukázněná, stejně divoká a nepředvídatelná. Nejmladší byl člověk, prostý, obyčejný a možná i tím důvodem přehlížený otcem. Kdysi se snažil napodobit nejstaršího sourozence, jako by se tím snad mohl k otci přiblížit, ale brzy pochopil, že nic takového nehrozí. Zdivočel, podobal se Georgině a užíval si každou chvíli vzdoru, kdy se mohl postavit otci a dát mu tak na vědomí svou existenci.
Jenže teď tady nikdo z nich nebyl, ani otec, ani bratři. Jen Georgina a ten sílející pocit v žaludku, co jí nutil chovat se pomanutě. Netušila, jak to chodí s ostatními bytostmi, vysávala jen lidské tvory, ale nikdy se nepokusila zmámit svým chtíčem někoho jí podobného. Rty se otřou o cizí v lahodném dodatku, jakési tečce za sladkou odměnou. Přijde druhý, tentokrát s nějakým chlapcem s vlčíma ušima, jemuž se líbila předchozí podívaná. Hluboký, chtivý, jímž se Georgina krmí ve snaze získat něco z té ztracené energie, jíž pozbyla cestou sem. V okruhu se však navzdory touze po adrenalinu objeví první pochyby, nejspíš již měli co dočinění se sukubou a proto se začnou odtahovat. Kdyby jen tušili, jak tohle dokáže ublížit, ba co víc - rozzuřit Georginu k nepříčetnosti. Jako by jí někdo vrážel hluboko mezi žebra ostrou dýku znovu a znovu, aby mohl zahlédnout stopy bolesti v jejích očích. Ruce zatnuté v pěst, nehty s oloupaným lakem se ostře zabodávají do měkké kůži na dlaních, jíž nikdy nepoznamenaly mozole z tvrdé práce. Zlaté oči v přítmí září výhružností, pod níž se teenagerové stáhnou o to víc. Popuzení v pohledu nahradí šok, vždyť bývala pro každé pohlaví neodolatená, i holky s ní rády experimentovaly při nočních přespávačkách. Ale tady? Snad za to mohly ony rohy, snad fakt, že každý, každý už od pohledu věděl, co je Georgina zač. Krok vzad, znamení ústupu, útěku. Nepatřila sem. Nebyla jako oni - tak vyděšená, tak mírumilovná, nepodobala se jim ani v tom nejmenším. Další krok vzad, kdy se dívka obrátí, div nevrazí do nějakého tvora, holky, co s trochou štěstí by mohla mít co dočinění s vlkodlakem. Nebo s autem podle toho, jak se jevil její čumák. "Na co čumíš, hm?" Otázka je vyprsknutá v obraně před jejím pohledem, jako by se jí propaloval až do duše. Kterou určitě nemá, o tom by se dalo polemizovat celé hodiny. Hrudník se zdvihá prudkými nádechy, kdy Georgina lapá po kyslíku, jak se začínají projevovat její abstenční příznaky. Hlad vyprovokoval nervový systém, dívka se třese po těle, oči roztěkané, zmatené. "Do háje, můžeš aspoň uhnout?!"

______________________________
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Björk

avatar

Sagittarius Poèet pøíspìvkù : 26
Join date : 12. 09. 16
Age : 24

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Sat Oct 08, 2016 10:15 pm

>Bar

No co si budeme.. Taky jsem na tom nebyla nejlépe. S mojí sexualitou to bylo na vážkách. Když jsem žila ještě na Islandu, bylo to jednoduché. Všechny jsem tam prudila, všem jsem lezla na nervy a byla jsem jeden velký postrach. Fakt, že mou ochránkyní byla stará šamanka Vigrid tomu nijak napomáhal. Ona totiž Vigrid byla sice super, ale často sebe samu nazývala jako feministku. Do té doby mi nikdy nikdo nevysvětlil, co ten pojem znamená. Ale můj droboučký mozeček si tak nějak dovodil, že feministka, to je prostě žena, která nenávidí muže. Ona totiž Vigrid nikdy neměla partnera. Asexualita, stejně jako feminismus pro mě byli slova naprosto cizí. Absolutně. A proto jsem si vždycky myslela, že ona prostě nemá muže, protože jsou k ničemu. Tudíž, nejenom že jsem zaujala útočný postoj na veškeré živé bytosti z vesnice, ale taky se do mé nemilosti dostali muži. Ono, nedá se to moc vyjádřit, když prostě nemluvíte, tudíž zřejmě nikdo moji nenávist k mužům ani nezavnímal. Ono, nebyl moc rozdíl, když jste plivli na ženu, protože se vám protivila z principu, nebo když jste plivli na muže, nejenom z principu, ale taky protože jste ho považovali za zbytečného.
Nicméně jsem z toho, díkybohu, vyrostla. Co mě k tomu vedlo? No, řekněme, že do vesnice přijížděli i cizinci.. A jeden takový muž mi docela názorně ukázal, co muži dokážou a že tak úplně k ničemu nejsou.
No a tak jsem automaticky předpokládala, že jsem sakra na kluky. Jenže ono ne. Během svých cest jsem zjistila, že nejenom muži, ale ani ženy nejsou úplně k ničemu. No a tak se snad jediná jistota v moje životě byla hluboce otřesená. Teda, bylo to sakra dobré otřesení, ale chápete.. No a i přes to, že mi bylo přes dvacet, byla jsem sexuálně, pokud to můžu sama posoudit, celkem zkušená, tak jsem byla citově zaostalá.
Ovšem, zřejmě jsem nebyla sama. Ona totiž ta rozkošná succuba taky vypadala, že si řeší nějaký vnitřní komplex. Něco ve smyslu, čím víc jazyků mi vytře ústní dutinu, tím kratší bude moje cesta k vykoupení, nebo tak něco. No, neměla to těžké. To její titěrný tričko jí zajišťovalo  dostatečnou pozornost. Ta ovšem brzy polevila. No, nemůžeme se divit. Přišla, ani si ještě neobjednala pití a už si stihla vyměnit sliny s dvěma lidmi? Celkem síla.
No a potom do mě ta nádhera málem vrazí. Pozvednu překvapeně obočí a propaluji ji pohledem. Na co čumím jo?
"Na tebe drahá, počítám ti skóre, zatím dva nula pro tebe." Sladce se na ni usměji a upiji z flašky s pivem. Ona chudák holčička vypadá, že nám tady každou chvílí způsobí úplný tajfun. Chudák malá, aby jí z toho nepraskla ta její maličká hlavička.
"A proč přesně bych to měla udělat? Mě obejdi, ne?" Lehce našpulím rty a zkřivím je v posměšném úšklebku. Její hrudník se viditelně zvedá a zase klesá, očividně ta succuba má pěkně nervy na dranc. Ach bože, jak mě baví takovéhle případy pozorovat. Proto z ní nespouštím pohled, pořád se na ni dívám a její pohled, ve kterém pomalu zuří bouře jaksi ignoruji. --
Pravá podoba: Ve své pravé podobě je Björk zvláštní. Její stavba těla je ryze lidská. Nemá nijak deformované kosti, jako většina vlkodlaků. Ovšem, s člověkem byste si ji nespletli. Ať už díky nosu, která je lehce „zkřivený“, tak jako u většiny vlkodlaků, srsti na čelistních kostech, která je zbarvená lehce do hněda, zrzava a šeda. Místo obyčejných nehtů má drápy a její oči? Jantarově svítí a s nimi vypadá skoro až magicky. Skoro jako kdyby vám mohla vidět až do žaludku.

______________________________
Pravá podoba: Ve své pravé podobě je Björk zvláštní. Její stavba těla je ryze lidská. Nemá nijak deformované kosti, jako většina vlkodlaků. Ovšem, s člověkem byste si ji nespletli. Ať už díky nosu, která je lehce „zkřivený“, tak jako u většiny vlkodlaků, srsti na čelistních kostech, která je zbarvená lehce do hněda, zrzava a šeda. Místo obyčejných nehtů má drápy a její oči? Jantarově svítí a s nimi vypadá skoro až magicky. Skoro jako kdyby vám mohla vidět až do žaludku.


Naposledy upravil Björk dne Sat Oct 08, 2016 10:23 pm, celkově upraveno 1 krát
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Georgina

avatar

Gemini Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 08. 10. 16
Age : 18

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Sat Oct 08, 2016 10:16 pm

Všichni ji provokovali. Celý tenhle svět ji provokoval, dorážel na ni, nutil ji být něčím, někým. Od všech se neslo očekávání a Georgina je dokázala zklamat na celé čáře. V první chvíli? Ta pomstychtivá radost, ta sladká příchuť hořkosti, co se nesla na patře, kdykoliv si olízla rty v posměšném gestu. Později? Začalo to být únavné, neboť si každý zvykl na její výkyvy, už je nic nepřekvapovalo a naopak se zdálo, že se od ní očekává jenom to nejhorší. A pokud učinila cokoliv dobře? Pak jim to nestálo ani za hloupé slovo nebo jí nevěřili. Co se mělo stát tady, v nějaké norské vesnici u fjordů, kam by člověk nedošel ani s papírovou mapou, natož s Googlem? Co si otec myslel, že se asi tak stane, když jí pošle do tohohle výchovného tábora? Ruce zaťaté v pěst, rty se stahují do úzké linky, jak Georginu ničí ty emoce, jež na ni naléhají s nezdravým nadšením. Nenáviděla ho, nenáviděla bratra. Nenáviděla sebe. Nemohla za to, čím byla, čím se stala, nikdo jí nic nevysvětlil. Jako by bylo lehčí přehlížet její stav, ignorovat fakt, že mají v rodině sukubu. Sukubu, která trpí hladem, je zmatená ze svých pocitů, z toho, čím vlastně je. Vzala si ze sebe to nejhorší, aplikovala to a nyní trpěla veškeré následky. "Táhni do háje." První slova, odseknutí tak prudké, až sebou Georgina škubne v tiku, jakýsi vyžádal absťák. Šílela a tohle bláznění už bylo patrné, téměř hmatatelné, jak jí neustále cukají ruce, oči těkají z místa na místo, v jejich hlubinách se zračí děs, opovržení, paranoia, kdy se otáčí při každém sebehlasitějším zvuku, při každém pohybu za svými zády, jež vytuší koutkem oka. Ruce neustále musí něco dělat a tak si popotahuje za látku kalhot, tahá pramínky dlouhých tmavých vlasů, drbe se, škrábe, až jí všude po těle skáčou rudé fleky a stopy po dlouhých nehtech. Potřebovala jíst, potřebovala se nakrmit a tahle divná ženská jí stála v cestě, ani trochu Georgině neulehčovala život. Byla zvyklá, že jí každý uhnul na požádání, či spíše na rozkaz, každý plnil její přání. Jenže tahle holka ne. Tahle se rozhodla Georgině vzdorovat v ten nejnevhodnější moment. "Řekla jsem, abys uhnula."
Hlas o něco slabší, prskavější, roztřesený ze šoku, co si to ta holka dovoluje. Škrábání paží nabírá na intenzitě, bříšky prstů neustále přejíždí po vpichu od jehel v loketní jamce, jako by jí jenom ta připomínka mohla uklidnit. Právě naopak a sukuba přešlápne z místa na místo, v očích čiré zoufalství. "J-já... J-já... Ughrmmmm!" Kvílivý zvuk unikne ze rtů a Georgina nemá daleko k slzám, co se stačí zalesknout v těch nádherných zlatých kukadlech. "Potřebuju... jíst... Potře-... Po-..." Ta tam je ta mrcha, co do lykantropky vrazila. Zůstala jen zděšená malá holka, co se příliš utápí ve své bolesti.

______________________________
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Björk

avatar

Sagittarius Poèet pøíspìvkù : 26
Join date : 12. 09. 16
Age : 24

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Sat Oct 08, 2016 10:17 pm

Nebudu vám lhát, ta malá succuba mě zaujala. Byla docela jiná, než Rune, nebo jak se jmenovala tamta můra. U téhle to vypadalo, že je hlavně ještě pořád pod zákonem, vypadala jako mladičké kuře, co se do klubu jistě dostalo nějakou nešťastnou náhodou. Tedy, kdybych ji neviděla dělat ty její věci. Chápete co tím myslím ne? Už vidím, jak nějaká adolescentní holka přijde jenom tak do baru a prostě začne líbat někoho cizího. No to určitě. Tahle succuba ovšem byla docela.. Zkušená? Nebo se to tak alespoň zdálo. Vypadala, že je si poměrně jistá v kramflecích. Chápete, co tím myslím ne? Ovšem, mezitím, co jsem pocucávala pivo, tak jsem si ji stihla řádně prohlédnout. Tedy, hlavně, povšimnout si jejího chování. Vypadala set sakramentsky nervózně. Nedalo se přehlédnout jak si tahala vlasy a škrábala kůži.. Co ta holka má sakra za problém? Nicméně, rozhodla jsem se jí nevěnovat tolik pozornosti. Nejspíš je jenom nervózní, protože má strach, že ji tady uvidí někdo, kdo by to mohl říct jejímu tatínkovi, který je nejspíš předseda téhle vesnice z cukrové vaty. Něco tomu však nechtělo, prostě mi ta holka nedala pokoj. Tedy, né vědomě, ale.. Prostě do mě vrazila. Heh? A ještě mi vynadala, co na ni čumím. No jó, já zapomněla že jsou všechny succuby protivné jak psí prdel. Nicméně, odpověděla jsem jí s naprostým klidem. A ona mě slečinka poslala do háje? No to je mi ale roztomilé! Pořád jsem se usmívala a jenom jsem na ni hleděla. Pozorovala jsem její ruce, jak drásají kůži na jejích pažích a.. No a potom jsem viděla ty vpichy. Sice tady blikala světla, hudba hrála nahlas a nebylo tady úplně světlo, ale tím, jak si ruce drásala šly více vidět. Na chvíli mi ten úsměv trošku opadl. Panebože, kolik té holce může být, že už si píchá? Každopádně, tohle tak nějak všechno vysvětlovalo. To její chování. Prostě měla absťák. Vypadala jak ztracené štěně. Už jsem měla sto chutí se otočit na patě, prohodit něco o tom, že si má jít radši na záchodky, že tam nějakého dealera najde.. Jenomže mě dohnalo moje vlastní svědomí. Nebo, né tak úplně moje svědomí, jako Vigrid.
Taky jsi byla ztracené štěně. Kde bys byla, kdybych se tě neujala? Co ty víš, proč to ta holka dělá. Vždyť ani nemá křídla a těch jizev sis všimla.
No a bylo to zpečetěno. Moje stará ochranitelka se ozvala a trošku zašťourala v mém svědomí i vědomí a prostě. Potom ta dívka řekla, že má hlad. Netušila jsem, že by to mohl být.. Takový typ hladu. A jak se jí v očích zaleskly slzy? Nesnášela jsem se za to, co jsem se chystala udělat. Nenáviděla jsem, že najednou musím popírat svoji povahu, ale copak jsem mohla jinak? Cítila jsem povinnost té dívce pomoc. Sama jsem kdysi byla ztracená, svým způsobem..
"Hej.." Chytla jsem ji svou rukou za předloktí, aby mi sakra nemohla utéct, když už jsem se rozhodla jí trochu pomoct. Ještě abych ji musela honit někde po klubu. "Pojď semnou proboha a přestaň se škrábat.." Musela jsem znít strašně otráveně. Což jsem vlastně byla. Ale i tak. Potáhla jsem tu holku za ruku za sebou a snažila se projít davem lidí. Trošku jsem upevnila stisk, aby se mi ta malá mrška nemohla vykroutit a táhla jsem ji k těm schodům. "Máš ty tady někdo vůbec proboha bydlení? Čí ty vůbec jseš?" Připadala jsem si teď jako nějaká bábrle. Ty vole, kam jsem se to dostala?

______________________________
Pravá podoba: Ve své pravé podobě je Björk zvláštní. Její stavba těla je ryze lidská. Nemá nijak deformované kosti, jako většina vlkodlaků. Ovšem, s člověkem byste si ji nespletli. Ať už díky nosu, která je lehce „zkřivený“, tak jako u většiny vlkodlaků, srsti na čelistních kostech, která je zbarvená lehce do hněda, zrzava a šeda. Místo obyčejných nehtů má drápy a její oči? Jantarově svítí a s nimi vypadá skoro až magicky. Skoro jako kdyby vám mohla vidět až do žaludku.


Naposledy upravil Björk dne Sat Oct 08, 2016 10:22 pm, celkově upraveno 1 krát
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Georgina

avatar

Gemini Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 08. 10. 16
Age : 18

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Sat Oct 08, 2016 10:20 pm

"Hej!", jednoduché houknutí Georgininým směrem, co jí vytrhne z tranzu, v němž si snaží rozškrábat kůži div ne do krve, jako by se jí pod ní honili pavouci. Hloupost, v tomto případě by si ruku usekla, nenáviděla ty malé osminohé zmetky, čím větší, tím horší. Čím chlupatější, tím horší. Čím víc očí? Ne, není třeba pokračovat, aby bylo jasné, jak to skončí. Zlatavé oči se zvednou, lesklé od slz, co se v nich hromadily, aby se pomalu začaly přelévat jako voda u prasklé hráze a stékat po bledých tvářích a kanout po bradě na zem. Připomínala malého usmrkance jako nikdy v životě. Otec Georginu učil, že slzy jsou slabost a žena jich sice využívá ale ona, jeho dcera, nesmí. Co by si o ní všichni mysleli, kdyby se začala chovat jako ufňukánek? "Nejsem žádné hej!" Na protest se pokusí pozvednout hlavu tak, aby mohla ženské před sebou čelit jako rovnocenný soupeř, ale strach a hlad brzy donutí dívku sebou škubnout a fňuknout znovu. Hřbety pacek jsou už celé mokré od toho, jak se snaží ukočírovat tok slz, jak se neustále otírá, aby působila silně, nezlomně. Štěstí za voděodolnou řasenku, která vydrží i větší nápor slaného potoka. Ruka jí je čapnuta dřív, než se stačí nadechnout k protestu, co by jí beztak vůbec nepomohl. Byla slabá a svou slabost si uvědomovala. Tenké ruce jako dvě párátka, hubená až běda, že vždy připomínala modelku do katalogu, jímž se všechny dívky nakonec chtějí podobat. "Co je, co po mně chceš? Už jsem se ti přece omluvila." Neomluvila, neboť to ani nebylo v plánu, ale popletená mysl těkala mezi realitou a fantazií natolik, že už ani nebyla schopna říct, co je pravda a co lež. Třeba je tohle jenom sen. Jeden velkej, odpornej sen.
"Nech mě bejt, nestojim o to." Přes všechna ta slova však za ní poslušně klopýtá jako ztracené jehně, nohy se podlamují při krocích podpatků kotníkových kozaček, motají se jedna o druhou. "Jsem-..." Hlas umlkne. Čí vlastně je? Otec by se jí vzdal, kdyby mu ohrozila kariéru. Byla nikým, ničím. "Ničí. Nejsem ničí..." Jako by to bylo snadnější si takto přiznat. A pláč? Nefalšovaný. Plný hysterie, kdy na Georginu doléhá všechno za poslední měsíce. Fakt, že zabila jednoho ze svých nejlepších kamarádů, když se ztratili při výletu. To, jak na ni otec křičel, že je celá matka, stejná budižkničemu, za kterou musí řešit všechny ty problémy. Pohled bratra, co jí odsuzoval. "Já tu nechci být, chci domů! Do-domů-..." Regulérní pláč, s nímž se zastaví uprostřed kroku, aby se svezla na zem, dlouhé tmavé vlasy halí tvář posetou slzami.

______________________________
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Björk

avatar

Sagittarius Poèet pøíspìvkù : 26
Join date : 12. 09. 16
Age : 24

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Sat Oct 08, 2016 10:21 pm

"No to možná nejsi, drahá, ale neuráčila ses mi představit, takže dokud tak neuděláš, bude pro mě Hej. Takže si to přeber jak budeš chtít. Já jsem Bjork, kdyby tě to třeba čirou náhodou zajímalo." Čím dál tím více jsem litovala, že jsem se neotočila na patě a nedokráčela jiným směrem. Jenomže, jak jsem mohla? Ta holka vypadala tak zoufale, že i mně jí bylo líto. Může jí být tak šestnáct, sedmnáct, s těží osmnáct.. Co proboha může vést sedmnáctiletou holku k fetování? Fetovat nefetujete jenom pro zábavu. I kdyby se vám to tak mohlo zdát že ano, tak ne. No a ona prostě.. Vypadal fakticky jako štěně. A já jsem taky jednou byla takový zatracený štěně a.. Bjork! Nepeskuj a pomož té nebohé dívence. Sama vidíš, jak se trápí, tak jako ses trápila ty. Jak bys skončila, kdybych tehdy já nepomohla tobě? Hodně špatně, má milá Bjork, hodně špatně. A nechceš, aby tak skončila tahle dívka, nebo snad ano? No, hele, ono mi to vlastně bylo doc-.. Bjork! Není ti to jedno. Prostě té dívce pomož. Nedělej mi ostudu, jasné? Takhle jsem tě nevychovala, má milá, takhle opravdu ne. Udělej, co ti říkám, jasné? Mělo smysl se s ní hádat? Ne, nemělo. Kdybych tady tu holku nechala, Vigrid by mě strašila nejspíš až do smrti. No a tak jsem ji prostě za ruku drapla, aby mi ta malá potvora nikam neupláchla, protože to poslední co bych chtěla dělat by bylo honit nějakou adolescentní holku po klubu, když ji vlastně ani nechci chytit. I když že by tř-.. Bjork! Už jsem mlčela.
"To ses mi teda neomluvila, tak alespoň nelži, jasné? Já se ti tady snažím pomoct, ty malá můro, tak mi to nedělej ještě těžší." Protočila jsem otráveně panenkami a ústa se mi stáhla do úzké linky. Ta holka vypadala vážně zoufale.
"Drž klapačku a pojď radši semnou. Než tady ojedeš všechny v baru pro toho.. Toho svinstva co bereš, je mi fuk co to je. Nevezmu si na triko, že se ti něco stane, jasný? Půjdeš pěkně semnou a dáš se do pořádku a nechci nic slyšet." Ze mých vlastních slov se mi chtělo zvracet. Né fakt.. Tohle že jsem říkala já? Naprosto to nedávalo smysl, tohle bych nikdy neřekla. Ovšem, nějakým zvláštním způsobem ze mě ta slova vycházela tak přirozeně.. Né že by mi na ní nějak záleželo. Prostě jí dám do pořádku, při nehorším jí dám nějaký prachy na další dávku a pošlu jí do hajzlu a budu mít jakš takš čistý svědomí.
"Skvěle, těší mě, slečno Ničí, taky jsem byla slečna Ničí, ale víš co? Ono je docela putna, jestli jsi Něčí, nebo Ničí, nikoho to nezajímá." Začínám být vážně podrážděná. "A teď bych vážně ocenila, kdybys mi řekla, kde tady proboha bydlíš. Jestli jsi ničí, tak asi taky bydlíš v chatkách ne? Jaké máš číslo chatky? Nebo bydlíš u někoho? Tak mluv, nebo s*r písmenka, nebudu to tady z tebe tahat.." Kouknu na ni a ona začne ječet něco o tom, že už by chtěla být doma. Jejda, ta asi nebude zdejší. No a potom se mi tam složí na zem. Překvapeně pozvednu obočí. Vážně se tady složila na zem v pláči, na schodech do klubu? Ugghhhh..
"Hej, klídek, jasný?" Povzdychla jsem si nad tím a klekla si k ní. "Hele.. Já.. Jak se teda jmenuješ? Pojď. Odvedu tě na chatku a.. A nakrmím tě, co ty na to? Říkala jsi, že máš hlad a já.. Jo? A.. A potom se vyspíš? Uvidíš, ráno to bude lepší a potom tě když tak můžeme teda dostat.. Domů.. Jestli máš nějaké domů.." Už jsem si připadala vážně trošku zoufale. Omotala jsem opatrně ruce kolem té holky, v nějakém to pofidérním objetí a.. Ty vole, kdy jsem naposledy někoho objímala? Ugh, ze všeho toho fyzického kontaktu mi bylo lehce šoufl. Ale jo, budu to muset nějak přežít. Odvedu ji, nakrmím ji, uložím ji a půjdu si pěkně po svých. Vigrid mi dneska dává opravdu zabrat.

______________________________
Pravá podoba: Ve své pravé podobě je Björk zvláštní. Její stavba těla je ryze lidská. Nemá nijak deformované kosti, jako většina vlkodlaků. Ovšem, s člověkem byste si ji nespletli. Ať už díky nosu, která je lehce „zkřivený“, tak jako u většiny vlkodlaků, srsti na čelistních kostech, která je zbarvená lehce do hněda, zrzava a šeda. Místo obyčejných nehtů má drápy a její oči? Jantarově svítí a s nimi vypadá skoro až magicky. Skoro jako kdyby vám mohla vidět až do žaludku.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Georgina

avatar

Gemini Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 08. 10. 16
Age : 18

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Sat Oct 08, 2016 10:24 pm

Cítila všechno. Strach, paniku šířící se žilami společně s krví. Ale přestávala vnímat vše pod dotekem prstů, potrestaná za to, že si nedala dávku. Odmítnutá, že si nepíchla injekci heroinu do žil. Ztrácela se. Ztrácela sebe samotnou. Co vlastně měla? Jméno. Měla jméno, které se jí prve nepodaří z rozechvělých rtů vyslovit. Roztřesené, tichoučce zamumlané do vzlyků, v jejichž náručí se utápí. "Geo-... Georg-gina..." Třes se nakonec uklidní natolik, aby ze sebe vykoktala své jméno. Kam se poděla ta rozhodná holka? Kde je? Vytratila se, ale jen co pominou abstenční příznaky? Bude zpátky. Sjetá, drzá, skoro až vulgárně nevychovaná, neboť má nosánek vždycky nahoře. Spolužáci by si z ní utahovali, kdyby ji teď viděli - troska, co se nedokáže ani postavit na vlastní nohy. Jak trapné, společenské faux pas, minimálně pro její generaci ano. Šestnáctiletá holka bez života. Jako každý druhý v New Yorku, ale tak tomu být nemá. Je elita, je celebrita, hvězda školy. Je ta, za níž se kluci otáčí na chodbě, aby sledovali její dlouhé nohy v příliš krátké plisované sukýnce. Je ta, co nesmí chybět na žádné párty, neboť není párty bez Georginy. Je ta, která dostane každého, na koho si ukáže.
A teď tu sedí na schodech, celá se chvěje a v dlaních cítí pot, jak se jí mění tělesná teplota. Zima, horko, chlad, teplo, všechno to splývá v jedno. Štěstí, že si neudělala pohodlí ve vlastních zvratkách, to by se už tuplem nemohla nikde ukázat. "Ne?" Jako by jí to však zajímalo. Neomluvila se? A co? Nikdy se neomlouvá, už ani otci ne. Status nevychovaného fracka jí zůstal, dokonce byl licencí, jíž se chlubila. Čím se pochlubí teď, že má na svěřeneckém fondu miliony? Že její nejlacinější boty jsou za dvě stovky dolarů? Nebo že flirtovala s prezidentovým synkem? Hloupost, hloupost nad hloupost. "Vždyť je to jedno, všechno je jedno." Skvělé, nastupuje sebelítost. Ta tu chyběla do poroty. "Nejsem můra!" Kde se vezme, tu se objeví vztek probleskující v hrdých, avšak stále dosti zoufalých zlatých kukadlech, jimiž vzdorovitě hledí na Björk. Kdyby mohla, vyškrábala by jí za takovou urážku oči, vytrhala všechny chlupy a její ocas použila jako štětku na lahve. "Nejsem žádná můra, je ti to jasný?" Výhružky nejsou rozváděny, zůstává pouze u osočení, s nímž odmítavě hledí na vlkodlačici. Tyhle výkyvy nálad byly pro Georginu časté, téměř na domácím pořádku. Dnes se k tomu přidaly abstinenční příznaky, hlad a nechuť k tomuhle místu, ať už na mapě patřilo kamkoliv. Nezájem, naprostý nezájem.
Pokus vyškubnout se shoří, nemá prakticky žádnou sílu vzdorovat a tu, kterou vzala, vložila do svých slov. Nic víc jí nezbylo. "Nikdo se tě o nic neprosil." Jako by na jejích slovech záleželo, tahle ženská bude podobně tvrdohlavá jako Georgina samotná. "Nebydlim nikde, teď jsem přijela. A nechci tu být ani minutu, tohle je za trest. Hned zavolám tátovi a-... K čertu s tím!" Chvějící se ruka pátrá po mobilu, jehož slábnoucí baterka oznámí konec veškerých dostupných prostředků, jak si postěžovat tatínkovi a s prásknutím letí o protější zeď. "Nechci tady být, v týhle... podělaný vesnici, kde neni ani signál a nemám tu svý kamarády a mám... Mám tak strašný hlad." Prsty vjedou do vlasů způsobem, že to majitelku tmavých kučer muselo jistě zabolet, avšak oči se už tak utápí v slzách, vzlykot otřásá drobným tělíčkem. "Chci domů, do New Yorku... Tohle si přece nezasloužim... Vždyť já za to nemůžu, co jsem! A-a-a když jsme se ztratili a já měla hlad... Nikdo mi neřekl, co to může udělat, j-já to nevěděla, nevěděla jsem to!" Skuteční nabývá na intenzitě a s každou další vteřinou zní bolestněji a trhaněji, jak se sukuba pokouší nadechovat ve svém hysterickém záchvatu. "Jenže táta-... tá-táta to nechápe..." A než by řekla švec, rozvzlyká se Björk na rameni, z čehož bude mít tak akorát mokrej flek na šatech.

______________________________
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Björk

avatar

Sagittarius Poèet pøíspìvkù : 26
Join date : 12. 09. 16
Age : 24

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Sat Oct 08, 2016 10:27 pm

Georgina.. Zopakovala jsem si její jméno v duchu. Vlastně k té dívce perfektně sedělo. Ovšem, nijak zvlášť jsem se jejím jménem zabývat nehodlala. Né že by bylo důležité si ho zapamatovat. Stejnak do rána zmizí.
"Ne, neomluvila, ale to je putna." Odfkla jsem. Bylo mi jasné, jak strašně moc upřímná by ta omluva byla. Má absťák, díky kterému po mě v jednu chvíli ječí v druhou se tu pomalu hroutí. Nějaká omluva mi byla naprosto ukradená.
"Jo, jasně.. Všechno je jedno, celý tenhle svět jde do háje, ledovce tají, blíží se konec světa a pomalu se řítíme do záhuby, blá, blá, blá.." Těžce jsem pochybovala, že mě zrovna vnímala. Podle mě slyšela tak každé druhé slovo a chápala tak maximálně každé třetí. Možná jsem si to říkala spíš tak nějak sama pro sebe, nebo já nevím.. Snažila jsem se uklidnit i samu sebe. Měla jsem vztek. Zaprvé, na tu holku a zadruhé na její rodiče. Kteří rodiče by tohle proboha dovolili? Jasně, moji rodiče asi taky nebyli úplně ideální, ale.. Nah, tohle?
Trošku na ni překvapeně zamrkám, když se mi tam začne vzpouzet a důrazně mi sdělí, že není žádná můra. Heh, však o co jí jde? Nebrala jsem ji však příliš vážně, přeci jenom, byla v dost nepřítomném stavu, nebo tak alespoň vypadala.
"Tak hele, má drahá.. Já ti budu říkat, jak se mi zlíbí a je mi úplně jedno, jestli se ti to bude líbit, nebo ne.." Zamračím se na ni trošičku a pozoruji její zlaté oči. Jsou vlastně docela fascinující a dodávají té dívce na jisté kráse. Jenomže, teď jsem v nich dokázala vyčíst jenom vztek a zoufalství a ty vypadali celkem žalostně. Začínalo mi jí být čím dál tím více líto..
"Jo, neprosil, dělám to čistě z dobroty duše, tak nemrč.." Och, z dobroty duše? Vlastně ve své podstatě ano. všechno dobré, co je v mojí duši mi dala Vigrid. Možná proto ona je ztělesněním mého svědomí. Přeci jí nemůžu udělat ostudu.
"Hej, klídek.." Zamračím se trošku. "No hele, nebudeš tady asi bezdůvodně. A zas tak hrozný to tady není, jenom si musíš zvyknout. A není tu signál, s tím tak trošku budeš muset počítat a elektřina se tady většinou taky pořádně nevede, takžé.." Pozorovala jsem tu holku. Tak ta tady asi dobrovolně nebyla. "Hele, doufám, že nejsi jedna z těch holek, co záměrně hladoví.. Protože to by bylo pěkně uhozený.." Kouknu na ni podezíravě. Docela by to sedělo, je hubená jak lunt. Že to byl úplně jiný tip hladu, to absolutně netuším. Já toho o succubách totiž moc nevím. Teda, spíš vůbec nic. Pohled na tu dívku, která si právě prožívala panický záchvat mi trhal moje kamenné srdíčko. Teda, spíš jsem neměla tušení, co bych proboha měla dělat. Nikdy jsem v téhle situaci nebyla.. A už jsem nemohla vycouvat, takže.. No nakonec jsem ji prostě objala. Prostě jsem ji sevřela v objetí a ona mi vzlykala na rameno. Možná bych měla říkat nějaká konejšivá slova, ale já ji jenom jednou rukou hladila po zádech a v hlavě se snažila vymyslet plán, jak tohle všechno vyřešit.
Nakonec mě něco napadlo, ovšem, potřebovalo by to trošku Georgininy spolupráce, která nebyla tak úplně zaručená. Opatrně jsem se od ní odtáhla a vzala si ji tak, abych ji mohla zvednout do náručí. Bylo mi jasné, že se jí to líbit nebude, ale vzhledem k tomu, že měla padesát kilo i s postelí a byla tak drobounká, tak se mi moc vysmyknout nemohla. Připadala jsem si fakt jak kočka, co nese svoje kotě do pelechu. No a tak jsem ji prostě vzala. Udělala jsem prvních pár zkusmých kroků po schodech, jestli to vůbec zvládnu a vydala jsem se vstříc noci. Muselo to vypadat vtipně. Ale já ji prostě nesla v náručí v naději, že to nás někam posune..

>Chatka Bjork a Gigi

______________________________
Pravá podoba: Ve své pravé podobě je Björk zvláštní. Její stavba těla je ryze lidská. Nemá nijak deformované kosti, jako většina vlkodlaků. Ovšem, s člověkem byste si ji nespletli. Ať už díky nosu, která je lehce „zkřivený“, tak jako u většiny vlkodlaků, srsti na čelistních kostech, která je zbarvená lehce do hněda, zrzava a šeda. Místo obyčejných nehtů má drápy a její oči? Jantarově svítí a s nimi vypadá skoro až magicky. Skoro jako kdyby vám mohla vidět až do žaludku.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Nicholas Kenneth

avatar

Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 01. 10. 16

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Mon Oct 10, 2016 4:53 am

Nikdy nejsem v posteli nijak zvláště ohleduplný, tedy ne že by si snad někteří z těch co mi skončili ve spárech někdy ztěžovali, to ani v nejmenším, ba právě naopak. Technicky vzato si to taky užili a dovoluji si tvrdit že ne zrovna málo ale je fakt že se mi těžko odolává a ještě hůře se mi cokoliv odpírá, pod vlivem mé okouzlující maličkosti někteří lidé docela snadno sklouzávají k věcem na něž by kdykoliv jindy komukoliv jinému třeba ani nekývli, nebo by se k nim neodvážili. A ve výsledku? Dalo by se říci že mám talent probouzet v lidech opravdu zajímavé touhy. Heh, jsem to ale kazisvět... No, neřekl bych zrovna kazisvět, spíš bych to vyjádřil jednoduše tak že činím tento svět zajímavějším a rozmanitějším místem a to je něco co by se mělo cenit, jinak by tady všechny ty nebohé duše pukli nudou. Navíc, kdo nechce ten se zkazit nenechá. Když nad tím tak přemýšlím, Rick byl nejspíš jeden z mála - né li dokonce jediný u něhož jsem se uvolil k ohleduplnosti - a ne jen proto že to bylo jeho poprvé. Nezkušených zajíčků mi prošlo postelí nemalé množství. Ani sám vlastně pořádně nevím proč jsem u Ricka udělal vyjímku. Abych mu dal pocit vyjímečnosti a on za mnou běhal jako ocásek? Aby si myslel že pro mě znamená více než ostatní a vzplanul ke mě nadějemi které jsem chtěl zbořit? Nebo jsem si prostě jen chtěl vychutnat tu jeho sladkou nezkušenost a nervozitu? To první a poslední rozhodně, to druhé už byl jen vedlejší, nezamýšlený efekt možnosti číslo jedna a tři. Ať už pro mě tehdy Rick znamenal cokoliv - hračku, chvilkové pobavení,... Nebylo mým záměrem mu ublížit. Hrát si s ním, trápit ho, to ano ale jasný úmysl ho zdrtit v tom nikdy nebyl. Nikdy nic neplánuji až takto do detailu a i když dovedu být škodolibý, u Ricka jsem neměl k něčemu takovému nejmenší důvod. Dělám jen to co mi zrovna přijde na mysl a utvořím si nějaký ten hrubý náčrt do budoucna který však do té doby minimálně tisíckrát změním dle situace, nálady a událostí. Jsem tvor nepředvídatelný.
Po pravdě je to skutečně asi zvláštní, já vlkodlak a Rick kočičák... Spousta lidí by řekla že je to "proti přírodě" ale to je i to co tu právě teď provádíme - a co bych za nic nevyměnil. Nakonec protiklady se přitahují, no ne? A o tom že zakázané ovoce chutná nejlépe snad také ani netřeba se zmiňovat - tím bych ale nerad naznačoval že by snad byl vztah kočkodlaka s vlkodlakem zakázaný. Jediné co tak se naše rasy nemají moc v lásce a panuje mezi námi jistá míra té nevraživosti, nicméně, není to zas až tak moc neobvyklí úkaz. Rick není jediný kočkodlak v mém ovčím stádu a myslím že se najde i pár vyjímek jinde. Když jde o něco tak pudového jako je sex, není co řešit. To že jde v tomto případě o mnohem víc než jen ten sex si nenechávám příliš lézt do hlavy, v tuhle chvíli nemám na přemýšlení ani čas ani chuť. Jediné co jsem schopen vnímat a k čemuž se celou svou bytostí upínám je Rick a rozkoš která se prolévá každou buňkou mého těla a která mě žene stále kupředu spolu s vidinou vrcholné extáze a uvolnění které musí nepochybně přijít. Jeho pohyby proti mě jsou prudké a stále rychlejší čímž nutí zrychlit i mě a že já se tomu ani trochu nebráním, naopak. Odpovědí jsou mu stále náruživější výpady, hlubší vrčení a ocelový stisk na jeho bocích za něž si jej na sebe narážím v tempu které stále narůstá spolu s neodvratně blížícím se koncem k němuž nemám příliš daleko - na jeho potěšení však nezapomínám, ačkoliv on velice dobře ví co má dělat, chci se o něj postarat já sám a tak na chvíli o trochu zvolním při čemž mu sklouznu dlaní přes břicho na podbřišek mezi čímž jej hravě kousnu do ouška. Myslím že mu tím dám dostatečně najevo že se o jeho kamaráda tam dole chci postarat a předpokládám že on se bránit nebude takže poté co mi uvolní místo, sevřu jej v dlani a začnu mu po něm zvolna přejíždět - Zprvu pomaleji až společně s narůstajícím tempem svých výpadů zrychlím i pohyby své ruky. Kdyby tyhle prostory nabízeli vyhlídky na vhodnější polohu, docela snadno bych mu mohl při správně zvoleném úhlu zacílit na prostatu ale tady se moc pohodlí udělat pochopitelně nedá, takže si budeme muset vystačit s tím co je. Tak či onak, svému účelu to poslouží více než jen dostatečně a myslím že to dneska večer není jediné naše kolo.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Alaric

avatar

Leo Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 24. 09. 16
Age : 20

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   Mon Oct 10, 2016 3:38 pm

Asi jsem pokrytec. Tak krásně jsem si maloval, že kdybych se s ním ještě jednou potkal někdy v budoucnu, vyčetl bych mu, jak mi bezohledně pomotal hlavu, udělal ze mě svoji ovečku a pak opustil. Napsal mi, že odjíždí a že ho nemám hledat. A já? Místo, abych ho pořádně sjel (ne že by si z toho Nicholas něco dělal, klidně bych se vsadil, že by nad tím jen pokrčil rameny, ale to už je věc druhá), roztekl jsem se mu přímo před očima. Vlastně je dost smutný, že na mě i po takové době pořád tak působí. Stačilo, aby se na mě koukl, případně usmál a už jsem se rozpouštěl jak sněhulák v létě. Což jsem si samozřejmě nikdy nepřiznal. Pořád si opakuju, že tak to přece není, že nejsem jeho ocásek, který se hne všude, kam se hned on. Kdyby to tak bylo, šel bych ho přece hledat. Ano, pravda bolí. Když si ji připustíte. Leckdo by řekl, že jsem za ním běhal jen proto, že jsem si myslel, že by nám to mohlo klapat. Že jsem byl natolik sebevědomý a možná i nafoukaný, že jsem si myslel, že jsem pro něho dost dobrý. Ale ono je to jinak. Viděl jsem v něm jakýsi (ne zrovna adekvátní) vzor a idol, toho, kdo mě zaučil a kdo ze mě udělal to, co jsem teď. Spadl bych bez něj do světa alkoholu, klubů a příležitostně i drog? Pravděpodobně ne. Nejspíš bych byl pořád ten vyplašený kočkodlak, co sklápí ušiska a snaží se nepřitáhnout moc pozornosti svojí orientací. Probudil ve mně Alarica tak, jak ho známe dnes. Ne že bych si to plně uvědomoval. Ani mě nenapadlo, že by zrovna Nicholas měl tak velký podíl na mé, řekněme, výchově. Zlé jazyky by prostě řekly, že ve mně probudil jen to nejhorší, co jde.
V tu chvíli, v té kabince spolu jsme byli doopravdy jako zvířata. Nezkrotní, vášniví, živočišní. Kdyby mě tak teď viděl otec... Dřív mě pomyšlení na to, že by mě snad měl přistihnout s chlapcem (nebo mužem, to je fuk), neskutečně děsilo. Kolikrát se mi o tom i zdálo. Probouzel jsem se pak celý zpocený a s bušícím srdcem (a mnohdy i mokrým prostěradlem) - zčásti proto, jak žhavý ten sen byl, zčásti proto, jak moc pohrdavě a znechuceně se otec tvářil. Dnes by mě to spíš pobavilo. Vysmál bych se mu do obličeje a poslal ho do háje. Nesouhlasí s tím, co jsem? Tak ať se jde třeba bodnout. Když dokáže být taková svině a nechat svého jediného syna a svoji jedinou opravdovou žijící vzpomínku na svou ženu na ulici samotného a bez pomoci, nepotřebuju ho ve svém životě. Otázkou je, jestli jsem na tom s Nicholasem líp. Tu jsem si ovšem nikdy nepoložil. Pro mě byl Nicholas tím dokonalým bohem. A přesně ten teď přiváděl moje tělo i mysl někam za hranice chápání. Miloval jsem ten pocit dávání a podřizování se mu a to i přes to, že u jiných jsem výhradně ten dominantní. Ochotně jsem mu rukou uhnul a zase se zapřel o zeď, když zpomalil a dal mi jasně najevo, že se o mně chce postarat i vepředu. Přeběhl mi mráz po zádech a naskočila husina, jakmile jsem ucítil jeho zuby na svém uchu. To byla jedna z věcí, na kterých jsem doslova ujížděl. A Nicholas to navíc umí tak, jako nikdo jiný. Hrdelně jsem zapředl a propnul se jako luk zadečkem proti němu. Už to nešlo vydržet... Všechny ty vjemy, jeho ruka a chlouba... Kdo by se divil, že nedlouho poté mnou projela vlna nepředstavitelné rozkoše, která mi úplně zamlžila mozek. Všechno mi v tu chvíli připadalo úplně úžasné, viděl jsem budoucnost v nás dvou, neměl jsem žádné starosti a vše bylo najednou naprosto jednoduché a primitivní. Všechny problémy měly řešení a s ničím nebylo třeba si dělat starosti. Endorfiny mě uhodily svou plnou silou a Nicholasovi muselo být jasné, že jsem se fakt udělal. I kdyby z ničeho jiného ne, na jeho ruce byl jasný důkaz. Ale nepolevoval jsem, chtěl jsem si být jistý, že i on dojde ke sladké třešničce. A to i přesto, že jsem čekal, že to dneska nebude naposled. Na mně přece nezáleží. Všechno je jen o něm a jeho radosti a potěšení.

______________________________


PRAVÁ PODOBA: Ve své pravé "lidské" podobě mu z vlasů trčí pár drobných špičatých uší, kostrč je prodloužená v tenký chlupatý ocas, místo nehtů má zatahovací drápky a lidský nos je přeměněn na roztomilý šelmí. Při úplné proměně je ocelot a od toho se také odvíjí jeho srst, která je světlé hnědá až místy nazlátlá a narušují ji černé fleky, čáry a tečky. Jeho oči jsou oči ocelota. Srst pokrývá část obličeje, týl, záda a směrem dolů k jeho pozadí se pomalu vytrácí.


Spoiler:
 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Noční klub   

Návrat nahoru Goto down
 
Noční klub
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Stjernetegn RPG :: Herní místa :: Vesnice :: Podnik Padlý anděl-
Přejdi na: