Lesní mýtina

<<< Obydlia, Ohnisko
Kým som sa dotackala sem, už mi to aj celkom išlo. Mať kopytá pre mňa stále nebola samozrejmosť, no chodenie mi išlo lepšie ako ráno. Myslím, že behať ešte chvíľu nebudem. Už som nezakopávala ani nepadala na kolená, či zadok. To bolo zjavne dobré.
Posadila som sa do trávy, ktorú kvôli kvetom takmer nebolo vidno, a dívala sa pred seba. Bolo tu pekne. Viac než pekne. Bolo tu krásne a tešila som sa, že som konečne našla tiché miestečko, kde ma nebude otravovať tak obrovská skupina ľudí. Veď sa správali, akoby to bola ich posledná oslava.
Nechápavo som pokrútila hlavou a opäť sa nenútene dotkla páru parohov. Bolo zvláštne ich mať na hlave. Napokon som sa zo sedu zošuchla do trávy úplne a ležiac pozorovala koruny stromov. Boli mohutné a stromy vysoké. Na chvíľu som privrela oči a užívala si ten slastný pocit bezpečia a ticha.

Pokojne som odpočívala s privretými očami a dúfala, že ma tu nikto nebude len tak bezdôvodne rušiť. Čoskoro som si však uvedomila, že je pomerne šero. Striaslo ma, pretože som nevedela, čo mám čakať. Snažila som sa však nebáť sa, pretože všetko toto pre mňa bude v blízkej budúcnosti už prirodzené.
No na tajomný šum som sa vydesene strhla a vyskočila na nohy. Striaslo ma, keď som uvidela húf žiarivých húb, no zároveň ma lákali k sebe. Vábili ako by to bolo niečo živé. Takmer som počula ich hlásky ako volajú moje meno. Bolo to desivé no očarujúce. Opatrne som sa k nim začala približovať a keď som už bola takmer pri nich, kľakla som si na kolená a obdivovala ich nezvyčajnú farbu.

Když si šel kamarád zalovit já místo toho šla do lesa a hledala něco k snědku, jenže tu bylo pusto prázdno, nevím kde jsme udělali chybu ale tohle fakt nevypadalo jako ten ráj. Otočila jsem se a nekoukala na cestu, zakopla jsem o větvičku a zřítila se na zem. Moje modrá očka vykoukla zpod černých řas a já otevřela obvykle dost upovídanou pusu. Jenže jsem neměla slov. Přede mnou byla mýtina, kouzelná, fialovými květy posetá jako kobercem a kolem podivně vonělo tak omamně a krásně. "Páni..." Zašeptám a jdu dál, teda plazím se načež mi dojde, že ii přestože mám na nohou místy kůru není to pohodlný a tak vstanu a opráším svoje šaty z rostlin abych se rozhlídla, promnu si naušničku z žaludů, to dělávám když přemejšlím. Uslyším jemný šustot a vydám se tam, uvidím kopýtka  a pomyslím si, že tam možná leží nějaké zraněné zvíře, spěchám na pomoc až se zastavím protože faunka, jak se ukázalo že to je, se zvedla a míří někam směrem k houbám, které ypadají tak nějak jedovatě. "Halo, halo slečno faunko, prosímvás kde to jsem, netuším vůbec jak jsem se tu octla."

Zdalo sa mi, že počujem hlasy. Poriadne som si prezrela huby. Žeby to naozaj boli ony? Zmätene som sa obzerala okolo. To bolo zvláštne. Pretrela som si oči. Nebola som unavená... Žeby tu bolo niečo, čo spôsobuje halucinácie? Možno tie huby.
"Zjesť ich? To by bolo divné," odpovedala som skôr pre seba ako pre hlasy a pomasírovala si spánky. Možno som sa zbláznila. Hannes, vyslovila som tichú prosbu, ktorú by nepočul ani keby som ju zakričala z plných pľúc. Od zmätenia som ani poriadne nevedela hovoriť. 
To už však vyliezli z kríkov srnky. "To si robíš srandu..." zavrčala som a sledovala huby, ku ktorým podišla tá najmenšia srnka. Bola tak blízko, až som sa jej mohla dotknúť. No neurobila som to. Akoby sa ma ani nebáli. Keď sa srnka dotkla huby, stalo sa niečo, čo bolo ešte viac k neuvereniu ako to, že som faunka. Tá huba levituje! Keď sa priblížila ku mne, nedokázala som sa ani pohnúť. 
"Čo by sa stalo, keby som jednu z tých húb zjedla?" opýtala som sa tej najmladšej srnky, ktorá mala tak príjemný smiech...
To sa už na lúke objavil niekto nový. Pozrela som na srnky. Bola som rovnako zvedavá ako ony. 
"Uhm... V okolí mesta Stjernetegn. Je to útočisko pre tých, ako som ja alebo ty," odvetila som na jej otázku a nasucho prehltla. "Som Rikke, a nie slečna faunka," uškrnula som sa a znova pozrela na srnky.

Úchvatne som zízala na srnky. Vedeli toho veľa o levitujúcich, žiariacich, fialových hubách. Uškrnula som sa. "Šteklili v bruchu?" Asi sa smiali, pomyslela som si pre seba a pohladila jemnú trávu. Huby boli asi jediným zdrojom svetla v okolí. O chvíľu by som sa mala vrátiť do chatky. Vlastne som ju ešte ani nevidela. Hm...
"Lietať? To by bola možno zábava," zasmiala som sa a strkla opatrne do ďalšej huby. Vyzerali tak neskutočne magicky. Ale keď začali hovoriť o smiechu a tanci... Nebudú halucinogénne? pýtala som sa opäť samej seba. Také huby v normálnom svete neboli. Vyzerali lákavo a ich následky... Skusla som si spodnú peru. Vyskúšať ich?
"Stará paní? Ako vyzerá?" opýtala som sa ich zvedavo. "Možno by o nich veľa vedela," dodala som len tak pre info. "Jesť ich nebudem. Opýtam sa na nich tej starej paní a možno vám o nich porozprávam," dodala som záhadným tónom hlasu. Srnky boli ako malé deti a mňa a dryády sa nebáli asi preto, že sme v spojení s prírodou. Asura by ich určite vystrašil k smrti...

"Šteklí v bruchu..." zopakovala znovu a zhlboka sa nadýchla. Chcela tú milú srnku pohladiť. Tak ju to lákalo. Nikdy nehladila srnku. Ani ako malá v zoologickej záhrade. To bolo z otcovej strany úplne tabu.
Buchla som sa po stehne a donútila sa jednu odtrhnúť a vziať ju do ruky. Snáď to neuvidí nikto iný než táto dryáda a štyri srnky. To by bol trapas. A keď tie rozkošné srnky toľko tlačili na úbohú faunku, ktorá je z polovice taká ako oni... 
"Ak sa mi niečo stane, urobím z vás fašírky," precedila som pomedzi zuby a otvorila ústa dokorán. "Nikto neumrel, keď to zjedol, že nie?" opýtala som sa mierne vystrašene. Pozrela som na hubu medzi svojimi prstami a vložila si ju do úst. Nadýchla som sa a prekusla klobúčik aj s nožičkou a prežula to. Stále som to však držala v ústach až kým mi z toho neprišlo zle. Rýchlo som to prehltla a dúfala, že neumriem.

Nahlas a nasucho prehltla, keď dokonca cítila, ako to, čo zjedla ide dole pažerákom do žalúdku. Striaslo ju, no potom to skutočne začalo štekliť. Prečo to šteklí? Žeby to lietalo aj po tom, čo sa to skonzumuje? Kto vie... Ja už určite nie.
Začala som sa nahlas smiať a keď sa začala ozývať keltská stredoveká hudba, začala som opatrne našľapovať na kopytá a pokúsiť sa tancovať. Zázrakom mi to išlo a mala som pocit, ako by som sa teraz od šťastia rozplynula. 
Takže takto sa ľudia cítia po skonzumovaní tej huby, pomyslela som si šťastne a tancovala v kruhu a s otočkami. Keď som začala spievať, malá srnka sa pridala a tancovala so mnou. A po vzlietnutí fialových húb to vyzeralo ako tá najmagickejšia vec akú som kedy videla. Úžasné. Hlasitosť môjho spevu sa zvyšovala a s tým aj intenzita svietenia húb. Ani som netušila, že dokážem spievať. Bolo to úžasné.

//Sfetovaná Rikke XD

Stála jsem tam a ta faunka se na mě tak trošku obořila. "Rikke, pěkný jméno promiň já nevěděla." špitn u a ušklíbnu se s ručkama založenýma na prsou, trochu mě to namíchlo, já se chtěla jen zeptat. Ale ona se stejně zase otočí na srnky co povídají něco o houbičkách, zvednu obočí a zašeptám. "Asi t budou lysohlávky, neměla bys to jíst."  ale ona mě neslyší baví se  s nimi a já taky zas tak nekřičím trochu se bojí aby si srnky nevzali na paškál i mě. POmalu vycouvám protože tohle je divný a já potřebuji najít kamaráda co zmizel v lese na lovu. Nutně, musíme najít ten ráj a tady to vypadalo jinak než si ráj představuju, teda nevypadalo ale trochu mě to děsilo a to mám pro strach uděláno, a to bývám já ta divná, jdu lesem a hledám ho než se octnu zase někde jinde...
>>>Útesy

Do Norska jsem dorazil letadlem dnes ráno a po pravdě, zdejší krajina je opravdu kouzelná. A nejen krajina, i města jsou hezky upravená a celkově z téhle země dýchá příjemná a skoro bych řekl až magická atmosféra - a ta se jen stupňuje spolu s tím jak se blížím k vesničce Stjernetegn. Momentálně už nějakou dobu procházím zdejším lesem, zatím jen z větším batohem co mám na zádech, zbytek věcí jsem zanechal v hotelu kus odsud. Nejprve si to tu chci trochu omrknout, zjistit zda se tu bude kde ubytovat, cenovou dostupnost a takové ty klasické věci okolo... S sebou mám hlavně doklady, peníze, nějaké to oblečení které by mi pár dní mělo vydržet kdybych se z nějakých důvodů zdržel,... Zkrátka takové ty nejnutnější základy. Na sobě mám pohodlné, ležérní tříčtvrteční kalhoty, sportovnější obuv a bílou košili s krátkým rukávem. Nebyl jsem si tak úplně jistý tím jak to tu bude s přístupností takže jsem víceméně počítal s tím že možná budu muset jít nějakou tu dobu lesem, no, spíš jsem chtěl jít schválně zrovna tudy. Rovnou to využiji jako menší vycházku a pokochám se okolní přírodou - a že je opravdu čím se kochat. Spolu s tímto místem mnou prostupuje takový zvláštní, euforický pocit který nevím jak bych měl přesněji popsat či nějak smysluplně specifikovat. Jsem natolik zabrán pozorováním okolí, že si ani příliš neuvědomím fakt že jsem překročil magickou bariéru obklopující tohle místo -  o ničem takovém nemám nejmenší tušení, jsem zde poprvé a nikdo mě na nic neupozorňoval a i kdyby ano, nejspíše bych na něj koukal jako na blázna a bral bych to jen jako způsob kterým chtějí přitáhnout turisty. Každopádně si tedy neuvědomím fakt, že mne ona bariéra donutila vzít na sebe pravou podobu, jen se klidně kochám dále a to až do té doby, než se dostanu na nedalekou mýtinu kde na chvíli zastavím protože ten pohled je naprosto k nezaplacení. Až nyní si konečně uvědomím že mě něco tlačí vzadu na gatích a tak se lehce zamračím a pootočím se abych na ony partie viděl při čemž si však povšimnu svých srstí porostlých paží což mi způsobí menší šok. Zarazím se a pozvednu ruce abych se na ně lépe podíval - asi netřeba říkat že to co vidím, nejsem schopen tak úplně rozumově pobrat. Jsem zkrátka dost v šoku a to by bylo ještě v tomto případě slabé slovo. Připadá mi to jako nějaké delirium ale jsem si více než jen jistý tím, že jsem si v předešlých několika hodinách nic nevzal. Zmateně, urychleně si ohmatám tvář která je dle mé zběžné, hmatové analýzy taktéž porostlá srstí, vlasy se zdají být relativně v normálu, ale další anomálií se ukáží být uši. Měkké, hebké a hlavně naprosto nesmyslně tvarované a přehnaně citlivé - dokonce se mi jimi podaří zastříhat. "Ježiši...?" Ani nedokončím větu neboť se mi hlas zadrhne v hrdle pod nemalou dávkou zděšení nad tím co se tu nyní "odehrává". Nechám si ze zad sklouznout batoh který dopadne do mechu a zašmátrám rukama ke svému pozadí kde nahmatám u kostrče něco, čemu mé kalhoty zdá se způsobují značný diskomfort a aby toho nebylo málo tak to něco cítím a dokonce s tím mohu u hýbat (jen co mi látka gatí dovoluje). Dobrá, tak tohle začíná být poněkud frustrující... Připadá mi to jak z nějakého filmu o vlkodlacích a podobných výmyslech... Asi to musí působit dost komicky když se tu tak prohledávám a otáčím, snad jako bych spíše něco zmateně hledal, ale já se jen snažím hledat důkazy o tom že se mi tohle celé jen nezdá a že je to jen nějaký hloupí, snový vtípek.... Vždyť tohle nemůže být reálné... Prostě nemůže!

Jsme ve vesnici už pár dní, Alistair se zatím neobjevil a já jsme z toho nervní, no aby ne, přišli jsme spolu máme tu bejt spolu, pořád si zuby nehty snažím držet místo v chatce pro něj ale jestli se neukáže asi mi někoho přiřadí a pak se budu muset stěhovat, už to vidím ach jo. Chodím každej den do lesa k hranici, nebo tam, kde si myslím, že se hranice ukrývá, nějak nedovedu rozpoznat kde je tenhle kouzelenej svět a kde je jednoduše ten.."ostatní" svět. POhupuju ženskými boky do rytmu hudby matky přírody co mi pořád hraje v hlavě, jedna ručka lidská druhá jako pavézka s lístky ale pořád si zachovává lidský tvar, ve vlasech rostou žaludy a dubové listé a na nožkách mám místy kůru. Na těle šaty spletené z různých rostlinek a mechu. Sehnu se abych utrhla jednu rostlinku, která vypadá tka zajímavě, přičichnu a voní hezky, nevypadá jako blatouch ale mohl by být. Jenže ty nevoní nebo ano? Zavrtím hlavou, všechno je tiu tak jiné tak zvláštní tak..magické, vždycky sjsem žila s magií v krvi ale tady doslova dýchá z každého koutku, dojdu na mýtinku, kde uvidím někoho...nakloním hlavu na stranu, je to lidská postava, ale není to člověk, není tzo ani vlkodlak. "Ahoj?" Zavolám na něj tázavě aby se na mě otočil musím být opatrná přeci jen dryáda má moc ale neumím bojovat to opravdu ne, líp mi jde povídání a tancování a pochybuju že bych někoho jako rusalka utančila k smrti.

Jsem chlupatej, všude jsem chlupatej.... Uši, ocas... Drápy? To jako vážně...? Myšlenky mi víří hlavou jedna za druhou a tvoří tak dokonalý guláš v němž nejsem schopen se ani za mák vyznat. Tohle je na jednoho logikou řídícího se člověka docela silné kafe... Až příliš silné... Připadám si jako kočka, nebo něco kočkovitého, to je jedno, zkrátka se mi to ani trochu nezamlouvá, ať už je to cokoliv. A ten chvost mě ale fakt dost tlačí... Zašklebím se nad tím ale že by se mi chtělo kvůli tomu sundavat kalhoty,nebo do nich vystřihnout díru,  to se říci nedá - a hlavně na to abych se dostal svými úvahami až k řešení problému, jsem ještě ani nestačil pořádně akceptovat jeho diagnostiku a což hádám že mi ještě nějakou tu dobu zabere. Jak se jen tak z minuty na minutu s něčím takovým srovnat, že? To je víceméně nemožný úkol. Stále tomu totiž odmítám uvěřit, přestože důkazy o tom co se stalo (aj jak se věci zjevně mají..) jsou hmatatelné. Doslova. Z mého záchvatu paniky mě vytrhne čísi hlas jehož intenzita přinutí mé uši lehce cuknout tím směrem a pochopitelně tam zcela instinktivně i natočím hlavu. To poslední oč bych v tuhle nemilou situaci stál, je aby mě takto někdo viděl. Nedaleko spatřím zdroj onoho hlasu - Docela nevinně vypadající, rusovlasou dívku s poněkud netradičním vzezřením jež mi při troše té představivosti připomíná něco jako vílu... (No, vlastně k tomu ani ta představivost není potřeba, ona tak opravdu vypadá.) Ale nezůstávám na ní pohledem příliš dlouho protože vzápětí ucuknu hlavou zase rychle zpátky a pracku si přiložím z boku na tvář abych alespoň částečně skryl svou tvář o jejímž nelibém vzhledu mám myslím více než jen dostačující představu.
"Co..." Trochu se zakoktám napoprvé z toho úleku a až pak se mi podaří ze sebe dostat něco kloudného. "Chceš něco?" Zeptám se kapku podrážděným, ostřejším tónem, který si ona dívka v žádném případě nezaslouží, jenže momentálně vážně nemám na to abych se na kohokoliv culil jak měsíček na hnoji. Fakt že si musela všimnout mého poněkud netradičního vzhledu jež jí patrně nijak zvláště nevyděsil (protože kdyby ano už by nejspíš vzala do zaječích a nebo by to dala nějak slovně najevo) si nyní nijak zvláště neuvědomuji.

Zaskočí mě to jak na mě vyjede, přešlápnu z nožky na nožku a prohrábnu si vlasy nervozně. Skousnu si rtík a nakloním hlavinku na stranu není to poprvý co vidím změněnce v kočku, je to pro mě normální. Nenapadlo by mě, že někdo neví že je kočkodlak, nebo prostě že je něčím jiným než člověk, to přece musí cítit ne? "Jen jsme chtěla pozdravit...Jsem tu nová, jsem Alci...ahoj, a ty?" řeknu mu nevinně nedbajíc toho jak je nabručenej. Konečně cítím to jeho zmatení, jakoby mě to prásklo do nosu, zamrkám zmateně. "CO se ti stalo?" Zeptám se ho, protože jeho pocity jsou rozhodně zmatený a velmi nesvý, moje empatie to vycítí. Pohnu se kousek k němu abych se dotkla jeho ramene a třeba ho i přinutila se na mě podívat. "Máš moc pěknou srst, líbí se mi, místama zrzavá jak moje vlasy hele..." Ukážu mu to na paži a uculím se k němu přátelsky.

Jistě, ten pocit že jsem jiný než ostatní někde v hloubi mého podvědomí vždycky byl, ale v životě by mě nenapadlo že se ona odlišnost bude týkat něčeho takového. Způsob mého myšlení se vždycky zakládal především na logice a faktech, ačkoliv pro vědu a život je celistvě podstatně důležitější fantasie a představivost než-li  fakta a stanovené zákonitosti. Ostatně celá věda se zakládá na zpochybňování dosavadních faktů... Ale tohle? To je zkrátka špatně. To jako takhle budu vypadat do konce svého života? Dobře to asi ne - nebo v to tedy alespoň doufám protože si to nedovedu mox reálně představit ač je má představivost obvykle na úctyhodné výši. Nedívám se na ní a zůstávám otočený zády aby na mě neviděla, uzavřen ve svém "malém" nervy drásajícím, chlupatém zjevu. Trochu jsem doufal že jí mé podráždění odradí a ona jednoduše odejde abych mohl hysteračit v soukromý, ale efekt to mělo zdá se opačný protože znovu promluví, opět s takovou bezelstností až mě to skoro donutí zalitovat nad tím mým tónem kterým jsem po ní tak nehezky šlehl. Jenže fakt že se teď chce seznamovat mi na klidu příliš nepřidává a tak nad její prvotní větou notnou chvíli jen mlčím, neboť uvažuji nad  tím co teď odpovědět protože se mi nechce začínat rozhovor když jsem se změnil v tenhle chlupatý průser. "Jo, jo, v pohodě... Nikdy mi nebylo líp." Vyloudím ze sebe trochu neohrabaně ve snaze to nějak odbít. To vážně nevidí že teď není vhodná doba?? Ptám se sám sebe a zašilhám k ní nepatrně očima, právě včas abych si povšiml že se ke mě o kousek přiblížila při čemž instinktivně, kapku překotně ukročím a otočím se k ní nechtěně čelem což mě trochu dopálí, i když je to vlastně jen moje blbost. "Ty to snad nevidíš?!" Zeptám se trošku dopáleně v zamračení načež se přelétnu jen tak zběžně pohledem jestli mám opravdu stále kožich a neosočuji jí z něčeho co třeba ani není. Nebo to třeba vidím jenom já...? Napadne mě ale tato má myšlenka je hned na to vyvrácena tím co následně řekne o mé srsti čímž si vyslouží můj nechápavý a značně zmatený výraz. "Počkat... To... Tobě tohle přijde snad normální?" Zeptám se a zamávám před sebou rukou abych tak nějak obsáhl svůj zjev, sledujíce její tvář  dosti nechápavě a především zmateně neboť mi to vážně nejde moc na rozum.

Je opravdu dost mim, zalituju ho a čím víc cítím jak mu je, tím víc chci pomoct, nekonečnej vír emocí Alci, která si nedá pokoj, jsem holt taková co naděláme? Nic... "Nechci říkat, že přímo lžeš, to ne, ale nejsi v pohodě, cejtím to..." uculím se k němu. Když se ho chci dotknout ustoupí a já zamrkám trochu poplašeně, ono kdyby mě chtěl napadnout nejbližší dub je dost daleko. Polknu lehce ale ono jde o to že já moc obav nemívám, jsem statečná! No někdo by řekl, že spíš naivní a zbrklá ale ono se to nevylučuje a statečná zní mnooohem líp. Koukne na mě a je strašně roztomilej, vypadá jako kočička, musím se hrozně něžně uculit a mám chuť ho podrbat za uchem nebo na čupřině. "CO myslíš?" zeptám se zmateně a když ukáže na sebe zavrtím hlavou. "Páni tys fakt nevěděl, že jsi kočkodlak? Je to z tebe cítit na hony daleko, já už viděla bytostí nepřijde mi to zvláštní, teda ta srst je vážně hezká můžu si sáhnout, prosíím." Zamrkám na něj blankytnýma očima a uculím se jemně. Natáhnu k jeho tváři opatrně ručku a zvednu obočí tázavě, abych mu nějak neublížila.

Tak cítí? Pomyslím si a opět se rozumově nechytám. Když nad tím tak přemýšlím, působí opravdu mile a zdá se že by mi možná i ráda pomohla ale tohle vysvětlujte někomu kdo 25 let žil s vědomím že je úplně obyčejný člověk v docela normálním světě, pak si jednoho krásného dne udělá výlet do jedné Norské vesničky a dostane  přes čumák  takovouhle ťafku která dokonale rozboří veškeré jeho dosavadní představy o sobě samém a pravděpodobně také o světě jako takovém. Zcela logicky totiž předpokládám že nejsem ani zdaleka jediný komu se něco podobného stalo a ostatně... Ona také nevypadá tak úplně normálně - což si však uvědomím až nyní kdy se na ní zadívám a trochu lépe si ji konečně prohlédnu při čemž si povšimnu její nezvykle zbarvené ručky, ošacení jež je tvořeno z nejrůznějších rostlin a mechu, a pak také nohou které jsou místy poseté kůrou. Vydechnu tak nějak rezignovaně při tom pohledu a potřesu lehce hlavou. Je to jednoduše prostě šílené. "Kočkodlak? Tak takhle se tomu říká?" Zopakuji po ní a v druhé větě se neubráním troše toho zoufalství smíseného s podrážděním. Zašklebím se a přesunu pohled zpátky na sebe s patrnou nelibostí nad touto skutečností. Už to tak asi bude, je z tebe vlkodlak v kočičím. Prolétne mi hlavou jedna rýpavá myšlenka jež mě akorát tak nepříjemně popíchne. "Ne, nemám o ničem takovém ani ponětí... Vlastně, doteď jsem neměl..." Odvětím upřímně s krátkou odmlkou než se myšlenkami navrátím zpátky k ní, protože ona je zdá se také něco na ten způsob, jen to bude asi něco víc s přírodou nebo tak. " A ty jsi co? Víla?" Tipnu to první co mě při pohledu na ní napadne a kouknu na ní lehce tázavě jestli jsem se trefil, jenže to se zeptá jestli si může sáhnout na mou srst což mě tak trochu zaskočí. "Co prosím?!" Vypadne ze mě a těknu lehce zaraženě a možná také poplašeně očima k její ruce kterou ke mě opatrně natáhne zatímco se mi uši sami od sebe přitisknou těsněji k hlavě. Jsem pochopitelně touhle otázkou mírně zaskočený. To poslední co by mě napadlo je, že si mě bude chtít někdo ochmatávat ale když se nad tím tak zamyslím, asi to není až tak s podivem když vypadám tak jak vypadám - Asi jako obří plyšák, nebo nějak tak to odhaduji podle toho co jsem měl zatím tu smůlu na své maličkosti postřehnout - spolu s čímž mi na mysl vyskakují značně rozporuplné pocity a já fakt nevím jestli bych měl být touhle otázkou polichocený nebo podrážděný. Asi z částí obojí. Sice se mi ani trochu nezamlouvá představa že by na mě někdo šišlal jako na něco roztomilého a nebo mě drbal za ušima, ale na druhou stranu... Pořád je to lepší varianta než abych vypadal nějak odpudivě... A když tak vidím ten její bezelstný úsměv jež se jí usídlí ve tváři... Přikývnu nepatrně ve svolení, sice se netvářím kdovíjak nadšeně, ale nechám jí tedy aby si sáhla když jí to udělá radost... "Ale na drbání zapomeň, jen sáhnout." Utrousím tiše, spíše si takříkajíce "zabrblám pod vousy" .

Nerozumím mu až tolik, ale třeba se mi podaří přijít na to co myslí a proč je tolik zmatenej, teda, začíná mi docházet, že asi tak nějak opravdu úplně nevěděl, že je kočkodlak, no, to bude zábava, ale na druhou stranu mám alespoň misi, pomoct mu, protože než se Alistair objeví jsme naprosto nervozní a nesvá. Přitakám k němu s pohledem padlé laně, nevinnost sama a promnu si ručky. "Přesně tak...kočkodlak, jako je vlkodlak, jen ty jsi s nějakou číčou...asi tygr řekla bych..." Odtuším jak tak na něj koukám, jsme veselá, přišla jsme na to, že kdybych byla v takovejch situacích smutná, tak ničeho nedosáhnu, ostatně, vždyť on už je sám o sobě smutnej dost no ne? Vydechnu, když mi to potvrdí. "Nevěděl, páni...no to je síla, ale hele fakt ti to sluší a věř, že tady si toho nikdo nevšimne, jsme tu všichni takoví..náhodou, někoho jako ty jen ve vlčím jsi asi nepotkal co? Mám tu kámoše Alistaira a ztratil se mi, mám o něj fakt starost." přiznám k němu. Když se zeptá co jsem, přitakám. "ano...lesní víla, stromová víla, Dryáda...dryáda Alci..." upřesím mu a pak když se vyděsí trochu se stáhnu. "Já jen...vypadáš tak heboučce...k Alistairovi jsme se tulila když mi byla zima, to je jedno..." mávnu ručkou nebo spíš polopavézkou. Zatleskám ale vesele když mi to dovolí. "LDobře, jen sáhnout, drbat jen kdyby sis o to výýýslovně řekl..." Zaculím se a sáhnu mu na tvář od hmatovými fousky, zapísknu jako malá. "To je tak příjemný...vážně....já jsem jako strom, voním ale kůra je hrubá...ty jsi heboučký..." odvětím z vesela a ještě jednou mu přejedu po krku na rameno.

Svraštím nad tím co řekne nepatrně obočí a na tváři se mi usídlí kyselý úšklebek když zmíní slovo číča ze kterého mě zasvrbělo v uších, ale nic na to neříkám, hádám že to nebylo zamýšleno nikterak špatně. Sklouznu očima na své paže poseté rezavou srstí s černými proužky - ve stejném vzorkování které mají tygři přesně jak řekla. "Mhm asi ano..." Dám jí zapravdu s patrným  zamyšlením ale pak si nad tím jen tiše povzdychnu. Navrátím svůj zrak zpátky na ní, ve tváři stále onen hořko-kyselí škleb který z ní dnes jen tak asi nezmizí, leda že bych se nějakým zázrakem změnil zpátky jenže nevím jak, vždyť ani nevím jak jsem se změnil do tohohle... Ani bych si to býval snad neuvědomil, kdyby mě netlačil chvost který jen tak mimochodem stále dosti trpí, ale zatím to nijak neřeším, už takhle si připadám jak vyoraná myš... Vlastně kočka.. Při její zmínce o tom že mi to sluší zavrtím lehce hlavou a uhnu krátce očima kamsi bokem do trávy za doprovodu bezděčného přešlápnutí z nohy na nohu. "Tenhle tvůj optimismus bych chtěl sdílet." Zamrmlám viceméně jen sám pro sebe s úšklebkem, sledujíce špičky svých bot které mi teď připadají náramně zajímavé. "Ne, ty jsi první na koho jsem tu narazil." Ujistím ji že jsem na jejího známého nenarazil. Kdybych tu potkal někoho ve vlčím kožichu, no, raději ani nemyslet... Ne že bych se bál, ale když si vezmu jak jsem na tom s normálními psi.. Vlk a pes to není zas až tak drastický rozdíl a vlkodlak je pořád z části vlk, takže dejme tomu že by to asi nebylo úplně milé setkání. Minimálně pro mě určitě ne. Jsou to totiž vždycky moje nohavice co přijde k úhoně. Přikývnu poté co mi mou domněnku potvrdí a prozradí mi své jméno - dnes již podruhé, jen já jsem se prve na odpověď ve svém psychickém rozpoložení jaksi nezmohl . "Jsem Clyde. Předtím jsem se zapomněl zmínit..." Dodám a už zním o něco málo klidněji, i když z tohohle se asi jen tak snadno neoklepu. Neznělo to však nijak omluvně, tak nějak mám za to že důvod proč jsem se předtím ke komunikaci moc neměl, je docela zřejmý. Ale to jsem celý já, když je něco jasné mě, zákonitě předpokládám že je to jasné i všem ostatním. Teoreticky ano, ale prakticky už je to většinou trošku horší...
"A což mi připomíná že je v tom šílený vedro..." Dojde mi záhy když se zmíní o zimě, ani nepředpokládám že by jí totéž mohlo napadnout i u mě - že bych jí dělal v zimě topení. Jsou věci které mi sami od sebe moc nedochází. "Heboučký možná ale pro tohle počasí dost nepraktický." Další nespokojené zamrmlání ještě před tím než mě ujistí že mě podrbe jen když si o to výslovně řeknu na což se jen nepatrně poušklíbnu a nechám  ji aby si na mě posléze mohla sáhnout. Není to nijak drastické, jistěže není, možná bych mohl říci že je to právě naopak, přeci jen ve mě kdesi v hloubi nějaká ta kočičí mazlivost dřímá,  ale to vysvětlujte někomu povahou netýkavému jako jsem já. Ať už je má kočičácká nátura pohřbená kdekoliv, nehodlám ji vyhrabávat. Uši se mi automaticky postaví do pozoru při tom jak vypískne, patrně na všechno budu reagovat stejně jako bych byl obyčejná číča. "No, věř že tohle není žádná výhra, alespoň pro mě ne." Ujistím jí. S tímhle vzezřením se stanu terčem dětí - které jsou pro mě španělskou vesnicí, protože opravdu nevím jak s nimi jednat nebo jak bych se k nim měl správně chovat a z představy že si mě bude chtít každé minimálně druhé dítě podrbat, mám osypky už teď. "Už sis sáhla tak toho už nechme." Zakřením se a myslím že je asi jasné že já na tohle ťuťuňuňu moc nebudu. "Takže říkáš že je tu nás podobných plno? Dá se toho nějak zbavit...? Chci říct, je možný proměnit se zpátky?" Zasypu jí okamžitě otázkami jež mě nějakou tu chvíli už svrbí na jazyku. Ona bude jistě lépe informována než já.

Usmívám se a snažím se ho moc nelaskat aby to nebylo hlazení jak říkal, ale je pravda, že ta srst, hmm zachumlala bych se k němu. Jako k Alistairovi a bylo by mi fajn, bylo hezký mít ochránce, a kde je teď? Bojím se o něj, fakt ano. Jenže na moje volání a hledání zatím nereagoval a nenašla jsem ho i když procházím hranice od začátku co jsem tady. Stisknu mu tlapku, když se otoč a promluví o optimismu. "Ale prosímtě...fakt ano...já mám větvičku místo ruky...a co? Je to jen o tom kým jsme a ty to můžeš celý oznat to je přeci skvělý, navíc tady, kde se na tebe nikdo nebude dívat spatra, všichni jsou tu takoví...no vážně..." Mrknu na něj. Vydechnu zklamaně, když poví, že Ala neviděl... "No jo..nevadí.." Nevím co říct, je mi z toho fakt smutno...přešplápnu a skousnu si rtík. Konečně mi řekne jméno, mysella jsem že ho budu muset praštit ale ne. "Clyde...fajn jméno, Clydecat...Jsem Alcidryade..." Mrknu na něj spiklenecky, myslím, že trochu povoluje, že už mu není tak špatně když s ním mluvím a jeho pozornost je rozptýlená. KOuknu na slunce a přitakám. "Naučíš se ochlazovat, vyplázni jazyk...uvidíš...můem ezajít k tůňce aby ses napil..." Navrhnu mu. "Začne se ti to líbit fakt." Uculím se k němu a stáhnu radši ručku abych ho nezačala šimrat jako kocourka. "Budeme přátelé? Nemám tu přátele, zatím..líbíš se mi..." řeknu naprosto bezelstně, pro někoho by to vyznělo zvláštně ale Alcina čistá duše na tom je prostě jinak. Zavrtím hlavou. "Ne ve vesnici, je tu magická bariéra...za hranicí ano, tam se můžeme proměnit zpět ale tady jsme takoví jací jsme..." povím mu bezelstně nedocházejíc mi, jak nepěkná informace to pro něj může být.