Qui pro quo

NÁZEV: Qui pro quo
ÚVOD:

---

ÚČASTNÍCI: 3 - Siawn, Siléan, Siúsan
ÚROVEŇ NEBEZPEČÍ/OBTÍŽNOSTI: 4-5
ZAČÁTEK: Jakmile bude dostatek hráčů.
PRAVIDLA:
• Smíte hrát ve volné hře.
• Post alespoň jednou denně, mělo by to odsýpat.
• Dodržujte pořadí příspěvků a zbytečně je nenatahujte - radši stručně a jasně.

---

POZNÁMKY:
NPC kočkodlačice Zara

---

"Moje dítě... Moje dítě je pryč!" Nářek se rozezněl blízko, příliš blízko za mými zády, až mi škubne rameno jak se leknu. Nesnášel jsem tahle slova, nenáviděl jsem cokoliv co připomínalo ztrátu mých bratrů. Odporný vzpomínky, znechuceně ohrnu ret. Rychle potřesu hlavou, snažím se zbavit té nesnesitelné bolesti v srdci.
"Kdy? Jak?" Vyštěknu na ní svoje otázky. Vidím její slzy, ženské slzy jsou mojí slabostí a dívky také. "Dcerku," zopakuju po ní jako v omámení, myslím na Elinor, na Eleri. Moje sestry jsou tam někde venku a já o nich už roky nemám žádnou zprávu. Hlupáku Williame... Vzpomínky na ten ohyzdný les mě vrátí zpět na zem, mám špatný pocit a ten narůstá každou vteřinou.
"Klid, jenom klid jo? Řekněte jak se to stalo. Najdu vám ji. Najdeme..." Zarazím se s pohledem na ostatní dva, kteří jsou mi nejblíž. Jeden faun a jedna ňáká víla. "Najdeme vám ji," přikývnu odhodlaně na ty dva.

První, co dolehlo k jeho uším, byl zvuk nářku, prosby nesoucí se večerním vzduchem nad jejich hlavami. Lítostivé skřehotání raněného zvířete. Konkrétně? Matky dítěte, kočkodlačice jménem Zara. Siléan ji znal, znal dokonce i její malou dcerušku, Friedu, jíž jednou za čas hlídal. Někdy toužil, aby potkal podobné štěstí. Aby to byl on, kdo si bude v náručí chovat maličké dítě s nádhernýma laníma očima jedné něžné dryády, jež bude mít právě tolik fascinace jako jeho největší štěstí - Siúsain. Ale tyhle představy tajil, byly jeho soukromé, skryté před jejím pohledem, před jejíma zvídavýma očkama. Někdy se bál, že tenhle kousek světa ztratí, stačilo se vyznat ze svých myšlenek. Kolikrát je šeptal do noci, kolikrát se modlil za takovou šanci, dovolával se bohů - lidských i pohanských. Nikdy nepřišla odpověď. I proto nyní stiskne své milované packu, jemně ji palcem hladíce po hebké pokožce na hřbetu jejích drobných ruček. Jako by se potřeboval přesvědčit, že je stále s ním. Že to není ona, kdo trpí tou nepředstavitelnou bolestí.
"Zaro." Slabě vydechne její jméno, byla tak vyděšená, tak zmatená, působila vyčerpaně. Ta tam byla její dávná krása, zbyla jen zubožená kočka plná strach a smutku. Plná bolesti. "Zaro, co se stalo." Stejně jako ten mořský muž, Siawn, jak si jeho jméno zapamatoval, se snaží z mladé matky vyzvědět konkrétní odpověď. Její roztěkaná mysl mu nic neulehčovala, ani prsty svírající silnou paži, do níž zarývala drápky v nevědomém stisku. "Ššššš, malá... Najdeme ji. Víš, že pro tebe cokoliv."

Byla trochu jako Alenka z říše divů, až do dnes nepolíbená vyspělejší civilizací, než jsou stromy, kameny a tekoucí voda – ovšem ta průzračná lesní strouha, žádná vana či kohoutek. A přesto ji nestálo ani tolik přemáhání, aby požádala svého ochránce, svého fauna, aby jí jednou ukázal vesnici. Jen trochu. Jen na krajíček – protože obrovskou a děsivou zkušeností bylo jen to, když se její bosé nohy dotkly kočičích hlav, jimiž byla ulice vydlážděná. Tehdy rychle hmátla po jeho ruce, chytla jej za ni a propletla s ním prsty. Stiskla ji. Po jeho boku si však byla jista, že jí nic nehrozí. Byla to však slabá zkušenost oproti té, se kterou se setkali zrovna za chvíli. Při hlasitém zakvílení, které je protkané hlubokou, bezednou zoufalostí, se přitiskne k Siléanově paži, velké modré oči vykulené před sebe. Siusan možná nebyla chytrá dle moderních měřítek, brzy jí však došlo, že kočkodlačice nebyla ta, které by se měli obávat – spíše naopak, měli by se bát *o ni*. A její faun to jen potvrdí, když vydechne dívčino jméno.
Siusan se jako jediná držela stranou, oči upřené na Siléana, co se jako vždy odvážně chopil iniciativy i slova, nyní však podpořen ještě druhou bytostí, též mužem, ze kterého vnímala vodu. Když se však žena zmíní o dceři, její oči zjihnou. Pochopí. Jen strach o blízké – a zvláště o děti – může kohokoliv dovést prakticky k šílenství. Siusan udělá dva váhavé kroky k nim, najednou nejistá – a neuklidňuje ji ani to, že pod nimi necítí trávu a měkké tlející listí, jen chladnou dlažbu. "Neskrývá se zde... že ne?" Svá slova vyhrkla rychle, hlavu mírně nakloněnou, upřenou na dívku. Nebyla odvážná - vždyť je dryáda. Ale na druhou stranu je dosti smělá, aby chtěla pomoci - a krom toho, vedle svého fauna se bát nemusí, přičemž i onen vodní muž působil jako někdo, kdo... se umí bránit. "Myslím... zde, ve vesnici." Vesnici neznala, ale nebyla tak velká ani tak zmatená, aby se zde někdo ztratil. Ještě jeden krůček, než se zlehka dotkne paže kočkodlačice. Jen konečky prstů. "Je v lese? Je... je tam, kde je temnota a smrt?" V temné části, neb přesně takhle na ni vždy působila. Byla to možná naivní otázka, ale kočkodlačice na ni působila tak, že ví, kde její dítě je. Řekla zachraňte... Ne pomozte mi najít či najděte. A Siusan, jež vnímala slova přesně tak, jak byla řečena, tedy směřovala svou otázku tímto směrem.

Netušil jsem, že to bude tak zatraceně těžký. S ženami mluvit neumím, nejsem dvakrát empatickej člověk a ženské slzy jsou od přírody něco, co bych zakázal. Akorát mě to nutí ošívat se a mnout si krk nervozitou.
"Dobře, promiň. Vím, že je to teď pro tebe těžký," přejdu na tykačku a nevěnuju tomu sebemenší pozornost. "Ale jestli chceš najít svoje dítě, tak nám musíš pomoct. Jako nám, víš?" Rukou poukážu na sebe a na ty dva, ze kterých jsem si stvořil komplice pro tuto přepadovku ve stylu Scooby Doo. Zamračím se, její oči prokazatelně lžou nebo něco tají. Zachmuřím se, nelíbí se mi to, ale nemůžu na ni vybafnout jako na vojáka při výcviku.
"Jestli ho chceš najít, tak nám budeš muset věřit," usměju se s přemáháním, nadzvednu kočkodlakovi bradu dvěma prsty, i když není malý dítě. Je to ale žena a tenhle způsob komunikace je mi nejblíž. Zamračím se, když ta holka vedle promluví a začne hovořit o lese, o jeho temné části. "Temná část..." znal jsem ji dobře a vůbec se mi nelíbí, že bychom tam měli jít. "To není nic pro malý holky," utrousím k dryádě. Zdá se mi to nebo má s tím faunem cosi jako vztah? To jde, aby se holka z lesa spárovala s faunem?

Zachraňte - teprve nyní mu došla správnost jejích slov. Hlupák, myslel si, že se jenom ztratila, neboť tady by jí nemělo nic hrozit. Vesnici obývali staří i novější obyvatelé, avšak všichni ctili zákon, že zde se nikomu neubližuje, neboť to tam venku, tam před hranicemi číhala smrt. Tady za nimi? Klid, jejich malý ráj, jejich domov. Bylo jen jediné místo, které tuto podmínku nesplňovalo. Místo, kam nakázal Siúsain se nepřibližovat v neblahé předtuše, že se jí něco stane. Místo tak temné, kde i pouhý pohled znamená utrpení na duši, kroky do jeho nitra? Prakticky smrt. A pokud ne, pak zešílení nebylo o nic lepší volbou. Ramena klesnou, hrdlo se stáhne tím okamžikem, kdy jeho milá vysloví ona prokletá slova. Oči zavřené, dlaně položené na ramenou kočkodlačky pomalu tíhnou k zemi, jak na Siléana dopadá strach. Byl muž, vcelku statečný, ale tato část lesa bývala nevyzpytatelná, nepředvídatelná ve svých krocích, útočila na mysl každého, kdo se odvážil nahlédnout dovnitř. Nechtěl vzpomínat na tu dobu, nechtěl ukazovat svou slabost, ale tělo se navzdory všemu zachvěje. Být to jiné místo, neváhal by pomoci, lovil by malou Friedu třeba i v kluzkém kamení u horského pramene, ale les? Ne, nebyl natolik odvážný, aby se do něj vydal.
Ramena nahrbená, v očích ostražitý výraz, krok vzad, jímž ustoupí a snaží se vymanit se ze Zařina sevření. Po dlouhé době necítil takový strach jako nyní. Tak hroznou bolest z neúspěchu, z odmítnutí její prosby, sic k tomu ještě neotevřel ústa. "Zaro, ale te-temný les... T-to..." To nejde. Chtěl namítnout, že nemůže, ale její strach převyšoval ten jeho. Strach o blízké, o to jediné, co má. Jaké by to bylo, kdyby se tam ocitla Siúsain? Kdyby se mu ztratila mezi temnými, starými stromy, kde půda chřadne? Váhal by? Ne. Stačila by jediná myšlenka na ní a vydal by se do nitra lesa, aby ji našel, i kdyby se sám neměl vrátit živý. "Ty tady zůstaneš, Siúsain. Nemůžu... Nemůžu riskovat, že tě ztratím." Dá na radu toho mořského muže po svém boku, přikývne jeho slovům. "Je to příliš nebezpečné, maličká." Kdyby si tak paličák jeden uvědomoval, že ona na tom bude nejspíš stejně.

Doufala, opravdu do poslední chvíle doufala, že se plete. Že si její chování, její slova a vůbec její strach vyložila špatně a její dcerka se prostě jen... zaběhla za hranice, kde jí též hrozilo nebezpečí, ale rozhodně ne takové, jako v temné části lesa. Její přitakání donutí Siusan téměř cuknout rukou, jakoby snad byla Zara něčím nakažená, a skousnout si ret. Necukne, místo toho ruku pomalu stáhne, oči upřené na kočkodlačici, než promluví její milý. I on moc dobře věděl, co to znamenaná, však ji kolikrát varoval, aby se této části lesa vyhýbala prudkým obloukem. Měl strach - ale copak by se mu mohl někdo divit? I ten vodní muž se netvářil moc šťastně, takže nejspíše též věděl, co je čeká, pokud se tam vydají. Mlčela. Přemýšlela a těkala rychle očima z jednoho na druhého, přestože pokud o jedné věci nepochybovala, pak to bylo to, že té holčičce museli pomoci. Nezasloužila... a nemohla zůstat v temné části samotná. Až když ji osloví, její pozornost se opravdu obrátí na Siléana. A hned vzápětí na vodního muže, co si ještě přisadí. Otevře pusu. Hned ji zas zavře a rozhodně zavrtí hlavou. "Ne... Ne, to ne. Možná je ten les... mrtvý a plný nenávisti, ale je to les. Znám ho. Opravdu. A budeme muset najít cestu zpět... Já ji budu cítit. Myslím... Přírodu, čistou a nedotčenou, budu ji cítit." Poslední slova zní již rozhodně. A krom toho? Siléan věděl. Nikdy by jej nenechala jít samotného. Pak se však jemně obrátí na kočkodlačici. "Ty bys ale možná měla zůstat doma. Temná část... je zlá. Hraje si se sny." A tak by snadno mohla vidět svou dcerku tam, kde není.

Kočkodlačice o malý kousek ucouvla. To, že jí začal Siawn tykat, ji zjevně trochu víc znejistělo, ale pravděpodobně v tom toho bylo ještě trochu víc. Toho si ale nejspíš všiml jen on, ne Siúsan se Siléanem. "Nic nevím!" vyhrkla a úzké kočičí zornice se jí rozšířily, takže byly téměř kulaté. "Je v temné části, ale... víc nevím," vydechla chvějícím hlasem. Siléana zmínka o temné části lesa dost rozhodila, ale toho si Zara nevšímala. Měla dost starostí sama se sebou a v jejích očích, které už dávno ztratily svůj pověstný lesk, byla tato trojice jedinou nadějí.
Tiše sledovala, jak se faun snaží ochránit svoji milovanou dryádu, ale nic k tomu neříkala. Až pak, když jí Siúsan řekla, že by měla zůstat zde, téměř neznatelně přikývla. "Asi ano..." vzlykla. "Děkuju vám, děkuju moc, nevíte, co to pro mě znamená... Odvděčím se vám, jak jenom budu moct," se slzami stékajícími po tvářích se na ně obrátila, kočičí ocas jí smutně visel mezi nohama a uši držela sklesle dole. "Šla jsem ji hledat, ale nezvládla jsem to... Držte se Opálového potůčku..." škytla se sklopenýma očima. To by vysvětlovalo, proč dnes vypadá obzvlášť pocuchaně, nepříčetně a neupraveně.

// Omlouvám se, že to není tučně, nenačítá se mi lišta.