Chatka č. 5 - Björk, Georgina Jacqueline O'Brien

-> z Klubu

"Že to není hrozný?" Tón hlasu získával až nebezpečnou dávku zoufalství a čiré upřímné jedovatosti, co z něj odkapávala v podobě zelené radioaktivní sliny. "Je to díra. Dí-ra." Slabikami zopakuje, co konkrétně považuje za tu hroznou část, k níž se nehodlá hlásit. Chatky, jejichž princip nepochopila ani za časů kempování. Její rodina - stejně jako rodiny ostatních jí podobných - vedla letní sídla. Nebo zimní, když se jim zachtělo lyžovat. Vlastní soukromá sídla s bazény, výhledem na oceán, se zahradním grillem a vlastně čímkoliv, co Georgina považovala za nutné. Tudíž žádné chatky nebo ušmudlané tábory - její pokoj měl vlastní koupelnu, dokonale velkou šatnu plnou nejluxusnějších značek, obrovitánskou postel, kam se vešla s dalšíma dvěma až třema kamarádkama. Tohle považovala za výlet z města. Rozhodně ne žádnou vesnici, kterou nedokázala najít ani s Google mapou, plnou dřevěných domečků, kde to zavánělo suvenýry a něčím podobně nechutným. "Tohle... je pro seniory..." Rukou zakrouží kolem, aby poukázala na ono místo, ač ho celou rukou neobsáhne. "Pro starý lidi, co hrajou deskový hry a jediný vzrůšo je pro ně bingo nebo dámská volenka při těch jejich bálech." Na to, jak ufňukaná před chvílí působila, se dokázala rychle vzpamatovat. Jenže za to všechno mohl vztek na tohle místo. Na tuhle zem. Na celou Evropu. Na otce, na bratra, na nevlastní matku, co hrdě přikyvovala otcovým slovům, jako by se jednalo o samotného prezidenta. Zhrozené zlaté oči loupnou po Björk pohledem, zda si z ní náhodou jenom neutahuje. "To jako... žádnej Netflix?" Fajn. Její život oficiálně skončil. Žádnej Netflix, žádné vzrůšo, žádný leháro. "Do háje!" Kdyby mobil neletěl před chvílí, jistě by se rozběhl proti zdi právě v tento okamžik. Jo, nenávidí tohle místo. K smrti smrťoucí.
Znechucení se nese i v jejím dalším pohledu. "Já nejsem králík, abych žila jenom na salátu." Naopak, Georgina byla přesně ten typ, co do sebe vesele stláská kdejakou hříšnost - pizza, burger, hranolky, zmrzlina navrch završená nabublanou colou. Apetit se jí upřít nedal, ale jelikož nepotřebovala jídlo k životu, pak ani neměla prakticky co nabírat, neboť vše zase poctivě zhubla díky cvičení. Metabolismus sukuby je v tomhle ohledu k nezaplacení.
"Hej!" Nohy jsou zvednuty ze země a Georgina se ocitá tam, kde to k smrti nesnáší - ve vzduchu. Bez podpory nohou, bez jakékoliv šance se dostat dolů. Nesnášela to, i u kluků. Tohle bylo však ještě víc ponižující. "Okamžitě mě pusť dolů ty mrcho, nejsem žádný tvoje zvíře na hraní." Teď zafungoval vztek a s ním i pokus praštit ji do ramene. Nic, nada, jednoduše to fungovat nebude. Ale aspoň nepřestane nadávat do doby, než se ocitne v jednom z těch děsnejch srubů.

"Tak hele, ty malá můro, drž laskavě klapačku, jasný? Chápu, že to asi není nevím kolikati hvězdičkový hotel, letní sídlo, nebo bůh ví jaká snobská zvrácenost, které sis doposud užívala, ale je to tady dobrý, jasný? Takže si tady přestaň vylívat ty tvoje dětinský, rozmazlený kraviny a radši drž klapačku!" Zařvala jsem po ní a to né málo. A že ze mě šel poměrně strach, když jsem si zakřičela. Těžko říct, jestli to proti téhle dívce bude fungovat, ale mě to rozhodně pomohlo vybít trošku energie. Měla jsem na tu holku poměrně nervy, pěkně mě začínala štvát. Už jenom to, jak hodila ten telefon do zdi. Vsadila bych jedny ze svých dvou párů bot na to, že je to nějaká rozmazlená, adolescentní blbka, co má ultra bohatý rodiče, chodila na soukromou školu, kde chodí jenom smetánka a já nevím co ještě. Přesně ten typ lidí, které jsem tak nesnášela. Byli to právě oni, kterým jsem na Islandu malovala sprosté obrázky a nápisy na ty jejich zatracené domy, kterým jsem cpala do skříněk mrtvá zvířátka a podobně. A teď jsem byla svým způsobem k jedné takovéhle holce připoutaná.
Ale Bjork, co ty víš, třeba ji něco trápí, musíš jí dát šanci, má milá, musíš to s ní zkusit. Však se na ni podívej, je ztracená, jak nějaký koloušek. Přemlouvala mě Vigrid. Už by si ta baba mohla dát chvíli pauzu.
"Fakt? No tak to je hrůza, to dokonce budeš muset trošku dospět. A nebo vypadnout, ale něco mi říká, že t nebude tak lehký, takže být tebou, tak si nestěžuji. Taky tě mohli sebrat fenrirové a to by bylo teprve vzrůšo, protože má milá, ti by k tobě nebyli takhle milý, víš?" No jó, chytala jsem docela rapla. Občas mi mezi slovy ujelo menší zavrčení, které, co si budeme, mohlo vypadat lehce děsivě. I moje oči, které jindy byly jantarové a vypadaly poměrně mile, se teď zdály zlé.
"Né, nic z toho.. Ale je tady knihovna, možná si budeš moct začít číst, možná v tý hlavě potom budeš i něco mít, ne jenom nasráno.." Protočila jsem oči. Už mi ta holka vážně začala lézt na nervy. A to jako beze srandy, fakt hodně, až jsem měla s ní o tu zeď hodit jako ona předtím hodila s tím telefonem.
"No, tak to jsem ráda, alespoň něco." Odfrknu si podrážděně. Člověk se snaží k někomu být milý a pomoct mu a on se mu takhle odvděčí. Fakt, nebýt tady moje svědomí aka Vigrid, tak už jsem dávno v tahu a nejspíš klepu na chatku té démonky z předtím.
No a potom jsem ji prostě vzala do náručí, chytla jsem ji a jedinou odpovědí na její protesty jí bylo vrčení. Takové vrčení, ze kterého vám běhal mráz po zádech. Prostě jsem ji vzala do náručí a nesla ji do chatky. Ona mi u toho celou cestu nadávala a já celou cestu přemýšlela, kde je nejbližší jezírko, či rybníček, ve kterém bych ji mohla utopit. Nakonec jsme došli až do chatky. Před vchodem jsem ji spustila na zem a pokud nebyla dost pohotová, je dost možné, že si nabila zadek, protože já ji nijak nepřidržovala.
"Tak a teď ti jdu udělat ten sendvič, nebo něco. Když máš tak strašný hlad." Vstoupím potom do svého království. Je tu sice všude bordel, ale ani v nejmenším mi to nevadí. No a co, že se po celé chatce válejí flašky od whiskey a plechovky od piva, koho to zajímá? Zamířila jsem tedy přímo do kuchyně, kde jsem vytáhla pár věcí a začala chystat ten zatracený sendvič.

Popravdě? Měla nahnáno. Takhle hnusnej na ni nebyl nikdo od dob základní školy, kdy si spolužáci utahovali z faktu, že nemá její máma pláchla a nechala tátu napospas osudu. Tehdy vrazila tý posměvačný holčičce pěstičku do obličeje způsobem, jaký se vídá v akčních filmech. Že jí vyrazila zub, to už bylo vedlejší. Ale takhle jí sjet? Náhle si připadala jako malá holka, co jí služebná dává přes packy, aby nesahala po dóze se sušenkami. Ublížený výraz se vkrade do očí, co tak nezvykle září svou zlatou barvou, naprosto nepřirozenou a o to více fascinující. Jejich odstín se též podepsal na Georginině popularitě, neboť bylo těžké od jejího pohledu odtrhnout zrak, vtahovala je do sebe, jak to už sukuby dělají. To mělo za důvod, že nyní hypnotizovala ženu, co jí nesla v náručí, div jí nevybízela k tomu, aby se na ni podívala a nechala se bezostyšně zmanipulovat jejími kukadly. Nic, nada, opět to nefungovalo. Lidé v tomto byli asi jednodušší, nevyvinutí. Což bylo smutnou ironií, když si vezme, jak tady všichni vypadaj. Hrdě pozvedne bradu, drobný pokus o jistou vzpouru vůči ženiným slovům, aby jí aspoň v tomto vymáchala čumák. "Chodila jsem na prestižní školy, o kterejch si můžeš nechat zdát." Je však neodmyslitelnou součástí tohoto příběhu, že jí také skoro z každé vyrazili pro nevhodné chování. Některým učitelům zjevně vadí, když se s vámi studentka vyspí. Opakovaně. Rty se ohrnou v gestu nechutenství, svými výroky připomínala její nevlastní matku, tu blonďatou najádu, která myslela jen na to, jak být za všech okolností reprezentativní na fotkách a v magazínech, kde se o jejich rodině psalo v rámci kandidatury Georginina otce na post prezidenta Spojených států. Teď by vyměnila snad všechno, aby mohla sedět na kožené pohovce v šatečkách s volánky a nuceně se culit do objektivu. Ale ne, místo toho bude dřepět, doslova dřepět na zemi nějaký chajdy, o nichž si prozpěvují tuberáci a táborníci. S výkřikem, naštvaným a veskrze překvapeným, se pokusí ustát to nemístné shození na zem, podpatky však sotva dokážou zabrzdit nechtěný pád, tudíž se ocitne na zemi s natlučenými dlaněmi a hýžděmi, co budou hrát barvami duhy od modřin. "Mrcho." Mohla si odpustit ten pokus o kopanec, ale to by nebyla Georgina. Levá noha se vymrští, aby se podpatkem zaryla do lýtka oné vlkodlačice, co jí sem přitáhla jako nějaké ze svých štěňat. Zlobný záblek v tekutém zlato je patrný, dívka se zvedá s mrmláním urážek na rtech, oprašujíce si svoje značkové kalhoty s ukázkovými dírami nejen na stehnech a kolenou, ale též hezky na kapsách vzadu. Za módu se platí a Georgina byla ochotna vyhodit tisíce dolarů za novou garderóbu. Ne, že by si sem mohla natahat svůj šatník. Vzít si mohla jen jeden kufr - a že si vybrala ten největší, jak jinak. Další z těch zákeřných trestů jejího otce. Tohle si nezasloužila a bude si to myslet do konce pobytu zde.
Konečně je schopna rozhlédnout se kolem, její tvář? Ta nevěstí nic dobrého. "Jsi neslyšela o úklidové službě nebo co? To tady taky nevedete? Bože, co je tohle za tábor." Nakrčený nos, ohrnutý spodní ret, v očích jasné odsouzení tohohle místa ještě dřív než stihla potkat všechny obyvatele. Jako by snad na tom záleželo, předem je považuje za idioty, když tu chtějí dobrovolně být. Nejspíš, i když co ona ví. "Nemám tenhle druh hladu." Poznámka se asi sotva setká s pochopením, ale Georgina se o to ani moc nesnaží. Špičkou značkové kotníkové kozačky odstrčí dopitou plechovku piva, nad jejíž značkou znechuceně cosi zabrblá, stejně tak si neodpustí pár komentářů na neznámého výrobce místní whiskey. "Fajn, aspoň že máš něco k pití, i když tenhle patok mi spíš provrtá díru do břicha." Dlaně přetřou holé paže, dávala se do ní zimnice. Vážně už se potřebovala nakrmit, ale nezdálo se, že tahle lykantropka ví, co to u sukuby znamená. Další odstrčení flašek její hezkou botičkou než si sedne na prázdnou postel, kde se schoulí do sebe.

"Samozřejmě že jsi chodila na prestižní školu.. A tvůj fotřík platil tisíce dolarů za to, aby tě tam udržel a stejně tě tam hovno naučili a procházela jsi jenom díky tomu, že tvůj fotr dobře platil. Ale jo, klidně se chvástej tím, že jsi chodila na prestižní školu.. A chceš něco vědět? Všechny školy jsou stejný, všem je stejně ukradený, jestli se něco naučíš a nebo ne. Takže i kdybys chodila do největšího zapadákova, tak by ses hovno naučila. Obzvlášť pokud jsi tenhle přístup praktikovala i ve škole." Oh, chudák Gigi.. Pomalu, ale jistě jsem se dostávala do fakt zlého stavu. Cholerik ve mě se projevoval a já jsem po ní řvala i věci, co by se normálně daly říct v klidu. Moje oči výhružně svítily a moje vlčí podstat uvnitř se bouřila. Vlk se pomalu ale jistě dostával na povrch a dával to najevo výhružným vrčením.
Ani jsem se nepárala s tím, že bych jí měla nějak něžně postavit na zem, jako delikátní sněhovou vločku.. Prostě jsem ji pustila a ať si dívenka poradí sama. No a ty boty, na kterých bych se sama zabila, nebo bych se radši zabila, než abych je musela nosit, ten pár nezmírnili, takže Bambi teď ležela na zemi a dokonce se pokusila mě kopnout. Otočila jsem se na ni, během nejmenší sekundy a vycenila jsem na ni své zuby a neodpustila jsem si další zavrčení.
"Neser mě, Bambi.." Vypustila jsem až nelidským hlasem.. No jo, vlček už se zlobil no a dával to najevo. Já jsem se tedy odklidila do kuchyně, abych si při krájení salátu a sýru trošku vybila nervy. Díyk super úžasnému sluchu jsem slyšela, jak nadává na můj nepořádek. Ty vole, to mi tak ještě chybělo..
"Tohle není tábor, Bambi.. A tobě může být můj bordel ukradený.. Stejně tě pak přidělí do nějaké chatky a tam si klidně zavolej koho chceš na úklid, ale bacha, je dost velké riziko, že ti tam budou uklízet postavičky z animáků.." Odseknu jí už trošku klidnějším hlasem. O můj bože, tohle mě fakticky baví.. Ještě se tady zodpovídat někomu takovému.
"Ach, tak ty nemáš takový typ hladu.. A jaký proboha máš typ hladu, to mi pověz.. Jestli máš absťák, tak taky nic kromě travky nenajdeš a s tím, jak vypadají tvoje ruce, to nevypadá, že by ti travka stačila." Stoupnu si do dveří od kuchyně a opřu se o futer a zahledím se na ni. Ach bože, ta holka si fakt koleduje o malér.
"No ještě že né do mozku, to by si z něj měla potom už cedník.." Odfrknu si a protočím oči. Pozoruji ji. Ona se potom posadí na moji postel, na které výjimečně nic není a já pozvednu obočí.
"A co teď jako? Mám čekat tu část, kdy se mi zase rozbrečíš a začneš se tady zmítat v záchvatu sebelítosti?"

"Neříkej mi tak." Nesnášela Disneyovky. Nikdy jim nepřišla na chuť, zatímco její dvojče je hltalo téměř neuvěřitelným způsobem. Každé sobotní ráno, dokonce i každé ráno před školou jim v televizi běžel program na vymývání dětských mozků. Otec si v jídelně pustil zprávy, Max slintal u Disneyho a Georgina se radši s prásknutím dveří zavřela u sebe v pokoji, než po padesáté slyšet A whole new world tím uječeným hlasem princezny Jasmine. Díky této narážce si neodpustí zlý pohled jejích zlatavých očí, v nichž se odráží znechucení nad něčím tak jednoduchým a protivným jako jsou animáky pro prťata. "Jsem Georgina." Někdy vyrukovala i s tím, aby ji oslovovali jako slečnu O´Brien, když chtěla naštvat tatínka, ale dnes se to nehodilo. Pochybovala, že tahle vlčice ví, co je zač její táta. Věřila, že tahle holka se k televizi nedostane, jak je rok dlouhej. Fuj, život bez televize. Super, už to teď tady miluje víc.
Podpatky jsou zaseknuty o hrazení postele, nohy tak působí delším dojmem. Na ně byla vždycky pyšná, vypadala díky nim vyšší a mnohem více jako modelka, ač k této profesi nikdy netíhla. Nesnáší už jen fakt, že se musí culit do objektivů při otcově kampani, natož aby se měla špulit při nějakém photoshootu. "Tys asi nikdy neviděla sukubu, co?" Uštěpačná poznámka je adresovaná na účet Björk, jako by se jednalo o samozřejmost. Vždyť jich tu chodí přece celé zástupy. Je fakt, že ani v New Yorku na ně nenarazila a pokud ano, pak si jich nevšímala, neboť sebe považovala za vyvolenou a hodnou obdivu ostatních. Ne aby se obdivovala ona jim. "Počkat, jak to říkal brácha? "Démoni noci, stvoření smilstva, požírači duší, praktikanti sexu... Blá, blá, blá, nic ti to neříká co?" Popravdě ani Georgina s tím nebyla nijak obeznámená a vše, co potřebovala, si našla na netu. Že to byly dosti zkreslené představy, to už bylo jedno. Základní fakt ale dokázala rozpoznat - k životu potřebovala energii druhých a tu získávala sexem. Jednoduchá rovnice. Žádné odbočky. "Nepotřebuju jídlo, i když by pizza bodla. Potřebuju sex." Nevybíravě ucedí smysl svého života. Tedy spíše smysl své existence. Ne, že by se to pro ni nějak odlišovalo. "A než začneš s tím, že jsem ňáká nymfomanka, čoklíku, pak ne, nejsem. Ne záměrně. Fajn, sex mě baví a že jsem přefikla pár kluků nebo holek, to už je detail. Ale já si to nevybrala. Nemůžu za to, co je nebo byla moje matka. A nemůžu za to, co ostatním dělám. Nestojim o to, chápeš?" Prstem poklepe po hrudní kosti, aby bylo dostatečně očividné, jak s tím jednoduše nesouhlasí, jak má sama ze sebe strach. Vystavěla si pověst na tom, že přeřízla půlku školy - minimálně. Ale to, že jí to vlastně ubližuje? To už nikoho nezajímalo. Nikdo se jí neptal. Otec ji odsoudil, když pochopil, co je zač. Starší bratr to samý. Akorát Max z ní byl unešenej, ale rychle ho to přešlo, když zjistil, že tak cool jako sestra nikdy nebude.
Než by se Björk měla čas dostat ke slovu, je už Georgina na nohou a rázuje si to k ní. "Myslíš, že mě to baví? Krmit se na ostatních? Roztáhnout nohy na tak děsných místech jako je komora s věcma na uklízení nebo nějaká kabinka na toaletách v pochybnym baru? Ne! Jenže když mám hlad, tak to nejde. Proto si píchám. Proto se sjíždím. Protože je to jednodušší než neustále myslet na ten vtíravej pocit hladu, co mě stále bodá v břiše a připomíná se každou vteřinu mýho života." Je jako ukřivděná kočka, co si vyprskává svou odpověď. Zlaté oči září hněvem, vztekem na sebe samotnou, na matku, že jí takhle utekla a nikdy nic neřekla. Nikdo jí nepomohl. Otec ji v tom nechal plácat, bratr se k ní neměl a Max o tom sotva mohl něco vědět. "Ani nevíš, jak to bolí." Dlaň, která do této doby mnula paži ve snaze dát jí trochu tepla, se přesune na záda, na lopatku, kde se vyjímá obrovská jizva, jedna ze dvou, jež dokazují, že tam kdysi byla křídla. Nejsou, už nejsou a nikdy nebudou. "Myslela jsem, že mi chceš pomoct, ale očividně na to nejsi dost dobrá, co? To jsem si mohla myslet. Jen další ukecaná lhářka."

"Náhodou, včera večer jsem s jednou spala a rozhodně byla milejší než jsi ty.." Protočím oči a zakroutím hlavou. Ježišmarja.. No dobrá, možná jsem na ni nemusela být zas až tak hnusná, možná jsem mohla být o něco milejší ale když.. Bla rozmazlený adolescent, typický, amrický teenager a vlastně ztělesněním všeho co se mi hnusí.. Nezáleželo na tom, jestli byla succuba, to bylo to nejmenší.. Ale její přístup. Nevážila si věcí, byla nevděčná, rozmazlená, měla pocit, že jí u nohou leží celý svět. A to mě pěkně sralo. Měla jsem jakousi potřebu ji vrátit do reality a něco mi říkalo, že jsem byla po dlouhé době někdo, kdo na ni nebyl jako mílius. No dobrá, možná si to ta holka nezasloužila, ale co už..
"Hele, Bambi, mně je fakt putna co jsi a jaká je tvá succubí podstata.." Řekla jsem už klidně. Šmankote, to jí tady mám taky citovat verše o vlkodlacích? Nah..
"Počkej cože?" Pozvednu překvapeně obočí a zamrkám na ni. Oh dobrá, tak tohle jsem nečekala.. "No, tak proč sis prostě s někým nevrzla v tom klubu? To je to tak složitý?" Moje obočí je pořád nahoře, jenom k tomu ještě založím ruce na prsou. Jo tak proto byla Rune tak dobrá.. Ona se tím vlastně živí, má praxi.. No co no, byla dobrá, každej máme svoje..
"Hele, Bambi, uklidni se, jasný?" Kouknu na ni a ona už je po prvním monologu na nohou a štráduje si to ke mně. Ale noták..
Tak tohle jsi fakt zpackala Bjork. Koukej se té slečně omluvit. ona to má vážné těžké, nevidíš? Ona chudáček takhle trpí. Vždyť jí může být tak maximálně sedmnáct a ona potřebuje sex, aby přežila. Umíš si to představit? Notak, měj trochu soucitu. Ale Vigrid! Já se jí snažila pomoct, to ona ke mě byla hnusná! Nemůžu za to, že si toho nevážila! Mladá dámo, okamžitě se semnou přestaň hádat. Prostě jí pomůžeš a basta. V duchu jsem si nad tím jenom odfrkla.
"Tak hele.. Mně je vážně úplně ukradené co jsi zač. A ještě víc ukradené mi je, čím se živíš a kolik lidí už jsi přefikla. Jasný? Ale každý to máme těžký.. A to že se s tím ty neumíš vypořádat je tvůj problém. Jak jsem říkala, včera jsem potkala succubu, která byla úplně v klidu. Možná kdybys neměla tak velkou hrdost, nebo ji alespoň dokázala trošku zkousnout a poptala se kolem.. Nevím, to je tvoje věc, ale rozhodně mi tady nemáš co vyčítat, jasný? Protože, wááu, překvápko i já jsem to měla do prdele těžký. A já neměla tatínka, aby mě ze všech šlamastik tahal. ty máš ještě sakra velká štěstí Bambi.." Už vůbec neřvu. Můj hlas je ledově klidný, ale není v něm slyšet ani jedna výčitka. Je to jako kdybych prostě říkala holá fakta. A taky že ano.. Upřeně jsem se svými jantarovýma očima dívala do těch jejích zlatých a ruce jsem měla pořád založené na prsou. Nehnula jsem se ani o píď.
"Jasně že jsem ti chtěla do háje pomoct, ale pokud sis ještě nevšimla, moji pomoc jsi úspěšně celý večer odmítala. A pokud ti to ještě nedošlo, Bambi, tak né všichni mají nekonečnou trpělivost. Nedočkala jsem se od tebe ani jediného děkuji, pokaždé, když jsem se ti snažila pomoct, tak jsi mě poslala do hajzlu a akorát mi nadávala. Takže mi tady vůbec nic nevyčítej, nemáš na to nejmenší právo. A jestli mě ještě jednou nazveš lhářkou, tak budeš succuba ne jenom bez křídel, ale i bez rohů, jasné?" Dobrá, teď už jsem trošku rozčílená byla, ale kdo by se mi divil? Já se jí snažila pomoct, ale ona mě celý večer posílala do háje. Otočila jsem se potom na patě a začala sundávat z gauče všechno oblečení a bordel. "Na druhé posteli se moc spát nedá, takže dneska můžeš spát na té mojí, já si lehnu na gauč. V koupelně v druhém šuplíku je jeden náhradní kartáček, ten si můžeš vzít. Můžeš tady strávit jeden den, potom si zařiď vlastní chatku. Už se nehodlám dál snažit ti pomáhat. Jestli chceš pomoct, tak si o ni sama řekni." Řeknu ještě a potom sama zapadnu do koupelny, kde si jenom vyčistím zuby a kromě kalhotek se celá vysléknu, obleču si volné, pánské tílko na spaní a zamířím k tomu gauči. Cestou si ještě vezmu deku a potom už ulehnu.

"Protože většina se nás bojí." Její poznámka vyzní do ztracena, slabá a nejistá, celá nešťastná z nelibých vzpomínek, po nichž si přejede dlaní po lopatkách. Ještě teď cítila, co jí tenkrát ta cvoklá holka provedla, jak se pokoušela setnout ta křídla jedním pohybem a nešlo to - o to více Georgina trpěla. "Protože si myslí, že sukuby jsou zlo." Utrousí potichu, dlouhé tmavé vlasy zahalí smutnou tvář. Seděla na posteli, ani se nehnula, pohled upřený na protější zeď, jako by do něj mohla vpálit svůj strach, svou zlost, vztek i žal. Jako by jí ta stěna mohla napovědět, pomoct jí, hodit záchranné lano. Hloupá Georgina, pořád věřila, že odsud vypadne v tu chvíli, co se táta dozví, jaká je to tady žumpa. Žádnej signál, evidentně tu není ani super zásoba zásuvek, takže ani noťas jí tu fungovat nebude. O wifi připojení ani nemluvě.
Dlouhé prsty projedou tmavým závojem vlasů, pohyb se zastaví v okamžiku, kdy se z koupelny vynoří její momentální spolubydlící. Pohled zlatavých očí sjede celou postavu Björk, hezky pomalu a téměř až vyzývavě, kdyby nakonec neohrnula rty nad tím příšerným pánským tílkem. Tílko, nesnášela tílka na chlapech. "To nemáš aspoň košili?" Ne, tenhle druh oblečení u chlapů odsuzovala, zatímco košile? Jo, to byla odměna. Jenom protočí oči než se začne přehrabovat v kufru, co si sem natáhla, vytahujíc v zatnuté pěstičce košilku ze saténu v odstínu šampaňského a černé krajky. S pohozením hlavou zabouchne dveře od koupelny, mumlajíce si něco o nedostatku prostoru, chybějící vířivce i samostatné toaletě. Nakonec jí nezbývá nic jiného než se vrátit a čelit zvědavému pohledu. Barva nočního kompletu ještě více zvýrazňuje zlatost Georgininých očí, černá krajka v oblasti hrudníku působí vyzývavým dojmem a nohy se zdají nekonečně dlouhé. "Co je? Jsi nikdy neviděla normální noční úbor nebo co?" Značkový, jak jinak a pekelně drahý, ale když na to holčička má? Proč ne. Děkuje bohu, že nemá křídla, která by jí v noci překážela, ale ty rohy nebude nic příjemného. "Jak s tim jako mám spát?" Další zabrblání, po kterém se zvědavě ohlédne za Björk. "Hele, já fakt potřebuju jíst. Tak nedělej netykavku a svlíkni to."

Ty její poznámky se jí nijak nedotkly. No jó, má to holka těžký, ale kdo nemá? To že se s tím neuměla vypořádat, to byl její problém. Očividně to jde zvládat, když Rune byla v pohodě. To že tahle malá je kuře je její problém. Kdyby nebyla takový rozmazlený fracek, byla by v pohodě. Copak si myslí, že se kolem ní točí celý svět? Nedivila bych se, kdyby si to skutečně myslela.. Ale mě to bylo jedno. Ať si fňuká jak chce, bude jí to stejně akorát tak prd platný. Může si fňukat jak chce, ale mě tímhle nedostane.. Je mi to totiž úplně jedno víte? Ať si třeba umře hlady, nebo cožeto.. Navíc mě ani neposlouchala. Cokoliv jsem jí řekla, tak mi odpověděla naprosto z cesty. Sobecká, egocentrická, sebestředná mrcha.. Už teď jsem ji nesnášela. Kdyby mě alespoň poslouchala, tak bych měla jakousi snahu.. Ale takhle ne. Jenomže bylo blbý ji teď vyhodit na ulici a proto jsem ji tady nechala. Hned zítra ji ale vystěhuji a je mi fuk, jestli se jí to líbit bude nebo ne.
Toho vyzývavého pohledu jsem si nevšímala. Vždyť ta by teď ošukala cokoliv co by se hnulo. A já to rozhodně nebudu. Navíc jí očividně nebylo po chuti moje obyčejné, šedé spací tílko, což ovšem absolutně nebyl můj problém.
"To si piš že mám, ale rozhodně se nehodlám kvůli tobě převlíkat.. Jestli se ti něco nelíbí, tak na verandě je lavička, tam si taky můžeš lehnout a neuvidíš na mě." Ani se na ni neotočím. Ježišmarja co si o sobě ta holka myslí? Protočila jsem nad tím jenom oči a vyvalila se na ten gauč. Však já jsem tady doma, né ona. Ještě jsem si vzala z ledničky jedno pivo, které jsem si rovnou otevřela a vytáhla jsem si knížku, která mi ležela na konferenčáku.
Když vyšla z té koupelny, tak jsem k ní zvedla pohled. No do prdele, co to sakra má být? Měla jsem co dělat abych se nezačala nad tím jejím outfitkem smát. Panebože.. Pohrdání a výsměch v mém pohledu byly docela úplně jasné.. Úšklebek na mé tváři to potvrzoval. A potom co řekla tu větu? Začala jsem se normálně nahlas smát. Tak ta holka měla dost. Veškerá lítost už úplně vyprchala a byla mi teď akorát tak k smíchu, který ještě zesílil když mě vyzvala k tomu, abych se svlékla.
"Hele, Bambi, na krmení si najdi někoho jiného jo? Neříkám, že bych nejradši ten tvůj rozkošný ksichtíček neznásilnila, ale krmit tě na sobě rozhodně nenechám.." Říkala jsem mezi smíchem a pořád se tam vyvalovala na tom gauči. Knížku jsem mezitím stihla odložit a teď už jsem jenom měla v pravé ruce pivo a nohy překřížené a zvednuté na opěradle gauče.