Bar

>Odněkud

Kde jinde byste mě čekali? Jasně že jsem byla tady. Kde jinde bych našla dostatek alkoholu a cigaret na uspokojení mých potřeb? No dobrá, moje potřeby zas až tak silné nebyly, dokázala jsem to ovládat, ale jednou za čas prostě člověk má rád, když může jít a prostě se zrušit jako hovado. Nebo si třeba někoho na večer najít. Ach bože, jak dlouho to bylo? Ani se mi to nechtělo počítat, ale do teď si živě pamatuji tu bolest z nedostatečně nafouknuté karimatky a kamenu pod spodní plachtou stanu. Stálo to ale za to.
Hodila jsem si na sebe pro mě neočekávaně šaty. Oh, šaty.. Měla jsem jenom jedny, kdysi mi je koupila Vigrid a vlastně mi docela slušely. Byly šedé, dost volné, vlastně úplně. Jako kdyby mi byly o dvě až tři velikosti větší.. Což byly. Noa co, prostě Vigrid nakupovala s sekáči a neměla dobrý odhad na velikosti. Nakonec vypadaly docela dobře. Dala jsem si k nim ty svoje okopané kecky, dokonce jsem se vyšvihla tak, že jsem si učesala vlasy a dala si pár náhrdelníků a náramků. Vypadala jsem obstojně. Ačkoliv alternativně až běda a sexy jsem rozhodně nebyla. Né v tom konvenčním slova smyslu. Jasně, ty šaty měly docela vykrojené záda, takže toho moc nezahalovaly a taky prozrazovali absenci podprsenky.
Rovnou jsem si v baru sedla na jednu z židlí, objednala si pivo a z batohu, který jsem si přinesla jsem si vytáhla cigaretu, kterou jsem si automaticky zapálila. Uhhh.. Poměrně se mi tady líbilo. Jasně, já nikdy nebyla na tyhle davy, já se radši ožrala někde ve stanu, na horách s menší partou lidí a tak. Občas to ale chtělo změnu. A proto jsem byla teď a dnes tady. První pivo ve mě zmizelo během chvilinky a druhé bylo v mé ruce během skoro až nanosekundy. Bylo vlastně docela dobré. Dalo se to pít, bych tak řekla. Navíc tady byl moc pěkný pohled.. Ten lykantrop co tady obsluhoval se tak rozkošně usmíval.. Ahh, ten by stál za hřích.

"Co je sakra tohle za místo? Ani blbej signál tady není." Ruka už poněkolikáté v řadě zatřese telefonem, jako by z něj snad mohla vyklepat tu nehmotnou neexistující dušičku, aby hned v další chvíli namířila malou plochou krabičkou vzhůru ke korunám stromů, mezi nimiž už hodnou chvíli bloudí. Nic, display stále hlásí zónu bez jakéhokoliv spojení a Georgině je jasné, že by tu nevytočila ani tu tísňovku, jíž ji jako jedinou možnou volbu operátor nabízí. "Zatracený, pitomý Norsko!" Špička semišové kotníčkové kozačky nakopne jednu z hub, co se zdá jako perfektní terč pro urážlivé posměšky a výbuch vzteku, neboť zničit si tuhle drahou obuv za čtyři sta dolarů by nechtěl nikdo. Dobrá, táta by jistě přispěl na nové, takhle to bylo pořád. Dcera něco zničila, dostala zaracha a týden bez kapesného, ale pokaždé se našly nějaké peníze, za něž mohla směnit nový kousek šatníku. Jo, jenže táta tady není a podle toho, co říkal, se s penězma můžu rozloučit. Vzpomínka donutí Georginu ohrnout ret v nesouhlasném gestu a zopakovat trucovité chování malé rozmazlené princezničky, na niž si tatínek zasedl a né a né jí koupit poníka. Kdyby aspoň bratr stál na její straně, ale né, to bylo samé "Otec má pravdu, Georgino. Musíš se naučit ovládat své schopnosti, Georgino. Podívej se na mě, Georgino, jsem Kapitán Super." Nesnášela ho za to, nesnášela je oba. Mladšímu to bylo jedno, nejspíš si už stejně zabral její pokoj a využil ho pro svoje přebytečný krámy páchnoucí potem, jak se snažil nabýt muskulatury pomocí zvedání činek. "Bleh." Křehké dívčí tělo se otřese při té odporné představě, která jiným dívkám z její školy připadala tak úžasná. Jenže Georgině už dávno nebylo třináct. A pokud by po ní někdo žádal, aby si vybrala ze svých dvou bratrů, mladšího a staršího, který je lepší, pak by dotyčného tazatele na místě zastřelila. Ranou přímo mezi oči, to by mu patřilo.
Display mobilního telefonu, jež stále drží nad hlavu v touze vydobýt si aspoň na pět minut krapet signálu - jak jinak než kvůli zavolání domů, že tady jednoduše nebude - se rozzáří jasem. Ne však proto, aby svou majitelku potěšil, pouze pro upozornění, že dochází baterie a je nutné najít zásuvku s proudem. "To si ze mě děláš... Grrrrr!" Další jedno z těch zoufalých dupnutí spatří světlo světa uprostřed lesa, div že mobil neletí do mechu a kapradí, jehož je všude požehnaně. "Do háje!" Tím pádem se mohla rozloučit nejen s telefonátem svému otci, ale též s Google mapami a veškerou možnou navigací do tý zatracený vesnice, jejíž jméno nedokázala ani vyslovit. Ne, pro Georginu se nejednalo o vesnici, nýbrž vězení. Tábor pro příšery, jak mu začala v duchu - a přiznejme si, někdy i nahlas - přezdívat, neboť o co jiného se mohlo jednat? Zvlášť, když sama Georgina, potomek významného člena amerického vládního systému, nebyla normální. Ne, Georgina byla to, co lidé nazývali démonem, pokud se jednalo o církevní představitele. A nebo sukubou, pokud toužili být více specifičtí. Zrovna nyní naplňovala její představu naprosto dokonale - černé úzké kalhoty v mírně ošoupaném stylu, tmavá kožená bundička a pod ní krajkový top končící u posledního páru žeber. Tmavé vlasy kontrastují se světlou pletí poprášenou jemnou sprškou pih na nose, sotva viditelných, přesto pro mnohé půvabných či roztomilých. Velké jantarově zbarvené oči, jež dokázaly propalovat skrz na skrz, výrazné v odstínu tekutého zlata - něco, co se nedokázala naučit potlačit.
"Do-há-je." Vyslabikované nadšení unikne ze rtů, jejichž spodní polovina je jaksi rozhryzanější než by bylo běžné. Za to mohla jedna věc - absťák. Potřebovala nejen nikotin ale i jehlu do žíly. Drahé zásoby heroinu směnila za mnohem levnější inzulín, jehož množství mělo pomoct Georgině přežít tenhle tábor pro zrůdy, ale ruce byly příliš roztěkané, příliš roztřesené na to, aby se nyní trefila byť jen do paže. Nejvíc za to mohl hlad, ten neustálý, přetrvávající hlad, jehož se nedokázala zbavit. Nikdy se ho nezbaví.
Po dalších dvou ztracených hodinách - ačkoliv se jednalo o necelou půl hodinu, ale říkejte to závislákovi - se konečně dopotácí k místu, kde měla strávit následující týdny. Tedy v tom lepším případě. V tom horším? Nechtěla ani vědět. Černý značkový kufr, velký jako Georgina samotná, je puštěn hned na hranicích v očekávání, že sem někdo nakráčí a pomůže mladé sukubě s odnosem. Nebo ještě lépe - že jí ho někdo sám odnese. Chyba, jíž si uvědomí za celé tři další minuty a s ohrnutým spodním rtem je tak nucena táhnout svůj loďák plný značkových hadříků od Guess a Versace přes celou vesnici. Vzhled sukuby, co se projevil s překročením hranice, dělá své - místní se jí vyhýbají, děti se schovávají za nejbližší stavení. Georgina tomu nijak nevěnovala pozornost, ačkoliv starší bratr ji s úsměvem a pobavením v očích varoval, že ji čeká velké překvapení. Jaké? To měla zjistit tehdy, když jí něco u konce páteře začalo pobolívat a dožadovat se prostoru. Jak se později ukázalo, jednalo se o ocas. "Tohle... je zlej sen!" Zavrčení, temné a hluboké, při němž by se do scenérie měla vmísit filharmonie se svým soundtrackem. Nic, jen ticho až na pár výkřiků od dětí. Loďák je hozen před jednu z chatek, aniž by Georginu zajímal jeho osud, pohledem pročeše blízké okolí. Vypadalo to tam jako v jedné z jejích nočních můr - jako na venkově. "Fuj." Odporná představa v níž musí následující týdny žít. Jenom z toho pomyšlení se jí udělalo špatně, žaludek zaprotestoval a mozek se začal soustředit na jeden z hlavních problémů - obživa. Sotva si tu nabrnkne nějakého pěkného kluka, s nímž by skončila zavřená na veřejných záchodcích, aby ho v kabince přefikla, jak tomu u teenagerek bývá. Ne, tady se producírovali jenom magoři, nic pro ni. Jenže hlad se činil a Georgina věděla, že pokud se brzy nenakrmí životodárnou energií, bude nejen protivnější než do teď, což by se dalo považovat za zázrak, ale též nepředvídatelnější a vražednější. Další smrt už si připsat na pažbu nehodlá.
Klapot podpatků a vlna energie nakonec nasměruje dívku k jednomu klubu, co vypadá, že sem ani nepatří. Neonová světla, koktejly, alkohol, těla vrtící se na parketu. Tohle je její místo, její kantýna se švédským stolem. Zlatavé oči přelétnou návštěvníky, ze všech sálá tolik energie, tolik života a tužeb, tolik chtíče, který by jistě zvládla ukojit. Věřila si, o panenství přišla dávno a ve svém záznamu měla už i nejen trojku ale i menší orgie s celým fotbalovým týmem své školy. Ten den zářila jako vánoční stromeček, ačkoliv o morální poctivosti se u těch chlapců sotva dalo mluvit. Pořád byli zdrojem života a energie, jíž potřebovala k obživě. Prsty prohrábnou s jistou dávkou vyzývavosti tmavé vlasy, avšak klouby se zadrhnou o rohy, na něž dočista zapomněla, že též patří k téhle vizáži. Stupidní sukubí forma. Kdyby mohla, uřeže si je, jsou jí na nic jako ocas, co jí ještě zůstával. Křídla vzala dávno už za své, zbyly po nich jen hluboké jizvy na lopatkách. Tmavá bundička z kůže letí z těla dolů, odhalujíce tak štíhlé nahé dívčí paže a krajkový top, jež přiléhal k trupu. Vzduch elektrizoval vášní a Georgina se nechala nést tam, kudy proud velel. Jenže čím víc se mísila mezi těly, tím hlad získaval na intenzitě, až to už nelze vydržet a sukuba se přisaje k prvním rtům, které jí přijdou pod ruku.

Ten bar vlastně nebyl tak úplně špatný. Zatím to tady působilo nejvíc sympaticky, ze všech těch míst, co jsem zde navštívila. No, co si budeme, zatím to byla jenom ta pláž a ta přiblblá chatka, ve které jsem netušila, jak mám v plánu přežít. Je pravda, že jsem už za tu dobu nebyla zvyklá spát v normální posteli. Docela jsem si zvykla na svoji karimatku a spacák, že spát pod péřovou peřinou a na matraci jako obláček pro mě bylo utrpné. No, alespoň tam byla kuchyňka, takže jsem nemusela shánět vodu na zalití polívky ze sáčku někde po hospodách, jak jsem to měla ve zvyku. Takhle jsem si ji mohla uvařit pěkně v pohodlí. Dokonce tam byla i sprcha, takže éra mytí si hlavy v umyvadle a sušení si vlasů pod fukarem na sušení rukou byla taky fuč. Né že by mi to předtím vadilo, bylo to náhodou docela fajn. Co jsem tak pochopila od té infantilní sirény bylo, že mi nejspíš v brzké době bude přidělen spolubydla. To se mi zrovna dvakrát nezamlouvalo.. Ale nedělala jsem si s tím starosti, nikdo se mnou ještě nevydržel, tak pochybuji, že ten spolubydla bude jiný.
Popíjela jsem spokojeně pivo, občas prohodila pár slov s tím lykantropím barmanem, ale nijak jinak jsem se do rozhovorů nezapojovala. Je pravda, že pár opilých lidí ke mě nakráčelo a vyžadovalo se mojí pozornosti, ale stačilo pár slov se mnou a došlo jim, že tohle nebude zrovna nejlepší nápad. Nebyla jsem milá. Heh, proč bych měla být? Moc ráda jsem kolem sebe prskala a líbily se mi ty výrazy, jak všichni kolem čuměli, když jsem je urážela. Bylo mi jedno, že se jich to dotkne. Bylo mi to upřímně a naprosto ukradené, že to snad ani více nešlo. Jediný, kdo mě kdy zajímal byla Vigrid a ta už je po smrti. Byla jsem teď prostě sama za sebe a nikoho jsem nepotřebovala.
Ani mi vlastně nedošlo, že při vším tom popíjení se během toho, co já jsem stihla vypít tři čtyři piva pomalu bar vylidnil. Ovšem, nikdo nešel domů.. Všichni se pomalu přesunuli do klubu, který byl tady pod barem. Normálně bych tam asi nešla. No, však chápete, tam se po sobě budou všichni plazit a budou tam divné orgie náctiletých a starých úchylů.. Nicméně, to bylo buď zůstat tady a uhryzat si ruce nudou a nebo jít a trošku si dole užít. I kdybych si tam měla jenom sednout a smát se těm ubožákům, co touží po troše pozornosti a snaží se jí vydobýt tím, že nosí hadry, které nenechávají prostor pro představivost a kroutí se, jako kdyby se jim ukrutně chtělo na záchod, v domněnce, že je to sexy.. Proto jsem nahoře zaplatila svou útratu a vydala se tedy dál. Prošla jsem po schodišti, které do klubu vedlo a najednou jsem se ocitla v tom klubu. Samozřejmě jsem zase zakotvila u baru, objednala si další pivo a sedla si tak, abych na všechny ostatní viděla. Na tváři jsem měla pobavený škleb, obzvlášť když jsem zahlédla jakousi malou holku, celou v černém, co pravděpodobně byla succuba, akorát ji chyběla křídla. Vypadala jako kuře. Tak mladinká a jak se hned po všech sápala. Tak ta má dost, kdo má probůh rodiče? Napadlo mě a zakroutila jsem u toho hlavou.

>Klub