Lesní vodopád

Přišli nováčci. Všichni to věděli. Vždyť vesnice nebyla tak veliká, aby se podobné zprávy ihned nerozkřikly a nerozšířily po celém okolí, že brzo i její mladší sestry začaly vyvádět. Slyšela je. To, jak jsou nadšené, natěšené na nové tváře, které by klidně mohly brzo spatřit též v lese, a nejspíš též na nové muže, ze kterých by se vyklubali jejich princové. Jestli na bílém koni, to těžko říci. Suisan byla také zvědavá, také v ní vždy poskočil srdce, ale k všeobecnému chumlu se nikdy nepřišla. Možná proto, že by musela jít k vesnici. Možná prostě proto, že ona svého prince na bílém koni - nebo spíš na kozích nohách - již našla a cítila k němu něco tak hlubokého, až se bála, že je to zakázané. Nikdy se nezmiňovala, nikdy se nesvěřovala. Ale z jejích gest to musel stejně vyčíst a poznat. Starala se o něj, když to potřeboval, dohlížela na něj, když měl špatné sny. A dohlížela na něj i nyní.
Suisan byla obecně vzato docela šikovná - alespoň natolik, aby dokázala pružně vylézt i se svou užovkou do koruny košatého javoru - a sestře se předem omluvila a dovolila se jí zrovna tak jako stromu - a nyní vykukovala z jeho listoví na palouk s chatami, kde plál velký táborák. Oheň prakticky neznala, vždyť v lese by byla hloupost jej rozžíhat, přesto toužila jednou poznat jeho teplo... Jednou. Jenže to by nesměla být tak ustrašená a vytáhnout paty i dál než na okraj lesa - a ani k němu vlastně ne. V přítmí též napínala co nejvíce zrak, aby rozeznala statnou postavu svého fauna. Viděla jej, jak se baví s jedním andělem. Se sukubou. Jak dává na andílka pozor stejně jako na ni. Nežárlila. Naopak jí to na rtech vykouzlilo úsměv. "Máme štěstí, užovko. Máme takové štěstí, že ho známe," zašeptá ke své společnici, nyní ovinuté kolem větviček v jejích vlasech, mrskající jazýčkem, jako by se jí to vůbec netýkalo. Také, že netýká. Obočí se však ztukne k sobě, když její faun zamíří do lesa. Ne aby se prospal. Ne aby zkusil znova přivést její sestry, neboť uběhne pět minut, deset a on se z hustého podrostu nevrací. Srdce se rozbuší. Tuší, kde bude. Doufá, že tam bude. A pak už není nic, co by zastavilo tu vervu, s jakou se Suisan zhoupne po větvích lehce dolů a nakonec dopadne do měkkého lesního podrostu tvořeného tlejících listím a mechem. Rozběhne se rychleji, než se na dryádu sluší a patří, instinktivně přeskakuje všechny kořeny a mraveniště, které cestou míjí, až za ní dlouhé světlounce zelené šaty jen vlají. Brzy však musí zpomalit, aby zklidnila dech a sáhla si na čelenku, zdali jí užovka nevypadla. "Promiň, promiň, já vím, mám dávat pozor na sebe i na tebe." Nikdy od užovky nečekala odpověď, jak by taky mohla? Ten kousíček k její sosně už tedy dojde v poklidu, ač sem tam popoběhne. Nepletla se. Byl tam. A na rtech se šťastný úsměv. "Jsi tady..." Prosté konstatování, které vyzní jednoduše šťastně. Než se však nad touhle informací pozastaví, na malý moment se zamračí. "Ale... proč, faune? Přišli nováčci. Měl bys být s nimi. Měl by ses trochu uvolnit. A hrát se svými bratry a sestrami. Byli by moc šťastní..." Věděla, jak krásně uměl hrát na flétnu. Znělo to jak pohlazení na duši, jako příroda.

Někdy si přál být více dítětem přírody než do této doby, aby jí mohl být blíž, poznat, co si myslí, co se jí líbí z empatických darů, které tyto křehké divoženky ovládají. Mohl by být její spřízněnou duší, bratr, co svou malou sestřičku hlídá a za nocí, když se ukrývá ve svém stromu, se dotýkat jejích větví těmi svými. Takhle se musel spokojit s pohlazením dlaní, kdy veškerou svou péči věnoval kůře té čilé, hrdé sosny, majestátní borovice. Silné stejně jako byla jeho Siúsan na duchu. Možná nebyla fyzicky zdatná, ale kdo by od víly čekal bojovnou povahu a umění ohánění se něčím víc než je šiška nebo klacek? Na druhou stranu - kdo by chtěl dostat žaludem mezi oči. Už jen ta vzpomínka mu vyvolá úsměv na rtech, tehdy se po něm pěkně oháněla, když ji jednou - a zcela omylem - načapal při intimních chvílích spojených s ranní koupelí. Tehdy poprvé a naposledy neuhnul ihned pohledem. Za to omluv přišlo na tisíc a pokaždé, když se malá dryáda rozhodla jít s ním k vodopádům, sliboval, že se nebude dívat. Svůj slib pokaždé dodržel, jak se na správného fauna sluší a patří.
Horké dlaně polaskají tvrdou kůru, pod níž cítí tok mízy, životodárnou tekutinu, která udržovala tento strom při životě. Zapřísahal se, už tenkrát před patnácti lety se zapřísahal, že nedovolí nikomu, aby jeho malé Siúsain ublížil. "A také, že to dodržíš, Siléane. Jsi můj statečný hoch a ona to ví." Hlas matky v jeho hlavě donutí fauna napnout ramena. Věděl, že je to výmysl kdesi z jeho hlavy, ale někdy se bál, že když se otočí, bude tam. A když k ní učiní krok? Zmizí. Nikdy se neotáčel. Nikdy nereagoval více než slovy. "Já vím." Věděl, jakou má v něj Siúsain důvěru, viděl jí to na očích. Cožpak se dala přehlédnout ta fascinace v nich? Ta síla její důvěřivosti, její odvahy? Ne. Mohl být slepý a přesto by mu ty nádherné oči nedaly spát. Tichý hlas - její hlas - přinutí Siléana stočit tvář jejím směrem, pohlédnout za rameno. Stačila její slova, aby faunovi vykouzlila úsměv na tváři. Její blízkost, i myšlenka na ni. Jak málo někdo potřebuje pro radost. "Jsem. Kde jinde bych byl, maličká?" Madeline byla drobek, Siúsain? Maličká, jeho maličká, jejíž jméno častokrát komolil nejen nahlas ale i v myšlenkách. Pro všechny byla Siusan, pro něj? Siúsain, jemná obměna, příjemná na poslech, ale pouze a pouze jeho. Ramena poklesnou, úsměv zmizí z tváře. "Nechceš mě mít po svém boku?" Tentokrát se i do hlasu vkrade jakási nejistota, strach, že pro jednou, snad poprvé za jeho život, s ním nechce dryáda sdílet svůj čas. "Víš, že jsem radši s tebou. Oni... Jsem jiný než ostatní." Ruce se na krátkou chvíli stáhnou v pěst, bolestivá připomínka okovů táhne k zemi. "Ale půjdu, když si to přeješ, maličká."

"S nimi. S tím... S tím andílkem, na kterého jsi dával pozor." Nevadilo jí, že se prořekla, že je ještě před chvíli pozorovala. Neviděla na tom nic špatného - vždyť bylo jasné, že i ona bude zvědavá na všechny ty nové tváře, co do několika dnů bezesporu zavítají též do lesa a k vodopádům. Před pár měsíci zjistila, že si nepamatuje ani ty, kteří zde žijí. Proto čas od času vylezla na strom s výhledem na vesnici, aby ji už nikdo nepřekvapil. Ať už to byla sukuba, kentaur, lykantrop či drakéna, každého z nich si pečlivě vtiskla do paměti. A krom toho, zajímalo jí, co Siléan dělá. Jestli se trápí. Nebo usmívá. Měla ráda jeho úsměv - byl vřelý, byl krásný. Smál se na ni ze dna své nádherné duše a ona na něm mohla oči nechat. Ale nesmál se často. A pokud, pak ne zrovna dlouho. Brzy jej vždy dohnala tíha vzpomínek i toho, co si prožil.
Třebas jako teď, nyní však čistě vinou Suisan, až k němu udělá jeden spěšný krok. "To ne. Napořád, faune. Napořád tě budu chtít po své boku, můj drahý." Oslovovala ho různě. Tak, jak jí to zrovna přišlo na jazyk, jak zrovna chtěla. Bylo spontánní, nekontrovala se - proč také? Sílu, co by jinak využila na tohle, takhle může zužitkovat pro něco užitečného. Třebas přírodu. "Ale nechci, aby ses ke mě cítil... připoutaný." Že musí být s ní, když se všichni ostatní veselí. Že jí musí dělat společnost, protože jinak by byla osamělá. Ona ale nebyla - měla svou sosnu a svou užovku. Nemusel se o ni dělat starosti - a přesto tak konal. Stačilo jen sklouznout pohledem k jeho rukám, aby viděla, že mu neustále alespoň někde v koutku mysli leží to, co se stalo. A že ho to bolí. Fyzicky, psychicky. Trápilo ho to a on trápil sám sebe. Nelitovala ho. Tušila, že by o lítost nestál. To jej raději milovala. Jak jen uměla, jak jen mohla. Celou svou bytostí, celou svou láskou. "Nejsi jiný..." podotkne tiše. Tedy byl. Byl hodný, byl silný, statečný a nádherný. Nejen vzhledem, Suisan nebyla povrchní bytost, ale svým nitrem - a ona by jej milovala stejně, i kdyby měl tři oči a pět párů rukou. "Jsi jen... smutný." A mnohdy se svým smutkem nechal pohltit. Byla to škoda. Protože pak se vytratil ten úsměv i jiskra v jeho očích, co v ní rozdmýchávala plamen života. "Nepřeju!" odpoví rychle s dalšími kroky jeho směrem, nyní stane jen kousek před ním, zde se však zarazí. Ale za moment vezme jeho ruku svýma packama, do jedné ji vloží, tou druhou přejede po vrchu ruky, hladíc jej v jemném, opatrném gestu, než k němu zas zvedne s úsměvem oči. "Zůstaň u mě. Pokud tedy chceš. Prosím... Doufala jsem, že přijdeš." To byla pravda. Vždy doufala. A nestyděla se to říci - proč také? "Jen nechci... Abys zapomínal na sebe. A na to, v co doufáš ty."

"Je malá a neznalá. Jako ty." Výčitka? Sotva. Spíš jen drobné povzbuzení, že Siúsain není jediná, kdo je tolik neznalý ostatních, kdo se drží opodál a nežene se hned do víru novot. Bylo to dobře, moc dobře. Jako by mohla přijít o tu svou čistotu nepoznamenanou moderním světem. Jako by mohla ztratit kus sebe samé, kdyby se střetla s novotou... Inu, i v podobě obyčejné káči nebo joja. Jistě by tím byla učarovaná, chtěla se dozvědět více, ale kam by pak zmizela ta dívka, co honí po pasekách motýly, tančí na paprscích měsíce, na jehož strunách si přál faun vykouzlit tu nejkrásnější symfonii - jen a jen pro ni. Pro svou Siúsain. Aby jí mohl doprovázet při těch chvíích, které patřily k nejkouzelnějším. Když myslívala, že nepozorována se oddává tanci , hedvábný šat za ní vlaje jako barevný stín do melodie, kterou vykouzlil pro její potěšení. Díval se, jistě, že se díval. Kdo by odolal takové kráse, takové slabé chvilce, kdy se nechávala pohltit hudbou a na okamžik byla živější než kdy jindy. "Někdo by jí mohl poničit pera." Hřejivá dlaň spočine na dryádině předloktí poznamenaném dřevinou kúrou, po níž přejede opatrně se vší něhou a láskou, kterou v sobě najde. Nikdy netušil, jestli to cítí, jestli jí to bolí, nikdy se neptal. Snad by ta otázka byla příliš troufalá, příliš vlezlá, příliš... osobní. "Ale má tam rodinu. Přátele. Postarají se o ni. To ty jsi tu byla sama, maličká. Nikdo by se nepostaral o tebe." Znal její námitky - měla tu les, svoji sosnu, užovku, sestry v podobě ostatních dryád, stejně tak švitořivých a bojácných, jako byla Siúsain sama. "Nikdo by ti nezahrál. Nikdo by si s tebou nezatančil." S poslední větou pozvedne její packu, držíce ji ve své dlani, aby na její hřbet mohl vtisknout něžný polibek. Stali se odsouzeni samoty, ale ve svém vlastním rozhodnutí. Vadilo jim to? Faunovi ne. Měl rád svůj klid, ač ho tato drobná lesní víla kolikrát narušovala otázkami, ale zlobit se? Ne, nešlo to. Stačilo, aby na něj upřela ty svá kukadla, čistá jako studánka. Pak se mohl jedině usmívat.
Jenže tentokrát přijde zaražení - to ta volba slov. Neobvyklá, tak osobní, zadržujíce ho od učiněného kroku. Byla si snad vědoma, jak mimořádně intimně to zní? Sotva. Siúsain v tomto plavala, neznala dobu v níž toto označení působilo mileneckým dojmem. Nevyrostla mezi lidmi. Siléan ano, ale někdy raději zapomínal a snažil se žít svůj život jako by tomu bylo poprvé. Jako by znal jen les, tu sosnu a nic víc. Z ramen opadne napětí, úsměv si najde cestu k jeho tváři. "Já si to zvolil, lille venn. Zvolil jsem si to sám a...," na krátký okamžik se odmlčí, hledaje správná slova. Mimoděk ji nazval svou maličkou přítelkyní, ale teď jí toužil vysvětlit, proč je pro něj tak důležité být s ní. "Pamatuješ, co jsi mi jednou řekla? Temnota existuje proto, aby dala světlu význam.. Já žil dlouho v temnotě, maličká. A ty jsi moje světlo. Kdo by si nepřál nechat se dotknout jeho laskavou rukou a aspoň na chvíli, na krátkou chvíli okusit jeho štědrost? Jeho blízkost? Tvou... lásku." Nikdy se takto příliš nerozpovídal, ačkoliv byly jisté chvíle - třeba když jí vyprávěl příběhy, pohádky nebo vzpomínky - kdy se otevřel o něco více. Kdy více hovořil k ní.
Drobná packa je stisknuta, tentokrát již s úsměvem, ač mírně smutným, což se zračí i ve stříbrných očích. "Jsem jiný, lille. Nehoním se za dívkami jako ostatní. Nesnažím se je svést. Já jsem rád s tebou." Když jí může hrát, když jí může vyprávět a dohlížet na ni, jak marně hledá svou užovku, co se zatím vyhřívá na skalce. "Mám tebe. To mi stačí, Siúsain."

I přes kůru vnímala jeho horký dotek. Stromy byly její součástí a ona byla zas jejich, neboť do každého vložila alespoň malý kousek své duše, jež si bezesporu zasloužil. Pro to, jak byly krásné. Majestátní. A zcela tiché a odkázané na milost a nemilost ostatních, že jednoduše nějakou pomoc, nějakou spřízněnou duši potřebovaly. Už už by se mu chystala říci, že právě proto měl s tím malým andílkem zůstat, aby její křídla zůstala stále stejně krásná a bílá, když tu jí předloží argument, se kterým nemohla soupeřit. Měl pravdu. Většina z lidí okolo měla přátele, rodinu. Ona? Její maminka odešla, nechala ji zde. Na druhou stranu v té době získala svého fauna, nedokázala být tedy smutná. Protože ten tu s ní vydržel 15 krásných let, kdy kolem sebe obcházeli jak po špičkách ve snaze... nedat najevo, jak je to celé doopravdy? Možná. Byli přátelé. Velmi dobří přátelé a ona si svůj život bez něj představit nedokázala. Vždyť kdo by jí během chladných zim nosil jídlo? Zamrká, když si zvedne její packu ke rtům a políbí ji. Vydechne. To důvěrné škrábání vousů na její pokožce znala. "Užovka se mnou tančí. Občas. Ale... hrát neumí. Nikdy neumí hrát jako ty, můj faune." Pousmála se, vyvlékne svou ruku z té jeho, jen aby jej pohladila po tváři. Fascinoval ji, každičkou svou částí. Jeho oči, jeho rohy, jeho kopyta. Byl nádherný tvor, majestátní, hrdý... Jen jej kdysi dávno zlomily a ona netušila, do jaké míry budou praskliny na jeho duši vidět.
Promluví. Znova v něm byla snadné číst nejistotu nad tím, co říká. Suisan na něj pozorně upře modré oči, div se neodváží ani mrknout, aby jí neuniklo nic. Jeho pohledy. Jeho gesta plná nesmělosti, když hledal ta správná slova. Ani jeden z nich neovládal rétoriku zrovna znamenitě. I Suisan se spokojila s krátkými větami a spoustu slov aktivně vůbec nepoužívala. Přitaká. Pamatuje, pamatuje si to moc dobře a řídí se tím celý svůj život. A její pohled čím dál tím víc prostupovala něha, až si nemůže pomoci, aby ho neobjala. Ne, že by se na něj vyloženě vrhla, ale... nu, vrhla. Rychle mu obtočila ruce kolem pasu a přitiskla se k němu. Co by si bez něj počala? Co by bez něj dělala? Nikdy jej nepolíbila na rty, neodvážila se, přestože jejich doteky byly velmi důvěrné. Intimitou se to nejspíš nazvat nedalo, ale důvěrností beze sporu. "Díky, že jsi mě nechal. Já vím... Vím, že jsi nechtěl. Tedy alespoň myslím, ale... děkuji ti." Nemusel jí říkat zhola nic, on se však rozhodl pro opak. Bůh ví proč. Faktem však je, že mu bude neskonale vděčná. Napořád. Odtáhne se. Jako by si chtěla vrátit důstojnost, kterou stejně pozbyla v mechovém podloubí - ostatně jemu nejspíše taky. "Ty jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, můj faune. Opravdu..." Až nad tím zavrtí nevěřícně hlavou. "Největší štěstí, co jsem si kdy mohla přát." A ve které se ani neodvažovala doufat, neboť by to bylo moc sobecké. "Máš hlad? Mám ostružiny?" zeptá se najednou. Snad aby zahnala ten tíživý pocit v žaludku z těch všech přiznání, co byly vyřčeny. A i kvůli tomu mu zamlčí, že mu jich dvě hrsti schovala.

Siúsanina dětská naivita byla sladká, přímo k zulíbání, kdyby těmto myšlenkám faun podléhal. Nikdy takto nesmýšlel, nikdy se neodvážil. Proč? Bylo snad důvodem to, že byla dryádou, lesní vílou, tak éterickou, čistou a nepolíbenou nejen moderní civilizací ale i mužem? Doufal v to, neptal se. Bál se toho, co by cítil poté - žárlivost, vztek, zklamání? To vše zatemňuje čistou mysl, zakaluje ji, vtáhne do svých dravých spárů a Siléan jí nechtěl ublížit. Slovem, gestem, činem - ničím. Kdo by ji poté chránil? Kdo by se o ni staral, když bude v těch svých modrých pomněnkových kukadlech ten zmatek. Kdo ji ukonejší slovy, že to nic není při ošetřování ran? Kdo by jí držel v náručí, když se mu do ní stulí, aby našla lidské teplo, co uspává? Faun ne. Ne tehdy, když by tyto vazby zpřetrhal svou hloupostí a to se nesmí stát. Nesmí. "Já vím, lille. Vím, co pro tebe užovka znamená." Stříbrné oči sledují její tvář, cítě něžnou dlaň na své líci, do níž se vtiskne o něco silněji, hledaje u ní teplo a bezpečí. Hledaje ji. Něžný dotek rtů, drobný polibek je vtisknut do dívčiny dlaně, zvedaje oči zpět k ní, zatímco její packu skryje ve své dlani. "Možná bych jednou mohl tančit já s tebou." Nabídka? Odvaha čiší z jeho slov, oči nerozhodné, tápající, jak hledá souhlas v těch jejích. "Držet tě za ruku jako svou paní. Protáčet tě pod paprsky luny. Zvednout tě ke hvězdám..." Dlaně si skoro až drze a přesto ve vší něžnosti najdou její pas, kolem něhož se obemknou, aby drobnou dryádu mohl vyzvednout do výšky, blíže k větvím její sosny, blíže k nebi samotnému, než ji pomalu spustí zpátky na špičky nohou. "... Abys mohla létat." Drží si ji blízko sebe, tak blízko, že by stačilo jenom sehnout hlavu a ochutnat její rty, malinové, lákající k polibkům. "Nepustil bych tě. Nikdy." A pokud by se přeci tak stalo, pak by se vrhnul k zemi, aby jí ochránil před pádem.
Cítí ji u sebe, maličkou, skrytou, tak šťastnou. Ale zrovna tohle byl počin, který Siléanovi připomínal, jak snadné je ztratit někoho blízkého. Jak tam, kde se nyní nachází, může být pustá náruč, prázdná a chřadnoucí ve vzpomínkách na milovanou osobu. I proto ji o něco úpěnlivěji obejme, hledaje u ní bezpečí a něhu, co pokaždé zažene veškeré chmury. "Já vím, lille, já vím." Znovu to něžné oslovení, tak důvěrné pro ně dva. On byl pro ni jejím faunem, ona pro něj maličkou. Tentokrát již přijde i smích z jeho rtů, když se tak odvážně rozhodne mu nabídnout podíl ze svého jídla. Znal ji, nejspíš pročesala půlku lesa, aby měla dost i pro něj a na sebe prakticky nemyslela. "Jen když si dáš se mnou. A slíbíš, že nepůjdeš do těch temných koutů, kde jsi jistě nebyla, že ne Siúsain?" S otázkou přijde i zamračení, nelibé nad tou myšlenkou, že se mohla zatoulat do míst, kam ani místní nelozí. Tam by ji neochránil ani on sám.

Opět přitaká. Věděl to moc dobře, vždyť se o ní v každém rozhovoru alespoň jednou zmínila. Svou užovku měla ráda a její užovka měla ráda ji asi tak, jak jen může mít užovka vůbec někoho ráda. V každém případě to byl však její miláček - mazlila se s ní tak, jak se asi s užovkou mazlit dá, dávala na ni pozor a kolikrát jí vtloukala do hlavy, aby hlavně nechodila - nebo se spíš neplazila - přes silnici, aby ji něco náhodou nerozjelo.
Vzápětí se však v jejím pohledu i výrazu objeví překvapení. Poprvé jen naprázdno otevře pusu. "T-ty?" vyrazí ze sebe nevěřícně, když jí poví její návrh. Byl to spíš šok než cokoliv jiného. Překvapení, po kterém se nevěřícně zasměje. "Já ti to říkala pořád!" popíchne ho se zahihňáním. A byla to pravda, toužila ho vidět tančit, uvolnit se, ale chápala, že se styděl za lehkou neohrabanost, co mu kozí nohy přinášely. Neucukne však, když jí položí ruce na pas, pouze tiše vyjekne, když ji zvedne - a to se hned vzápětí změní v zahihňání. "Já jsem tvá paní, faune. Jak bych mohla patřit někomu jinému?" Neuvědomovala si, jak to zní, jak by mohla. Byla jeho, nelhala. Nikomu jinému nepatřila tak moc jako jemu, snad jen své sosně, nikdo jiný jí nedával takové útočiště, s nikým jiným se tahle nehihňala. Skloní se, aby jej mohla políbit na temeno hlavy, do vlasů střižených do ježka, ve kterých se tak hrozně ráda prohrabovala, když jí usínal v náručí. Znova ji položí na zem, na špičky, blízko k sobě, že může snadno cítit jeho teplé tělo i to, jak se mu hrudník zvedá během nádechů. Viděla jeho stříbřité oči, nyní veselé. "A pak kdo je tu z nás snílek. Všichni ví, že hvězdy jsou moc vysoko," poškádlí ho s malým úsměv. Zkoušela je chytat - a ani na stromě se jí to nepovedlo. Povyskočí, aby mu mohla dát pusu na nos. Jen tak. Hravou.
Aby jej vzápětí objala. Našla u něj bezpečí, ujistila se, že zde je, a on udělal to samé. Cítila, jak se k ní naléhavě přitiskl, skryl se u ní, že jí to nedá, aby mu prsty nevklouzla do vlasů a nezačala se v nich vískat. Smál se. On se smál. A bylo to to nejkrásnější, co ten den slyšela, že i na jejích rtech se objeví bláznivý úsměv. "Už jsem jedla! Opravdu, vlastně jsem měla i borůvku. Možná... Ano! Dívej!" Packy si umývala, ale přesto k němu natáhne ruku, aby viděl, že jí na prstech ulpěla modrá šťáva z plodů, kterými se na večeři nacpala. Skoro vítězoslavně. Obejde jej, aby se mohla sklonit u své sosny a z kamene pod ní, obroušeném a vyhlazeném časem, vzala ostružiny, co nasbírala. Ale ještě předtím si z čelenky sundá užovku, co položí na zem. Dnes se už proletěla dost. Zavrtí hlavou. "Mám... mám strach. Ani stromy tam nejsou cítit zdravě, něco je tak špatně." Styděla se a zároveň jí příšlo samozřejmé se podobným místům vyhýbat. Stromy neměly být podlé - a tam se přesto přesně tak chovaly.

"Jednou, lille, jednou možná." Něžně opraví svou útlou družku, která se předčasně raduje ze skutečnosti, že by s ní mohl faun tančit. Siléan nebyl dobrým tanečníkem, ani jako člověk příliš nevynikal a držel se striktně základů bez veškeré větší či menší fantazie. Teď mu navíc přibyly dvě kozlí nohy a na těch se tančí o tolik hůř, že raději po celou dobu sledoval Siúsain při tanečních krůčcích, lehkých jako vánek. Dryádina naivita dojímala téměř až k slzám, mimoděk se faunovi povede zvednout koutek rtů v jakémsi úsměvu, maličko škádlivém ale oči? Ty prozrazují strach. "Jednou můžeš být paní někoho jiného, lille. Někoho, kdo tě víc ochrání. Kdo tu bude pro tebe častěji. Kdo... Kdo bude odvážnější než já." Nebojácný, hrdý, odhodlaný se jí nevzdat. Co by pak faun dělal? Jak by mohl bojovat s někým, kdo o ni usiluje? Nebyla jeho, nepatřila mu, i když její slova naznačovala cosi jiného. "Pak budeš jeho paní a já jen prostý faun, maličká." Pak bude on odpočívat u jejího stromu, v jejím náručí a faun ji bude zpovzdálí sledovat.
Dívčino zahihňání vlije krev do žil a tentokrát už se usmívá více veseleji, stále jen a jen pro ni. "A proč padají? Aby nám byly blíž. Abychom je mohli najít a opatrovat. Něco si přát." Opatrně se skloní k jejímu oušku, šeptaje poslední část svého konstatování. "Abychom se mohli dotknout hvězd." Nahrbený, záda napnutá, přesto všechno se o ni faun jemně otře svou zarostlou tváří, škrábaje ji tak po hladké kůži strništěm.
Oči plné smíchu sledují packy, jimiž se snaží dokázat, že na sebe též dbá a láduje se lesními plody, když na to přijde. "A není to od toho, že jsi je sbírala? Míváš je pak stejně modré jako teď." Výčitka? Ale kdeže, jen opatrnost, zda tomu skutečně tak je a jenom neopomněla na sebe. Sleduje její chůzi, každý její krůček směrem k sosně, jako by se faun bál, že se malá dryáda cestou zlomí, špatně ukročí a rozbije se na tisíce kousků. Nebo se změní v listí, co odvane vítr a čas. Nestane se tak a Siléan děkuje Panovi za tu čest, že může být s ní. Že ji ochraňuje stejně jako matka příroda. I jí šeptem složí poklonu, rty odříkávají tichou modlitbu. Němá slova přeruší strach v Siúsanině hlase, stříbrné oči zalétnou k místům, kde se rozkládá hluboký temný les, do něhož místní nechodí. Snad pouze tehdy, chtějí-li si něco dokázat. "Vím, jak tě to bolí, lille, ale slib mi, že tam nepůjdeš. Ani kdybys slyšela volání o pomoc, ani kdyby tě ty stromy lákaly. Může se ti něco stát, může ti ublížit. A-a-a... A já..." Nechtěl ji ztratit. Nemohl ji ztratit. "Slíbil jsem, že tě ochráním, maličká."

Znova zavrtí hlavou. Rozhodně a odmítavě. Věděla, že tak to nikdy nebude - že i kdyby se objevil někdo jiný, na svého fauna nikdy nezapomene. Neuměla to, nebyla taková, aby pro někoho jiného vystrnadila z mysli ty, které milovala předtím. Vždyť se na ni podívejte - užovka Siléana nenahradila. A to vůbec nebylo něco jiného, snad jen v tom, že užovka s ní mluvit nemohla. Jestli to bylo proto, že opravdu nemohla nebo protože nechtěla, to už je věc druhá - jí to však nevadilo. Svou mlčenlivou společnici měla stejně pořád ráda a dávala na ni pozor. "Jsi blázínek..." řekne mu s něžným úsměvem. "Ty nikdy nebudeš jen prostý faun. Budeš můj... Do konce věků." I kdyby se objevila žena v jeho životě, někdo jiný než Siusan, stejně bude stále její. Nebude se ho snažit sebrat jen pro sebe, nebude se mu snažit sebrat jeho milou - ba naopak, bude jim to přát. Ale i tak měli za sebou 15 let společných vzpomínek a v těch bude vždy její. A krom toho, to nikdy nevylučuje, že nemohl patřit i k někomu dalšímu.
Nakloní se k ní a ona zatají dech. Vždy ji dokázal svými slovy strhnout, okouzlit, donutit ji představovat si a s napětím očekávat každé další slovo, co přijde z jeho úst. I nyní se odváží vydechnout až tehdy, když se znova odtáhne, v očích... není to zasněný výraz, protože to by znamenalo to, že je nepřítomná myšlením. Ona je zde. S ním. Celou svou bytostí a dává si pozor, aby jí jen krátký moment tohoto okamžiku neprotekl prsty jako písek v přesýpacích hodinách. "Našel jsi ji někdy...? Myslím... Spadlou hvězdu? Dotkl jsi se jí?" Pro ni to nebyly jen obyčejné kusy kamene - stejně jako obsidián, co si tak chránila. Pro ni to byl kus nádhery. Něčeho nedosažitelného, co se možná chtělo přiblížit. "Musí být hrozně osamělé..." zamumlá tiše s pohledem na nebe. Tak daleko od sebe, tak vysoko.
"Hmm... Sbíral jsi někdy ostružiny, můj faune?" zeptá se ho s potutelným úsměvem, když packy zase stáhne. "Sbíral, viď? Ty moc dobře víš, že půlku při tom stejně vždycky sníš." Takže se prostě najedla trochu nevědomky při procesu. Ne, že by se přejedla... Ale možná se jen trochu nacpala. Ovoce milovala. A každému borůvkovému či ostružinovému keři pokaždé poděkovala za to, co jí dali. Znova přeťape k němu s ovocem v rukách ve tvaru misky, aby mu nabídla. A sedne si, nohy složí pod sebe, přece nebude jíst za stoje. "Nepůjdu tam. Na mou duši, na psí uši. Přiznávám, že občas... Zajímá mě to. Co se tam muselo stát, aby to místo bylo tak hrozně... tak hrozně kruté a zlomyslné. Příroda taková nebývá. Ale nepůjdu tam. Na mou duši, na psí uši." Packu nezvedne v přísaze jen protože v nich má plody. "Stalo se něco nového ve vesničce? Jsou všichni v pořádku?" Spoustu věcí věděla, ale třebas takové drby jí zcela pochopitelně unikaly. Tedy, drby... ty menší, méně důležité zprávy. Třebas že má někdo chřipku, na kterou by mu mohla nechat poslat nějaké bylinky.

Netušila, co ta slova znamenají, tím si byl jist. Nevěděla, kolik toho přináší svým rozhodnutím, svým konstatováním, že je její. Mnoho mužů by jí chytlo za slovo, mnoho z nich by poničilo onu krásu, co se skrývala za jejíma očima. "Proč bych nemohl být? Víš, kolik z nich, touží po své vlastní dryádě?" Bradou pokyne směrem ke stromům, za nimiž se skrývá cesta do vesnice a současně i veselí při oslavách příchodů nových vesničanů, očima se ihned navrátí zpět k dívce ve svém náručí. "Co jsem proti lykantropovi znalého světa nebo mořskému člověku s ornamenty vykreslenými po těle." Jemu sotva bude obkreslovat prstem tetování, nebude se ho ptát, zda to bolelo. "Jsem faun, Siúsain, jenom faun. Nejsem vlk, nejsem drak. Jsem napůl kozel." Ruce těžknou neviditelnou vahou, dlaně přejedou po dívčiných pažích než klesnou zcela k jeho chundelatým stehnům. Okovy ho znovu táhly k zemi, dokazovaly, že se nechal zlomit. Trpká připomínka, kterou nikdo jiný neměl. Ne, byl si jistý, že ten nový by se nenechal ochromit něčí ztrátou, žil by dál s touhou po pomstě. Hnaný až na samotnou hranu nemožného. "Umím jen... hrát. Vyřezávat flétny. A střílet z luku." Vždy si ji přál ochraňovat, ale čím dál tím více si uvědomoval, že začíná selhávat. Nebyl dobrým ochráncem, jak by mohl. Jak by dokázal zadržet její zvídavou dušičku od toho, aby si neublížila. Křičet na ni? Zakazovat jí věci? Mohl by být tak krutý? Pohledem hledá odpověď v jejích sladkých kukadlech ale zjišťuje, že ne. Není takový. Nebude takový. Ale tím bude slabý, mnohem slabší než ostatní. Protože jí by nedokázal nic odmítnout. Jí by odsouhlasil všechno.
"Chtěl bych být tvůj, lille. Napořád." Snad i tím způsobem, kdy by... ale hloupost. Ne, tak to jednoduše nechodí. Jak by jí mohl spoutat něčím tak prostým jako je prsten? Mohl by být takový sobec? Zase ty stejné otázky, zase ty stejné odpovědi. "Ale také si přeju, abys byla šťastná. S kýmkoliv, kdo tvé srdce bude pohánět kupředu. Kdo jej rozbuší už při myšlence. Kdo ti dá to, co já ne, maličká." Sotva jí může nabídnout nějakou budoucnost. Nemá nic, neumí nic. Žije z toho, co mu nadělila matka příroda.
"Až ji najdu, budeš ta první, kdo ji uzří se mnou, lille." Tichý příslib, s nímž políbí měkkou dívčinu packu, dávaje jí tak důkaz, stvrzení svých slov. Pro ni by byl schopen modlit se k matce přírodě dnem i nocí, aby mu jednu z hvězd seslala. Pro jeho dryádu. Pro Siúsain. Roztržitá víla mu přeci jen vykouzlí úsměv na rtech, když se ho tak naivně ptá. "Sbírám je jen s tebou, malá a pokud vím, pak jsi to ty, kdo je pokaždé sní." Dělila se, to ano, a on s úsměvem přijímal její ochutnávky, co mu strkala pod nos. "Díky." Ještě jednou jí Siléan líbne na packu než se usadí pod hrdou borovici, jíž obývá Siúsain. "Nechodím tam tak často. Mám radši les. Ale ti noví..." Na okamžik se zamyslí, hledaje správná slova. "Někteří nebudou chápat naše zákony a tradice. Někteří z nich ne. Možná sem přijdou, maličká. Možná tě uvidí. Možná... uvidíš ty je." Poslední poznámka je varovná, dosti na to, aby si malá dávala pozor. "Oni nejsou jako zdejší, nemírní se. Jsou... impulzivní. Spontánní. A... jedna z nich je sukuba."

Neuměla se příliš zlobit. A i kdyby, nikdy jí to nevydrželo dlouho, pokud se však do očí vloudilo něco jako pohoršení, s kterým odmítavě zatřese hlavou, pak to bylo dneska. Právě teď. Když mluvil a vůbec nevěděl o čem hovoří. "Ne, ne, faune... Tak to není. Nikdy to tak nebylo. Jak... jak tak můžeš vůbec mluvit?" Pohlédne na něj s bezradností. Copak neviděl, jak nádherný je? Copak neviděl, kým opravdu je? Ona možná byla křehká, ale on se jí tříštil pod rukama kvůli svému smutku, kvůli svému neštěstí a také, protože byl slepý. Protože si stále myslel, že je zde někdo lepší než on. Nebyl. Nemohl být. Byl zde jen její faun. Všichni ostatní byli ve vesničce, u táboráku, radovali se, jedli, pili. On byl zde. Proč? Aby se necítila osamělá. Aby s ní měl kdo tančit - sic ne dnes. "Já nevím, jak..." Jak to vysvětlit, aby ji konečně pochopil. Aby se viděl. Skutečně. Bez příkras, ale i bez toho druhého - bez shazování své vlastní existence. "Potkal jsi někdy někoho... nádherného? O kom sis to hned pomyslel? Tak hrozně moc krásného... Ale pak jsi s ním začal mluvit a on byl stále jen nádherný. Nic víc. A pak jsou tu ti... s kozlíma nohama a se smutnýma očima. Ti, kteří za tebou chodí bez ustání mnoho a mnoho let, starají se o tebe. A postupně se nádhernými stanou." Nehledě na to, že její faun ji zaujal hned na první pohled. Nebyla povrchní - uměla uznat, když byl někdo krásný a ostatně, každý takový byl, jen někdo... někdo byl jen takový. Nezajímavý, nemastný, neslaný. Odkázaný na to, jak krásný je. Její faun takový nebyl, ne on. "Ty jsi ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy spatřila, faune," praví vážně s pohledem do jeho očí. Stříbřitých jako ranní mlha, co sedla na krajinu a zavinula ji do svého chladivého, ale svěžího pláště. "Jsi znalý světa. A máš na sobě ornamenty, které znamenají mnohem víc, než že pouze jsou..." Narážela na jeho jizvy. Ornamenty bolesti, daleko zajímavější než tetování. Daleko cennější, důvěrnější.
"Faune..." znova vydechne. Nyní se však již pousměje, trochu smutně, přesto vědoucně. Občas se stávalo, že věděla lépe než on. Ne často, ale občas ano. Když se na ni díval přesně takhle. Natáhne k němu opět packu, položí ji na jeho tvář. "Ty mi dáváš vše. Ty mi dáváš vše, co k životu potřebuju. Co chci. Ty... Jsi ty." Až nyní se neodváží říci, že to pro ni ji tluče srdce. Že to i pro něj - krom přírody - každý den vychází ze své sosny. "Kdybys šel k lípě, k jedli... Pak půjdu s tebou, můj drahý." Jak jinak to vyjádřit? To, že by šla až na konec světa, jen aby mohla být u něj. Občas mizel... A ona tušila, že se neukázal déle, než byla zvyklá a bála se a slibovala si, že příště půjde s ním. Nešla. Moc se bála. Byl to cizí svět. Na druhou stranu - s ním by se stal důvěrně známý.
"Opravdu?" A nyní byl zas on ten rozumnější. Věřila mu. Věřila by všemu, co jí napovídal. Tomu, že padlá hvězda rozkvete a vytvoří květy z hvězdného prachu. Tomu, že když hvězdy vyhasnou, pouze konečně najdou své štěstí, a proto již nemusí zářit pro všechny - protože září pro jednoho. Věřila by všemu, co vzešlo od něj. "Takže víš, že jsem jedla!" Vítězoslavně se usměje. Byla to její tradice... A krom toho si prostě nemohla pomoci. Nakloní zvědavě hlavu na stranu, když začne povídat. Byla zvědavá - ostatně jako vždy. "Já... ano, viděla jsem ji. Neznám je. Myslím tím... Sukuby. Mnoho z nich nechodí do lesa a možná... možná je to dobře, ale na druhou stranu... Jich se nebojím, faune, jich ne. Jsou všichni stejní. Mají uši, křídla, ocasy, jsou dobří, hodní nebo také ne, ale pořád vzešli ze zákonitostí přírody. Pochopí to. Jen uvidíš." Věřila tomu. Možná, že se neumírní, ale nebudou špatní nebo zlí. A i kdyby - o to více jí pak donutí vážit si těch, které miluje.

"Potkal jsem tebe." Byla to správná odpověď? Špatná? Dozví se to někdy? Kdo ví. Dlaní stiskne její packu, vězní ji ve svém něžném sevření, do něhož vkládal veškeré city k ní, k té malé lesní víle, divožence s korunkou z větviček a užovkou místo zlatého náramku. "Potkal jsem tebe, lille. Potkal jsem tě ve chvíli, kdy se temnota nade mnou skláněla, brala mě do své náruče. Ale přišla jsi ty. Světlo, jež jsem následoval. První jarní paprsek, co zahání zimu a dává šanci přírodě se probudit z dlouhého zimního spánku. Když jsi kulila ta svoje kukadla, přišla za mnou. Zvědavá, bojácná, opatrná. Když ses tehdy dotkla mé tváře a já tě prvně uviděl. Nic krásnějšího mne probudit nemohlo." Vzpomínal si na ten den jako by tomu bylo včera. Ležel pod její sosnou, vysokou, hrdou borovicí, jejíž větve stínily a dopřávaly mu spánku, dlouhému odpočinku, v němž se snažil zahnat špatné vzpomínky. Prve ucítil dotek, jemný, zvídavý, jen bříšky prstíčků. Pak i celou její blízkost, co ho donutila rozevřít oči a probudit se ze sna, aby mohl propadnout tomuto stvoření. Od první chvíle jeho srdce bušilo pro ní, od prvotního okamžiku si slíbil, že ty oči, ty oči na něj budou hledět se stejnou zvědavostí i později. Navždy. "Byla jsi nádherná, tak sladce vyjukaná. Chtěla jsi utéct... A já tě požádal, abys neodcházela." Hrubými dlaněmi uchopí její tvář, hledě ji do těch neskutečně nádherných očí. Stále stejně jasných, snad o malinko umíněnějších než předtím. Než poznala svého fauna. "Tolik jsem se tehdy bál, že jsi jen sen. Nejkrásnější, nejživější a zároveň nejvzdálenější." Čelo opře o to její, oči zavřené, snažíce se zadržet slzy, co pomalu stékají po tvářích z rozrušení nad slovy, které se jí chystá říct. "Tolik jsem si přál, abys byla má..." Vydechnutí, skoro jako by část napětí opadla. I ramena mírně povolí, jen trošku, avšak stále zůstává napjatý. "Abys byla mou družkou, Siúsain. Tak jak to má být. Moje dryáda. Moje družka. Moje žena."
Stříbřité oči se rozevřou, hledaje odpovědi v těch jejích, tak půvabných a čirých, tak zmatených. "Jenže jsem si uvědomil, že něco takového nikdy nemůžu po dryádě chtít. Bylo by to sobecké a neuctivé vůči přírodě. Vůči tobě, lille. Vzít ti život, který jsi vedla a vyměnit ho... za sebe." Za jednoho obyčejného fauna se šrámy nejen na těle ale i na duši. Za toho, kdo stále žije v okovech nejen fyzických, ale i vzpomínek. "Neříkej to, Siúsain." Chtěl být v jejích očích princem z pohádek. Ale jaký může být kozel princ? Jaký může být faun hrdina, když se užírá vlastními pocity? Když ho v noci budí strach a vzpomínky? "Zasloužíš si lepšího než jsem já."
Chce se odtáhnout, její slova? Ta vše umocní. "Ne! Ne, Siúsain. Nikam se mnou nepůjdeš. Nesmíš. Nemůžeš..." Bolest v očích je zřetelná, tak hmatatelná, bodá do srdce jako dýka. "Nemůžeš opustit svou sosnu. Nesmíš, rozumíš mi? Nikdy." I kdyby umíral, i kdyby ho znovu mučili, nic takového by jí nedovolil. "Slíbil jsem, že se o tebe postarám. Ten slib splním, i kdyby mě to mělo stát život, Siúsain." Prve použil rozhodný tón. Prve jí takto naznačil, že se o tom nehodlá dohadovat. Žádné diskuze, žádná další slova.

Pamatovala si to. Pokud něco, měla velice dobrou paměť a pamatovala si vše z jejich setkání. I to úplně první – tedy to první, kdy ji skutečně spatřil. Věděla o něm ještě notnou chvilku předtím, ale nebylo tak těžké se skrýt. Tehdy byl příliš smutný na to, aby se rozhlížel. Tehdy přišel a rány na duši byly ještě příliš čerstvé a okovy nejspíše stále příliš těžké. Doufala, opravdu doufala, že za ty roky jsou alespoň o maličko lehčí než bývaly. Byla to krásná vzpomínka – sic to znamenalo, že její maminka za tři roky po té odešla a nechala ji zde. Nejspíš věděla, že ji vložila do dobrých rukou. Ale Suisan o tom nepochybovala. Když vezme její tváře do svých rukou, na malý moment zavře oči. Mohl by teď zastavit všechen čas a jen zde být. Takhle. Přemožený tím vším, co řekla i tím, co říká on. Byl sladký. Nádherný – myslela to vážně. V jejích očích byl tou nejnádhernější bytostí. Neměla by tak smýšlet, ale copak neměla dost lásky pro všechny? Nebyla špatná dryáda, to vskutku ne, ač možná měla milovat všechny stejně. Snažila se, tak moc se snažila, ale ty důvěrně známé věci byly nakonec… nu, tak moc důvěrně známé, že si nemohla pomoci. Měl v sobě tolik dobrého a neviděl to. Jak se to mohlo stát? Věděla, že mu ublížili… Ale jak hrozně mu museli ublížit, aby o sobě smýšlel takhle. Aby se vnímal tímto způsobem. "Podívej se na nás teď... Je to tak dlouho a... neodešla jsem. Neodejdu." Netušila, že je to již tak dlouho. V čase se ztrácela, nerozuměla mu, nedokázala ho přečíst. Jen věděla, že už je to opravdu dlouhá doba a že měli oba dva dost času na to odejít. Odejít pryč nebo za někým jiným, jako by to snad nebylo jedno. Je pozorná, stále jej sleduje, v očích je však tak akorát něha, s jakou ho měla chu´t obejmout a nepouštět celý život. Byl napjatý, nervózní a tak hrozně sladký. Poslední slova jí však vyloženě vyrazí dech. Otevře pusu a znova ji jen tak naprázdno zavře. Nikdy o tom tak nesmýšlela, i když... Viděla je. Všechny ty šťastné, zamilované. Jenže ona byla dryáda... Nebylo to tak, že na něco podobného neměla právo. Měla... Nejspíše... Ale musela slíbit věrnost i princi, i přírodě. Nemohla se vzdát ani jednoho - nehledě na to, že nechtěla. "Já... Neměnila bych ho, můj drahý. Stále bych žila ve své sosně, stále bych měla svou užovku u sebe a ty... ty bys sem stále chodil. Bylo by to tak špatné chtít? Tak sobecké?" vyhrkne rychle. Obejme ho. Musela. Skryje tvář mezi jeho rameno a krk, aby mu byla co nejblíže. "Faune, já... já netuším, koho si zasloužím, můj milý. Ale vím, koho chci. A koho vždy budu chtít ve spánku sledovat. Koho budu chtít budit. Pokaždé se na mě díváš... Jako bys mě nikdy předtím neviděl a přitom vypadáš tak zasněně. To je pohled, co chci vídat do konce života, můj drahý." Cítila se pokaždé nová. Čistá. Osvobozená.
"Tak neopouštěj ty mě," kníkne. "Patříš sem, můj faune. Já... já vím, že ano. I kdybys potkal dívku, co které se zakoukáš, která tě bude milovat a ty zas ji... Prosím, moc tě prosím, vzpomeň si na mě. Nic víc nechci. Nikdy po tobě nebudu chtít nic víc než to, abych věděla, že jsi v pořádku. A že jsi nezapomněl." Tohle nejspíš bylo sobecké, ale copak si mohla pomoci? Ani dryáda nemohla žít jen z šumu stromů a její sestry... byly její sestry. Byly jí blízké, jistěže, ale její faun byl někým úplně jiným.

Pokud na světě existoval někdo, kdo mu dokázal svým jednáním vyrazit dech, pak se jednalo o jednu malou dryádu žijící při vysoké skalce u vodopádů - Siúsain. Jeho maličkou, kterou s láskou a něhou, jakou v sobě dokázal najít, přezdíval lille venn nebo-li maličká přítelkyně. Taková pro něj byla - drobná, křehká, tak útlá jako větvička z její borovice, přesto silná a hrdá. Nesmělá, plachá s očima rozzářenýma jako malé dítě. Nikdy by se na ní nedokázal dostatečně vynadívat, pokaždé se našel úsměv, zvednutý koutek rtů či její smích, co fauna naprosto okouzlí a vyvede z míry. Její gesta, její pohyby, její slova. Stejně tak tomu bylo i teď, když pronesla svou osudnou větu. Tu, která na okamžik Siléanovi zastaví srdce na jeden úder. Jeden, který vynechá, aby se vzápětí rozbušilo o sto šest, mnohem rychleji, mnohem energičtěji - a jen a jen pro ni. "Maličká, ty chceš... ty bys... Vážně bys chtěla?" Hlas plný neuvěření, oči zasněné a zmatené, vyhledává její něžný pohled pomněnkově modrých kukadel, jejichž hloubka fauna pokaždé stáhne až na samotné dno, aniž by se jedinkrát začal topit. A pokud snad? Byla by to jeho dryáda, kdo ho vyloví a dá mu dechu. Její drobná packa, jíž svírá v očekávání. Její úsměv. Její světlo. Jak řekl, žil v temnotách, které se kolem něj stahují každým dnem, každou připomínkou okovů svazujících zápěstí k zemi. A ona byla jeho světlem, nadějí v těch dnech plných temnoty a strachu. "Chtěla bys mě mít po boku... stále a přesto jinak?" Jako družku by si ji o to více k sobě připoutal - nikoliv násilně jako král, ale jako svůj poklad, který je nutno chránit. O to více by o ni pečoval. O to více by byl s ní. O to více by ji ctil. O to více by ji miloval, i když si byl jist, že to možné ani není. Miloval ji. Uctíval. Respektoval.
"Je to sobecké, lille. Protože pak tu nebudeš pro všechny, jak máš být. Pak bych tě jim vzal a odmítal pustit. Pak bych si tě střežil o to víc. Ne jen proto, jak nádherná jsi na povrchu, maličká. Ale proto, jaká jsi uvnitř. Čestná, nesobecká, připravená pomoci každému, kdo o to požádá. Máš ctnosti všech dryád, všech víl." A Siléan byl šťastný za každou chvíli, kterou mohl strávit po jejím boku. Za každé zranění, které drobná dívka ošetřila s dotazem, zda ho to bolí. "Nevím, jestli dokáži být takový sobec. Jestli tě jim mohu vzít. I když budeš dál žít ve své sosně... Budeš více mou. A já budu více..." Hledal to správné slovo, aby pochopila, že by dokázal žárlit, možná i zaútočit na toho, kdo by na ní dělal oči. "Budu pokaždé nejistý. A nervózní. Budu žít ve strachu, že se najde někdo lepší, maličká. Ale nikdy bych ti neublížil. Nikdy bych se tě nedotkl tak, jak bys ty nechtěla." Uměl čekat. Pod zámkem byl držen dlouho, trpělivost si vypěstoval a vůči ní? Nedovolil by si nic špatného, Čekal by klidně do konce života jen proto, aby jí mohl jemně vzít za packu a políbit ji na zápěstí. Nebo na rty před svou smrtí. "Já už mám dívku. Ve svých snech." Tiché brouknutí jí do ouška, jen a jen pro ni. "Je to jedna malá dryáda. Malá a neposedná. S očima tak čiště modrýma, že jí i nebe závidí. S hlasem jemnějším než jarní déšť. S postavu lehkou, kdy jí vánek zvedá při tanci a skocích. Já už našel svůj poklad, lille. Našel jsem tebe."

DOHRA 1. herní den - 1. 6. středa

Úvahy, co se jí nyní honily hlavou, se zdály být tak samozřejmé. Její život byl zasvěcen přírodě, to bylo jasné, avšak nikdy předtím neuvažovala nad tím, že by jej věnovala i někomu jinému. A přesto nyní, při pohledu zpátky, se to zdá býti hloupostí, takhle přemýšlet. Viděla ho den co den, pokud ne, tak... nu, nikdy mu nevytýkala, že s ní není. Nedovolila by si to a nebylo by to ani trochu správné, nehledě na to, že jej k sobě nechtěla přivazovat a čas jí plynul poměrně rychle, ať už byla venku či spala ve své sosně. Ale faktem zůstávalo, že pokud se neukázal dlouho, tak si stýskala. Chyběl jí. Pohled jeho očí, ten úsměv na rtech, co pro jednou zahnal chmury a donutil smutek, aby mu aspoň na malou chvíli dal pokoj a on mohl být - alespoň na tu krátkou chvíli - jednoduše šťastný. Doufala, že je. Protože ona v jeho přítomnosti byla víc, než by si kdy dokázala představit. Rozesmíval ji, uklidňoval ji, držel ji v náručí, když usínala - či naopak. Co víc by si mohla přát? Všechno zapadlo do sebe jako skládanka. "Jako bys tu odpověď už dávno neznal..." poškádlí ho jemně s pohledem na jeho ruku, co svírá tu její, jako by se bála pohlédnout mu do očí. Nemusela - nikdy nemusela. A nejspíš právě proto se dostali do této situace. Když mu řekla, že je ta nejkrásnější bytost, co kdy potkala, mluvila pravdu - cítila se s ním v bezpečí, ale přesto ne svázaná. "Ty, můj drahý, jsi to největší štěstí, co mě kdy potkalo. A já bych byla... budu... milovala bych mít tě po boku. Stejně a přece jinak," odpoví mu stejně, jak jí on položil otázku, jen aby mu vzápětí položila ruku na tvář, na dlani jí zaškrábalo strniště. "Milovala bych tebe, můj drahý. A vůbec by to nebylo těžké." Jak by mohlo, vždyť ty city... přetrvávají. Nemění se a nikdy nebudou - na to jsou příliš hluboké a též příliš čisté.
Zavrtí hlavou. Rychle a rozhodně, pro jednou... pro jednou by ráda byla sobcem. Bylo to špatně? Jistě. Ale copak by to bylo tak moc zle. Copak si to ani jeden nezasloužil? "Můj faune, pokud... pokud bychom měli být neustále v područí přírody, pak bychom byli napořád sami. Nešťastní a osamělí. Já... jsem si jistá, že mi příroda promine. A tobě též... A krom toho, zanedbávat ji nebudu." Bylo to rychle odmítnutí i s malým zamračením. To by nikdy neudělala. Znova mu pohlédne do očí, v těch jejích je vepsaná něha. "Jen na ní budu dávat pozor s o to větší láskou, když ji budu cítit i k tobě. Stále budu mít svou sosnu. I svou užovku. Náhle jí však něco dojde. Skousne si ret, lehce nesměle. "Tedy... Pokud nás všechny tři budeš chtít. Mě, sosnu i užovku." Neboť takhle se mu ten okruh trochu rozšířil a pravdou bylo, že sosny ani užovky by se nedokázala vzdát - stejně jako svého domova zde. Netroufala si odejít - ale kdyby, nikdy by si nedovolila odejít na dlouho. Patřila sem. A milovala to zde. "Nikdo nemůže být lepší než ty, to si pamatuj. Nikdy. Na to jsi ty... příliš ty." Pousměje se, jen aby si mohla stoupnout na špičky a jemně ho políbit na hranu čelisti. Byl definicí sám pro sebe - definicí, co pro ni přesahovala mnohé významy slov dokonalost, lásky i krása. Nakloní se k ní, aby jí opět pošeptal pár slov. Aniž by chtěla či ne, stejně zatají dech. A stejně musela být jako spokojená kočka, které se dostane pohlazení. Obejme ho. Opět si nemohla pomoct. Zaboří hlavu do jeho ramene, ruce položené na jeho hrudníku. Chtělo se jí brečet - štěstím - ale nechce, aby si pomýlil její slzy. Tak jen popotáhne. "Vidíš? Tohle... tohle je přesně proto, proč se nenajde nikdo lepší jak ty. A proč chci být po tvém boku. Vždy, můj faune. Ode dneška do konce věků." Bylo jasno. Od tohoto dne, od této chvíle patřila nejen přírodě, ale i jednomu faunovi s hlubokýma, nádhernýma očima.