Les

2. HERNÍ DEN
Cože to řekl? Indka? He? Neměla jsem ponětí, co je to za zemi či národ či co. Nikdy jsem o ní neslyšela nebo jsem si to alespoň nevybavovala. Vcelku obratně se vyhnul jedné mojí otázce, totiž jaký význam má to slovo, kterým mě označil. V první chvíli jsem opravdu toužila po poznání, chtěla jsem vědět, co to znamená, ale to hned po jeho odpovědi opadlo. Nevím proč, zničehonic mě přešla všechno chuť to znát. Nezatvářía jsem se už ani zmateně, překvapeně nebo zvědavě, zachovala jsem ledovou kamennou tvář a pouze přikývla. Třeba se to jednou dozvím. A třeba taky ne. Myslím, že bych přežila, kdybych se to nedozvěděla.
Jeho slova o sexu mě však téměř urazila. "Samozřejmě, chceš snad, abych ti to předvedla?" probodla jsem ho pohledem. Nezazněla v tom však ani stopa sarkazmu nebo podrážděnosti. Žádná emoce. Jen na kratičký moment se mi na obličeji promítla jistá emoce - vztek? Podráždění? Uražení? Kdoví. Ani já sama jsem neměla ponětí. Asi to nebylo nic jednoznačně určitého, ale bylo to alespoň něco. Nějaký pokrok. Myslela jsem tu otázku úplně vážně a taky to tak znělo. Nedomýšlela jsem následky, prostě jsem ta slova vypustila ven a nepřemýšlela nad tím. To lidé dělají, ne? Nepřemýšlí nad tím, co vypouští z pusy a nebojí se toho. Co kdyby ale řekl ano? Vadilo by mi to vůbec? Nedalo se sice říct, že by mě nějak zvlášť fyzicky přitahoval, ale ošklivý nebo odpudivý nebyl, to jsem mohla s jistotou říct i já. Jenom po něm moje tělo netoužilo. Nemělo proč. Nebo ano? Co když si to jen nepřipouštím? Ale to ne. K čemu to je? Dítě nechci, tak proč bych to dělala? A to byl ten zásadní problém - viděla jsem sex jen jako cestu k další generaci, žádná zábava či uvolnění. Co kdyby ale doopravdy řekl ano? Udělala bych to? Pravděpodobně. K čemu řešit něco takového, vždyť je to úplně jedno.
"Dobrá," odpověděla jsem jednoduše. Nebylo k tomu co víc říct. Chce mě změnit? Může to zkusit. Nikdo mu však nemůže zaručit úspěch, ať už je sebevědomý, jak chce. Chci mu vůbec ukazovat něco ze svého světa, jak on to nazval? Mám vůbec to něco, co bych mu mohla ukázat? Mám život? "A teď to jméno," trvala jsem na svém. Ne, nezapomněla jsem na to. Chci znát jeho jméno, alespoň to.

// Opět - omlouvám se, že není přímá řeč tučně, nefunguje mi tu lišta.

Uškrnul som sa a naklonil som hlavu do strany. "Mohla by si," venoval som jej nevinný úsmev, hoci ja som bol všetko, len nie nevinný. No čo, nenechal by som sa dvarazy presviedčať. Bola kus, možno boli i krajšie ako ona, ale v mojich očiach vyzerala viav ako dobre. Priťahovala ma, nie že nie. Musel by som byť skutočne slepý, aby ma nepriťahovala. Pekná tvár, atraktívne telo, tak kto by si nedal povedať? Ešte keď to takto nadhodila a čo som už stihol vypozorovať, jej toho až tak veľa sarkazmus nehovoril, hoci používala typ viet, ktoré by mu zodpovedali. Navyše, už to bolo dlho, čo som si s niekym užil, tak prečo nie? Na druhú stranu som veľmi dobre vedel, že to myslela len tak. Rozhodne som nečakala, že by mi dala, hlavne keď bola ešte panna a tak nejak sa zdalo, že ju to až tak nelákalo. To bolo škoda, ani len netušila, o čo prichádzala, ale myslím, že by som v nej vedel zapáliť iskričku vášne. Možno by som tak aspoň na chvíľu prelomil jej melancholickú apatiu.
Kývol som hlavou, načo som pretočil očami, keď sa ma znova spýtala na meno. "Asura, démon. Nič lepšieho ma ani vystihnúť nemohlo," uškrnul som sa sarkasticky. Aspoň teraz som jej vysvetlil význam slova, hoci to bolo zároveň moje meno. Čo však na tom záležalo. Na to jej som sa nepýtal. Buď mi ho povie sama teraz alebo neskôr. Tak či onak by som ju volal všelijako inak, len nie jej menom. A rozhodne by sa jednalo o, pre ňu, ďalšie cudzie slová s významom, ktorý by jej bol skrytý. A ako som už vypozoroval, aj tak by jej to bolo jedno.

2. HERNÍ DEN
Podívala jsem se na něho ani ne tak překvapeně nebo udiveně jako spíš lhostejně a bez zájmu. "Ale ne uprostřed lesa," prohlásila jsem. Teď už muselo být jasné, že to jako vtip nemyslím. Ignorovala jsem jeho rádoby nevinný úšklebek, ne že by mi plně docházel jeho význam, ale můj přístup k sexu - i když to měl být první sex - byl nanejvýš lhostejný a apatický. Nebrala jsem to jako nic významného. A kdybych si měla vybrat, kdo bude ten první, asi by to byl Asura. Byl zajímavý, to bezpochyby, ale taky v sobě měl něco výjimečného, co jen tak nějaký muž nemá. Alespoň jsem z něho měla takový dojem, nikdo neříká, že je správný.
Démon? Vskutku to na něj sedělo. "Kayleigh. Válka. Nesedí na mě ani trochu," pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem nijak ohromená tím, jak se jmenuje nebo jak s prezentuje. Neměla jsem zapotřebí omdlévat nebo se roztékat pod jeho pohledem a v jeho blízkosti jako spousta jiných dívek a žen. Dala bych ruku do ohně za to, že valná většina je z něj pěkně hotová. Avšak na mě jeho kouzlo nefungovalo, vůbec.

Už sem v tom Norsku nějaké den a pořád sem nepřišel na to co tady vlastně dělám vím jen že mě to táhlo pořád dál na sever a tak sem šel. Vstal sem ráno kolem 7 jako každé den musel sem páchnout na kilometry daleko. No jo když sem se umýval naposledy před 3 dny a to ještě v nějakým studeným rybníku. Otřepal jsem ze sebe jehličí které na mě přes noc napadalo, protáhl jsem si krk a uklidil po sobě tábořiště. S myšlenkou že spaní v lese není nic pro mě a s batohem na zádech sem vyrazil dál. Směrem který sem si včera určil. Po nějakém tom kilometru.sem musel vypadat ještě hůř než ráno. Nohy schovaný ve starých kanadach mě sotva nesli. I přes maskáče,mikinu a koženou bundu sem se klepal zimou jako ratlík. A to je prosím pěkně léto. Šel sem stejně jako včera když sem nemohl dál jsem si pauzu a šel dál až sem úplně nemohl skácel sem se pod strom a z těžká odechoval. Chtěl sem dojít ještě kousek dál ale nohy mě už neposlouchali. Vytáhl sem si tabák, vyrobil cigaro a na pár tahů jej stáhl do sebe. Našel jsem ještě v sobě kousek sílí a doplazil se pod větší strom, ať na mě když tak neprší. Když sem se o něj o přel, projela my uchem divná bolest. Automatický sem si na něj sáhnul co to sakra? odtáhl sem ruku a z údivem koukal na chomáč chlupů na dlaní. Pak sem si všimnul nechtu ... Co nechtu místo nich sem měl drápy. Na tváři se my sem tam objevilo více chlupů než je zdrávo ale tohle je extrém. Začala se my z toho všeho motat hlava. Stáhl jsem si kapucí hlouběji do obličeje takhle mě nemůžu nikdo vidět zpanikařil jsem sebral batoh a utíkal jsem prostě příč kamkoliv hlavně příč. Adrenalin my pumpoval v žilách a hnal mě pořád dál. Slepě sem běžel až se my podařilo zakopnout a skutálet se ze svahů. Adrenalin najednou zmizel a moje mysl odcestovala někam do tmy a mrakot.

2. Herný deň

Pokýval som hlavou s miernym úškrnom. "Tak teda ťa niekedy pozvem k sebe," žmurkol som na ňu stále s úškrnom. Tak sa zdalo, že ona bola až tak neznalá spoločenských etikiet, že jej prakticky bolo jedno, že by sa so mnou len tak vyspala. A nebol by som to ja, ak by som toho samozrejme nevyužil. Rozhodne som ju v tomto nehodlal nejako oboznamovať s tým, ako to spoločnosť berie. Navyše som mal pocit, že jej by to aj tak bolo jedno. Tá zrejme do spoločnosti práve veľmi nechodí. A ak som mal byť ja ten, kto jej ukáže slasti tohto pôžitku, veľmi rád som sa toho podujal. Jedna z vecí môjho sveta, do ktorej ju veľmi rád a ochotne zasvätím.
Prikývol som na jej predstavenie. To veru nie, jej význam na ňu teda vôbec nesedel. Skutočne sa mi páčilo, že nebola zo mňa hotová tak, ako iné. Tie by totiž omdlievali pomaly pri každom mojom slove, pohľade či úsmeve, no ona bola proti môjmu šarmu absolútne imúnna. Ak som ju aj priťahoval, čo určite, lebo inak by mi na to všetko až tak nenavrhovala, rozhodne v tom nehral moju primárnu úlohu vzhľad. Zrejme ju lákalo dačo iné a ja som si predsavzal, že to z nej niekedy vytiahnem. Po chvíli vzájomného ticha som sa postavil a pretiahol. Hneď som sa však zmraštil, keď sa mi telom rozbehla ostrá bolesť so zranenia. "Mal by som už ísť. Myslím, že sa čoskoro vidíme," pousmial som sa a pomaly sa vybral lesom naspäť do mestečka.

>>>

I přes to, jak nepěkné počasí dneska bylo musela Rakatl na obchůzky. Tedy, nebyly to obchůzky.. Prostě jenom musela projít větší část hranice, kdyby se tady zatoulal někdo z venčí. Přeci jenom, nováčci nečekají na krásné počasí, než vstoupí za hranici a kolikrát je to potom zmate tolik, že ani neví kde a kdo jsou. Proto Rakatl a Almundr každý den procházeli hranice, aby právě takové zbloudilé dušičky našli.
Rakatl naštěstí déšť nevadil, naopak, mělo ho velice ráda a tak jí tahle malá procházka vlastně ani tolik neobtěžovala. Díky bohu, sirény jsou schopné létat i v dešti, snad díky tomu, že polovina jejich podstaty je vodní, protože jsou na půl mořské panny. Chápete ne? No a takhle si Rakatl létala okolo hranic. Její bysté oči pozorovali zemi pod ní, aby našli nově příchozí, ale nic nenašli. Nakonec se potom snesla na zem, aby mohla lesy i trošku projít, když v tom uslyšela, jak někdo.. Netušila co ten člověk dělal, ale slyšela praskání nějakých větviček a menší halekání. Okamžitě se k tomu místu rozeběhla. V hlavě se jí mezitím rodilo milión hororových scénářů, co se tomu tvorovi mohlo stát.
Párkrát mávla křídly, takže se snesla ze svahu dolů, kde ležel nějaký chlapec.
"Ach božínku.." Okamžitě si za ním do bláta a listí klekla a opatrně na něj položila ruku. "Jsi v pořádku?" Byla to spíš řečnická otázka, samozřejmě že moc v pořádku nebyl..

Po pár minutách sem asi začal přicházet k sobě. Teda musela to být pěkná šlupka.  Narazil sem si snad úplně všechno aspoň podle toho co sem dokázal cítit a vnímat. Po chvíli sem dokázal cítit aji to na čem ležím, měl sem obličej zaražené v hlíně chtěl jsem otočit hlavu na bok. Ale nešlo to, pokusil sem se pohnout z jakoukoliv části těla ale jediná na co sem se zmohl bylo pohnout prstem. tak takhle vypadá smrt ? Proletělo my to hlavou asi stejně jako kůlka. Najednou sem uslyšel zvuky kolem sebe, kapání kapek, šustění listí,  šumění křídel cože ? Šumění křídel? Když prší ptáci by nelétali slyšel sem jak vedle mě něco přistálo "ach božinku" ozvalo se to přímo vedle mě sakra co to je? To byl ženské hlas? slyšel sem jak si vedle mě klekla a položila na mě ruku "jsi v pořádku?" ta otázka ve mě vyvolala opravdu silnou ironickou reakci jo jasný že sem. Já si tady v tom bahně ležím jen tak prostě sem si chtěl jen odpočinout ta žena mě začala pomalu ale jistě otáčet chtěl sem nějak za protestovat nebo něco říct ale nemohl sem ani otevřít oči natož se nějak pohnout. Na jednou sem ležel na zádech, musím uznat bylo to příjemnější než jíst bahno a mít v tom zaryté celé ksicht. Soustředil sem se co to šlo abych dokázal rozlepit oči ale nešlo to pomalu sem začal upadat z5 do bezvědomí. Na jednou se my podařilo otevřít oči. Viděl sem hodně rozostřeně a zvuk sem vnímal jen jako nějaký šum v uších vůbec nevím jestli na mě mluvila nebo ne ale nejspíš jo. Najednou sem koukal do tváře nějaké ženy mohlo ji být tak 30 nedokázal sem z jejího obličeje nic přečíst. Jen my došlo že mám obličej zarostlé kočičí srstí prudce sem trhl hlavou aby my neviděla do obličeje sakra to byl ale blbé nápad hlavou my projela ukrutná bolest, jako by se my někdo v mozku rýpal rozžhaveným kusem železa. Schoval sem si hlavu pod ruce a snažil se utišit tu bolest v hlavě nějak to nešlo. Chtěl sem příč někam se schovat a být sám ale to asi nepůjde. Chtělo se my brečet ale to taky nešlo, mohl sem jen ležet a nic nedělat.

Raktl toho chlapce s největší opatrností otočila. Její ruce byly něžné a snažila se tomu chlapci způsobit co nejméně bolesti, přeci jen..Skutálet se z takovéhleho svahu, to není jenom tak. Když už konečně byl Lucius osvobozen od jezení bláta, tak si ho jemně položila na svoje kolena, jak u něj klečela, aby mu opatrně mohla setřít bláto z obličeje, které by se mu mohlo dostat do očí a tak.
"Neboj se, už budeš v pohodě.. Odnesu tě do vesnice, ano? Neboj.." Snažila se ho konejšit s tou mateřskostí v hlase, která pro ni byla tak typická. Zděšeně potom pozorovala, jak se ten chlapec prudce otočil a potom si hlavu snažil schovat rukama, přičemž se skutálel z jejího klína byl zase úplně na zemi. Moc dobře veděla o co jde. Ten chlapec byl kočkodlak a zřejmě neměl nejmenší tušení, že něco takového může existovat.
"No tak.. To je v pořádku, nestyď se, to je tvoje srst. Víš? Jsi kočkodlak, jsi nadpřirozená bytost, stejně jako já. Jsem siréna, slyšel jsi o sirénách? Jsi na kouzelném území, víš? Tady jsme všichni takoví. Tady je v pořádku být jiný, než jsi zvyklý. No tak, neschovávej se.." Pořád ho konejšila, její ruka ho jemně hladila po zádech, jako kdyby mu tím chtěla dát pocit bezpečí.

Na té ženě bylo něco divného čekal sem že odejde že mě nechá být. Ale ona se ke mě chovala jako ke svému dítěti aji z jejího hlasu to bylo patrné. Hladila mě po zádech a snažila se my všechno nějak vysvětlit ale ja nechápal vůbec nic. Nevěděl sem co mám dělat ale jak trochu ustoupila bolest z hlavy tak sem se nerozmýšlel moc dlouho a opatrně sem se posadil. "co že sem?" výstřel sem tu otázku dost podrážděně, ani nevím proč ale byl sem prostě naštvané. Z té otázky mi vyjel do hlavy ještě zlomek bolesti ale rapidně se to zlepšovala. "a jaká že to siréna". Už mě tak nějak nezajímalo že vidí můj obličej bylo my to jedno, úplně všechno my bylo jedno. Vytáhl sem s kapsi tabák a roztřepenýma rukama se snažil umotat cigaro. Bylo celkem zvláštní jak vám jeden potah pročistí celou mysl. Najednou sem se uklidnil a s cigaretou v puse se na ni podíval. Všimnul sem si těch křídel co měla na zádech, musel sem vypadat vážně komicky. Moje spodní čelist my spadla az na zem. Nechápavě sem přelétal očima z jejího obličeje na její křídla. Co se to tady sakra děje? aji to cigaro které sem měl v ruce se najednou valelo po zemi.

"Kočkodlak. Vlkodlaky znáš ne? Lidé o nich mají hodně filmů a knih, ty určitě znáš.. A ty jsi něco podobného. Jenomže část tvojí podstaty je kočičí, né vlčí. A vlkodlaky tady máme taky." Rakatl měla svatou trpělivost. Ona byla prostě hodňoučká. Byla zlatíčko a to ve všech ohledech a tak i s tímhle kočkodlakem měla trpělivost.
"Já jsem siréna. Taky jsem kouzelná bytost. Je nás tady více, víš? Máme tady i kentaury, fauny, anděly a succuby.. Tohle je Stjernetegn a ani ty tady nejsi náhodou. Že tě sem cosi táhlo viď? Měl jsi nutkání jít co nejvíce na sever, ani jsi nevěděl proč, že? To bylo kvůli Stjernetegnu. Je tady vesnice a tady jsme všichni takoví. Víš? Vím,že je toho opravdu moc na jeden den." No jo, kdo by nechtěl mít Rakatl za kámojdu. Uměla pěkně všechno vysvětlit a byla milá.. Taky ten hošan mohl potkat Almundra a to by bylo jiný kafíčko. Ten by si do něj na té zemi možná i kopnul. No dobrá, to přeháním, ale rozhodně by k němu takhle milý nebyl. Rakatl se malinko zamračila, když viděla, že ten chlapec vytahuje tabák a balí si cigaretu. Ona neměla ráda kouření.. Nicméně ho nechala. Kdyby ho začala buzerovat hned ze startu, zřejmě by to neudělalo nejlepší dojem. No a potom tomu klukovi z ruky cigareta vypadla a čučel na Rakatl jako sůva z nudlí.
"Vidíš.. Nemáš se ale čeho bát. My ti neublížíme, víš? Co kdybys se mnou šel do vesnice? Najdeme ti tam chatku, ve které se ubytuješ a všechno ti mnohem podrobněji vysvětlím, pokud si to budeš přát. A určitě budeš mít hlad.. Dáme ti něco k jídlu, ano?" Rakatl se pomalu zvedla na své dlouhé nohy a trošku zatřepotala křídly, aby z nich setřásla veškeré nečistoty.

Koukal sem stále na ní a moc nevěnoval pozornost tomu co říká a pořád hleděl na ty křídla, zbystřil sem až když mluvila o vesnici. Takže lidí nebo bytosti jako já musí být víc. Měl sem z toho v hlavě vážně guláš a nechápal vůbec nic ale asi bude nejlepší to řešit někde v suchu a ne uprostřed lese. Navíc nabýtka jídla byla velice lákavá nedala se odmítnout po tom co sem žil takhle střídmě. Kývl sem na srozuměnou "jo asi to tak bude lepší .... Mužem teda vyrazit ?". Ani sem nečekal na odpověď zhrabl sem zbytek cigara do ruky a hodil jej do plechovky v batohu. Až budu zase u ohně tak to spálím. Pokusil sem se vstát ale tělo mě este neposlouchalo tak jak by mělo. Takže můj pokus vstát dopadl tak že sem spadl na Rakatl. Bože to byl ale trapas, abych nějak ulehčil situaci tak sem se na ni usmál a zeptal se "jak že se to jmenuješ? " sám sem bojoval s touhou se rozesmát situaci nemohla být ještě víc komická než teď. Hlavně to bylo všechno směšné nic jako vlkodlaci,sirény a tak dále přece neexistuje." když tak já sem Lucius " představil sem se ji rozhodnutý zjistit co se to tady sakra děje.

I kdyby mě pak měla společnost považovat za někoho špatného a měla mě odsuzovat, pravděpodobně bych si z toho vůbec nic nedělala. Do vesnice chodím jen tehdy, kdy je mě potřeba v bylinkářství a i v těch dnech se zdržuji jen tam a nikde jinde. Přiletím do vesnice na svých křídlech a na svých i odletím. Což mi připomínalo, že brzy bude čas sbírat úplňkové rostliny, za chvíli začne léto a rané letní mají zvláštní účinky. "Dobrá," kývla jsem jednoduše. Nezajímalo mne, jestli to myslí doopravdy vážně a slibuje to, anebo zda to jsou jen prázdná slova, na která po pár dnech zapomene. Ať tak či onak, můj život by se nijak nezměnil. Třeba se už nikdy neuvidíme. Odejde a opustí vesnici. Nepřipadal mi jako typ bytosti, který by byl schopen se zabavit na takovém místě, jako je Stjernetegn. Ačkoliv... možná právě proto mě nezabil. Nudí se.
Třeba na mě ale mé jméno opravdu sedí. Nemusí se jednat o válku, jak ji si představíme v první okamžik. Třeba válčím sama se sebou, se svým smutkem a zármutkem. Bohové vědí. Kdoví, kdo z nás nakonec vyhraje. Právě teď má převahu smutek. "Ošetři si tu ruku," řekla jsem mu, jako kdyby byl malý kluk, u kterého se musím ujistit, že neudělá pitomost a nebude si hrát na hrdinu. Může se mu tam usadit cokoliv, jakákoliv špína a infekce jsou nebezpečné i pro nás. "Přijď se podívat do bylinkářství, můžu ti na to dát mast," doplnila jsem ještě, než odešel. Chvíli jsem se jen nehybně dívala, jak odchází, a poté jsem vzlétla do vzduchu a s mými věrnými vranami v závěsu jsem odlétla pryč.

>>

6. HERNÍ DEN

"Ano, můžeme.." Přikývla Luciusovi na otázku Rakatl a začala se tedy pomalu zvedat na nohy. Tohle bylo vlastně jednoduší, než vůbec čekala. Tak nějak čekala, že Lucius po tom pádu, co právě absolvoval nebude úplně nejstabilnější no a tak byla připravená a Luciuse pěkně chytnula. Pro ni to nebylo vůbec trapné, pro ni to byl prostě mladý hošík a její náruč ho uvítala vřele. Div že ho nezačla hojdat a hladit po vlasech.
"Jmenuji se Raktl.. Těší mě Luciusi, odkud si k nám přišel?" Usměje se na něj a potom mu pomůže, aby se teda pořádně postavil a mohl společně s ní pokračovat k vesnici.
No a potom se oba dva vydali do vesnice. Ta cesta nebyla vůbec dlouhá, ale trvala jim trošku déle, protože Raktl odmítla jít rychle, aby ten hošík zase nespadl a nenabil si čuňu na dvakrát. Mezitím mu stihla přiblížit všechno ohledně vesnice, jak to tady funguje, proč a jak tady vůbec je a tak. Prostě to, co se vypráví každému nováčkovi. Takže na konci té cesty byl Lucius už poměrně zaučený. Ve městě na toho chlapce nikdo divně nekoukal. Všichni se na něj usmívali z pod deštníků a kapucí pláštěnek a mávali mu, až jim kapky z pršiplášťů padaly na barevné gumáky, nebo kopyta. Raktl Luciuse odvedla až k chatkám. Ubytovala jej v chatce číslo 4, kde prozatím bydlel sám. Zodpověděla mu kdyžtak ještě další dotazy, pokud nějaké měl a nakonec se sama vydala pryč.

>>> Pryč

//Tak a konec hry, ať to nemusíme prodlužovat^^ Svoje připomínky jsem ti už psala, tak si jenom na tohle dávej pozor a jinak můžeš klidně do hry^^ Ať se ti tady líbí^^ M.

Drobná kočkodlačí dívka se plížila lesem. Od chvíle, co ji Theresin deník (stále ještě si nezvykla nazývat tu ženu svou matkou) zavedl zde na sever, uplynulo již několik týdnů. To nebyla zrovna dlouhá doba, ale byla to doba dost dlouhá na to, aby se v Aaliz probudila zvědavost. Zatím se zdržovala pouze v lesích a spala v dřevěné chatrči, o které doufala, že je stejně opuštěná, jako i vypadala (rozhořčit jejího případného majitele bylo to poslední, čeho se chtěla dopustit, i když si o to zjevně koledovala). Hodlala se tam i znovu vrátit (vždyť taky neměla, kam jinam by šla), jenom, co trochu prozkoumá okolní terén.
Stjernetegn ji obklopoval atmosférou kouzelného snu, ačkoliv část její mysli (ta střízlivější, neotupená úžasem a zvědavostí) zůstávala ostražitá. Ostatně, tahle místa přece nerostou jako houby po dešti – místa, kde se člověk mimoděk promění napůl ve zvíře.  Sklopila oči na své ruce pokryté krátkou černou srstí a dlaně nápadně připomínající kočičí tlapy. Jsou zde i další takoví lidé?  napadlo černovlasou dívku bezděky a rukou se dotkla tašky, kterou s sebou nesla zavěšenou přes rameno. Byl v ní i deník jisté Theresy Lussierové, ženy, se  kterou nikdy neměla tu čest se osobně potkat. O tom teď  čas neměla čas uvažovat –  v prvé řadě bylo třeba najít nějakou civilizaci – pokud zde nějaká byla, podle Theresiných slov však předpokládala, že ano.
Zdejší lesy zjevně nebyly zamýšleny coby atrakce pro veřejnost. Vypadalo to tady spíše divoce a o směrovkách si mohla dívka nechat jenom zdát. Možná bych mohla, teď, coby kočka, vylézt na strom, proletělo Aaliz bezděky hlavou. Zbystřené smysly ji však napovídaly, že by mohla najít nějakou osadu i bez těchto akrobatických kousků. Nebo ne? Po několika dnech strávených v kočičí kůži bylo stále těžké odhadnout rámec svých schopností.
Dívka si musela přiznat, že ze zdejších lesů zrovna nesálá pocit bezpečí. Přeci jen, nebylo to ještě tak dávno, co se procházela pařížskými ulicemi - a nástrahy velkoměst jsou docela jiné než nástrahy zdivočelých lesů. Aaliz se nikdy nepovažovala za hrdinku, a napříč tomu, že ji táhla kupředu zvědavost, nestála o problémy. K místu, které ji obklopovalo, necítila důvěru. Ostražitě sledovala krajinu kolem sebe a napínala uši - bylo to zvláštní, jak byly nyní všechny zvuky hlasité. Dřív by je patrně ani nezaregistrovala, ale teď vnímala každé šustnutí v křoví. Nebylo to zcela příjemné.
Z ničeho nic projelo Aaliz po zádech divné mravenčení. Rozhodla se jej ignorovat, nicméně mravenčení pokračovalo, až brnělo celým dívčiným tělem - doslova v každém nervu. Mladá kočkodlačí dívka se zastavila, aby nabrala dech. Hodila svou tašku na zem a sjela do trávy. Uhm, mohlo by to být?
Za chvíli se na místě, kde ještě před chvílí seděla v trávě postava zdánlivě připomínající člověka, objevila malá  černá kočka s bílou náprsenkou a zelenýma očima. Takže teď budu cestovat po čtyřech? napadlo Aaliz poněkud otupěle - v tom zvířecím těle se cítila jaksi nepatřičně. Snad to nebude trvat dlouho.
Pravdou bylo, že Aaliz neměla tušení, jak se proměnit do své lidštější podoby. Rozhodně s sebou však nemohla dále vláčet tašku, která byla aktuálně asi třikrát taková jako ona sama. Nedalo se tedy nic dělat, musela ji nechat tam, kde ji před chvílí odhodila - i když s nelibostí. Svou přeměnu si vysvětlovala jako obranný mechanismus - přeci jen, byla teď mnohem nepatrnější a les se najednou v jejích očích nejevil tak divoký.
Chvíli se motala - jako asi každý, komu znenadání naroste druhý pár nohou, za několik minut už ale cupitala vcelku sebejistě kupředu - až na pár menších zakopnutí. Přemýšlela, jak dlouho asi setrvá v téhle kůži a jak těžké nejspíš bude se s někým domluvit, bude-li třeba.

*
Omlouvám se, že píšu zřejmě v mimoherní den - říkala jsem si, že už by bylo načase něco odeslat. Pokud by to byl problém, tak klidně napište.  Jinak s těmito hrami nemám zrovna moc zkušeností, takže si klidně nechám poradit v čemkoliv, co by se vám případně nezdálo. ^^  

Almundr měl tyhle dny rád. Líbilo se mu, když svítilo sluníčko a on mohl běhat po lesích a slunce házelo přes větve stromů stíny. A tenhle den byl přesně takový. Věřte, mít půlku těla jako kůň není nic moc zvlášť příjemného, ale když běháte, není nad ten pocit, když vám kolem těla sviští chladný větřík. Almundr by neměnil. Měl rád svou kentauří podstatu a už se s ní tak nějak sžil. Na zádech si nesl svůj toulec a luk a zase prováděl jednu ze svých obchůzek. Musel projít celý les, ale nedalo se říct, že by mu to vadilo. Právě naopak. Byla to taková příjemná povinnost. Měl tak totiž pokoj od lidí, nemusel s nikým mluvit, s nikým komunikovat, pokud by tedy nenarazil na nějakou ztracenu dušičku. A těch v poslední době moc nebývalo. Však, je to dlouho, co naposled přivedl někoho do vesnice? Už si ani nevzpomínal. Je pravda, že spousta lidí si tam našlo cestu samo, nebo na ně narazil někdo z obyvatel z vesnice, ale i tak. Chatky téměř zely prázdnotou, až na pár obyvatel.
Almundr byl zřejmě až příliš zahloubán do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že zrychlil tempo. A když se rozeběhne takový kentaur, občas umí opravdu dusat. Navíc, pokud je ten kentaur tak majestátní jako právě Almundr. Málem si však ani nevšiml, že se blíží k jedné bílé kočce, s bílou náprsenkou. Naštěstí však zvládl zabrzdit včas, takže zabrzdil asi tak metr a půl před tím stvořením.
"Omlouvám se slečno.." Promluvil a překvapivě to nebylo nic protivného! A jak věděl, že je to ve skutečnosti dívka? Konkrétněji kočkodlačice? Ale prosím vás, která kočka by se zatoulala takhle do lesa? A jak poznal, že to nebyl kocour? No, dobrá, to už dost možná byl tip.

Čas ubíhal a zanedlouho už si to Aaliz spokojeně mašírovala  lesem po čtyřech. Být v kočičím těle s sebou neslo přirozené výhody jako například zvýšená ostrost smyslů, ale též jakýsi pocit bezpečí související s tím, že drobná kočka je přeci jen vizuálně mnohem nenápadnější než člověk s kočičím vzezřením. Naneštěstí se zdálo, že mladou kočkodlačici ještě čeká nějaká ta chvíle cestování. Nebo se možná skutečně ztratila? Ale ne – na paniku bylo ještě spousta času, o tom nepochybovala.
Zemětřesení?  To byla první myšlenka, která Aaliz probleskla hlavou, když se země začala znenadání otřásat, jakoby ji chtěla shodit se svého povrchu. Polekaně nastražila uši, když se odněkud přihnal – moment, co se přihnalo? Co je to? Snad nějaký kůň? Kůň s lidskou hlavou a trupem? Ach jistě, nebuď bláhová Aaliz, víš přeci moc dobře, kým sama jsi – nemělo by to v tobě vyvolat takové udivení. A možná by to opravdu nebylo nikterak překvapující, kdyby se to k ní nepřihnalo padesátikilometrovou rychlostí jako větrná smršť. Všechno se to semlelo tak rychle, že si ještě notnou chvíli Aaliz vůbec neuvědomovala podstatu věci. Cítila jenom neskonalou vděčnost, že do ní to něco – ten někdo – kůň? člověk? v té vražedné rychlosti nenapálil. I při všem tom šoku si uvědomovala, že pokud by se tak stalo, byl by s ní docela určitě ámen. Kentaur sice stihl na poslední chvíli zabrzdit dostatečně prudce na to, aby ji neroznesl na kopytech, nicméně vzhledem k tomu, s jakou vervou se k ní přiřítil, to bylo jen tak tak. Ani si to neuvědomila, ale sotva poté, co vedle ní ten – jak musela v duchu konstatovat – majestátní tvor zastavil, se tlapkami přišpendlila na nejbližší strom. Obranný reflex, huh? . Sama sebe v té chvíli popsat nedokázala, ale musela vypadat opravdu vyděšeně – chlupy naježené do všech stran, skrčený hřbet a bázlivé zelené oči mluvily za vše.
Omlouvám se slečno? To na ni skutečně promluvil ten... kentaur? Copak ví, že je  to nějaká slečna?  Má to napsané na čele? Nedůvěřivě na něj pohlédla zpoza stromu. Pořád se neodvažovala pustit se kůry a seskočit na zem. Ne, to bylo v dané chvíli nemyslitelné, neboť, co kdyby se chtěl ten silák znovu proběhnout – byla by z ní kočičí mrtvolka – a to by si, zcela upřímně , své nové podoby moc neužila. Jenže co teď? Nebyla schopná vydedukovat, co je ten napůl člověk a napůl kůň zač. Mlčky předpokládala, že jí to sám ozřejmí. Tehdy poprvé začala uvažovat nad tím, je-li, coby kočka, schopná mluvit. Asi je jen jeden způsob, jak to zjistit, že?
“Kdo jste?“ promluvil tichý hlas vycházející z těla toho drobného černého tvora. Skutečně patřil Aaliz, i když zněl tak... cize. Nepředstavila se a nedbala uctivého tónu – i když by nejspíš měla – z toho... muže? vyzařovala autorita. Všimnout si ji však nevyžadovalo žádné zvláštní schopnosti, ona z něj totiž přímo sálala. Určitě by se k tomu kentaurovi chovala mnohem zdvořileji (pohněvat ho by totiž jistě nebylo moc moudré), kdyby jí  jen byl před chvílí málem nerozdupal. Takhle ale pořád tlapkami křečovitě svírala dubovou kůru a nedokázala se přimět zatáhnout drápy a přestěhovat se zpátky na zem. Vlastně ji v té chvíli připadalo docela reálné, že by s tím stromem zůstala srostlá na věky věků.