Kavárna slečny Louisy

Je to už dlouho co jsem tu byl naposled. Teď nevím přesně, nějak mi to vypadlo z hlavy ale bude to už "pár" těch měsíců... No to je jedno, pro mě jen nepodstatný detail, ale pro někoho dalšího možná ne. Důvod proč jsem se rozhodl vrátit? Sám ani pořádně nevím, možná to má na svědomí jakýsi záchvěv neurčitého sentimentu - chuť zavzpomínat na "staré časy" a nebo se prostě jen nudím a mám chuť si hrát. Nemohu však popřít to že jsem zvědaví jak se Ricovi vede, po takové době. Pustilo ho už to poblouznění a nebo mě stále ještě nemůže dostat z hlavy? - To je asi to co mě zajímá nejvíce. Samozřejmě by mi možnost číslo dvě polichotila... Ale dost už s tou skromností, moc dobře si vzpomínám na to jak za mnou běhal, to jak se na mě díval... Ať už jedno nebo druhé, jsem si jistý že o zábavu budu mít postaráno v obou případech. Každopádně hádám že bude překvapený. Těžko říci zda v tom positivním kontextu či tom záporném ale to velice brzy zjistím. Mířím nyní na místo kde jsme se poprvé setkali - do místní kavárny. Takové poklidné, nenápadné místečko s docela příjemnou atmosférou... No, rozhodně to není nic co bych vyhledával často. Na mě je tam toho klidu až příliš, potřebuji něco kde to žije. Bar, klub nebo něco na ten způsob. Zkrátka místo s hudbou co vám rozproudí krev v žilách, něco pořádnýho k pití a pak taky spousta zajímavých objektů k "průzkumu". Na druhou stranu, jednou za čas není úplně od věci trocha toho klidu - To však není ten důvod proč tam nyní mířím. Tak nějak doufám že bych tam na něj mohl narazit, alespoň tedy za předpokladu že si teď nepřivydělává někde jinde, přeci jen jak již bylo ostatně zmíněno, je to už nějaká ta doba... Mám na sobě jen bílé triko s krátkým rukávem, k tomu černé kalhoty ležérního stylu, přes záda přehozenou tmavou mikinu jen tak s rukávy volně hozenými přes ramena a svázanými ve volném uzlu na hrudi. Je teplo tak proč se zbytečně nabalovat. Netrvá dlouho než dorazím na místo určení a vezmu za kliku u dveří jimiž za doprovodu cinknutí vejdu dovnitř - a tam ho spatřím jak se opírá o pult a mlsá koláč ale rozhodně nevypadá moc vesele, ani to sladké mu na té náladě příliš nepřidává jak se zdá. Vůbec se nezměnil, je stejný jako si ho pamatuji, když tedy nepočítám ten skleslý výraz.
Nepochybuji o tom že zaregistroval můj příchod takže se naše pohledy zákonitě musí záhy střetnout - při čemž mi přes tvář přelétne úsměv. Jako bych se na něj vůbec nevykašlal a bylo to včera co jsme se viděli naposled. Ještě chvíli zůstávám pohledem v jeho tváři (jsem pochopitelně zvědaví na jeho reakci) než přesunu zrak zpátky před sebe a dorazím s potutelným úsměvem k jednomu z volných stolků abych se posadil na židli v očekávání že přijde aby mě obsloužil a já budu moci začít svou hru.

Normálně by mi sladké spravilo náladu nebo ji minimálně alespoň povzbudilo, ale tentokrát se to nějak nepodařilo. A tak jsem tam stál, jedl ten kousek a druhou rukou žmoulal lem zástěry, kterou jsem jakožto obsluha měl uvázanou kolem pasu. K tomu jen bílé tričko s dlouhými rukávy, které jsem stejně nosil věčně vyhrnuté, a černé kalhoty. Teď jsem vlastně vypadal ještě dobře - to v ty první dny, kdy jsem tu byl sám a věděl jsem, že se už podle všeho nevrátí, jsem se o sebe vůbec nestaral. Sotva jsem vstal z postele, abych si zašel na záchod nebo pro jídlo. Pak bylo Louise samozřejmě divné, proč jsem nepřišel do práce, a tak pověřila Maddie, aby mě vykopala ven. Chudák Maddie. Mám ji hrozně moc rád a mrzí mě, že mě tehdy tak viděla. Jo, spousta lidí by řekla, že přeháním, že jsem naivní pitomeček, jenže já jsem v nás dva fakt věřil. Vždyť už to vypadalo tak dobře... A najednou byl fuč.
Ozval se zvoneček, sklouzl jsem pohledem ke dveřím a v tu chvíli mi málem vypadl zbývající kus koláče z ruky. Otevřel jsem pusu, neschopen jediného slova, ret se mi chvěl. Celý jsem ztuhl a zůstal na něj zírat. Nezdálo se mi to? Není to jen halucinace? Polkl jsem, až mi ohryzek poskočil, a s třesoucíma rukama odložil zbytek koláče. Nemohl jsem z něho spustit oči. Doopravdy to byl on. Nemůžu se plést. Šel si sednout ke stolku a to mě víceméně probralo, dalo by se říct. Promnul jsem si oči a rozhlédl se po Louise, ale ta byla pořád vzadu v pekárně. Byl jsem neskutečně nervózní. Chtěl jsem za ním jít a vynadat mu. Proč odešel? Proč se teď vrátil? Proč? A tisíc dalších proč. Byl jsem naštvaný, smutný, zoufalý a zklamaný, to všechno dohromady. Omotal si mě kolem prstu, nechal mě za sebou běhat jako pejska (a to jsem kočkodlak!) a pak mě opustil. Zhluboka jsem se nadechl, pomalu vydechl, vzal z hromádky jeden nápojový lístek a nejistým krokem k němu vyrazil. Ocas jsem stáhl dolů mezi nohy a uši mi sklesle visely.
"Nicholasi..." hlesl jsem. Cítil jsem, jak mě pálí kočičí čumák, jako bych chtěl brečet. I v očích jsem cítil slzy. Ale potlačil jsem je. V tom jsem se stal za poslední dobu odborníkem. "Proč...?" Tuhle otázku si mohl vyložit všelijak. Proč odešel, proč mi nechal vzkaz, i když to normálně nedělá, proč se vrátil, proč přišel sem... Normálně by zrovna sem jen tak nepřišel. Co by tu dělal, že ano. Musí to být kvůli mně.

Když jsem viděl ten jeho výraz který se mu usídlil ve tváři poté co mě spatřil ve dveřích, bývalo by mi jej bylo skoro až líto. Tak nějak jsem čekal (snad možná doufal?) že si třeba mezitím vážně někoho našel, postavil se na vlastní nohy a dal se dohromady ale vše nasvědčuje opak. Stále je to jen to malé, zatoulané kotě které zůstalo stát přesně tam kde jsem jej zahodil. Ne že bych si snad ztěžoval, to ani v nejmenším však pro mě je tohle jednoznačně ta zábavnější varianta. Musím se nad tím v duchu sám pro sebe pobaveně poušklíbnout, dívá se na mě jako na nějaké zjevení a to doslova.A vlastně se tomu ani trochu nedivím, vím moc dobře jak dovedu jednomu zamotat hlavu a tady Alaric je toho učebnicovým příkladem. Působí tak odkopnutě (ještě aby také ne), bezbranně a zároveň tak roztomile, až mě to ponouká ke špatnostem. Nemusím se na něj ani dívat na to abych viděl jak je nervózní a nesvůj, je to z něj cítit na sto honů. Asi ani netřeba zmiňovat že mi tímhle svým vnitřním rozkladem hraje do karet. Jsem si velice dobře vědom toho že on v to všechno doopravdy věřil, vím jak moc to pro něj znamenalo a i přes to jsem jej o veškeré vize i naděje zcela sobecky připravil. Jestli se kvůli tomu cítím provinile? Ne, proč bych měl? Potřeboval jsem se konečně nadechnout. Začalo mi to přerůstat přes hlavu a věci nad kterými ztrácím kontrolu, nečiní mi potěšení ani v nich nevidím zábavu tak jako předtím, jednoduše překročím a jdu dál. Neohlížím se na nikoho koho jsem za sebou zanechal, tak to u mě zkrátka chodí. A teď? No, nebylo to zase až tak zlé, vlastně mi ty naše společné chvilky chybí... Ale to jsem celí já, udržuji kontakt jen dokud mě to baví a když mě to omrzí, seberu se a hledám potěšení jinde. Pak se třeba zas po čase vrátím a takhle je to se mnou neustále. Vždycky se všechno točí jen okolo mě. Co na tom že někomu třeba chybím, nemám důvod se vracet - alespoň ne do té doby než dotyčný začne chybět mě.
Po chvíli se konečně značně nejistým krokem došourá až ke mě, v ruce nápojový lístek a ve tváři (k níž záhy pozvednu zrak) vepsána skleslost, zklamání, zoufalství, smutek, výčitky směřované k mé osobě a otázky, mnoho otázek... Z úst mu unikne šeptem mé jméno, nad čímž se lehce pousměji s pohledem upřeným do té jeho roztomilé tvářičky, avšak onen úsměv trochu pohasne při následovné otázce která zákonitě prostě musela přijít. Je mi jasné že se pod tím slůvkem "Proč" skrývá nespočet otázek které jej jistě svrbí  na jazyku. Však jsem mu mnoho vysvětlení neposkytl, zanechal jsem jej zmateného a spláchl to celé jen jedním věcným dopisem z něhož jen těžko cokoliv vyčíst. Bylo to jen prosté, odfláknuté sdělení, nic víc... "Chyběl jsi mi..." Povím (ani v podstatě nijak nelžu, jinak bych tu přece nebyl) a pozvednu zrak zpátky do jeho lesknoucích se očí z nichž neuhýbám pohledem. Hraji mu na city, jak jinak. "Co někam zajít a promluvit si...?" Navrhnu posléze jakoby vysvětlení bylo přesně to co bych mu chtěl poskytnout a jako bych nějaké snad měl... Vlastně měl, ale to by ho zabolelo a hlavně by to nezapadalo do toho co chci já takže to musím zaonačit jinak. Upřímnost u mě nehledejte. Po pravdě chci ho jen někam vytáhnout, no a pak? Improvizace je mé druhé jméno.

Ano, jsem naivka. Respektive, byl jsem. Věřil jsem mu, že mě jen tak neopustí, jako to udělal mnohým přede mnou. Věřil jsem sobě, že jsem dostatečně zajímavý na to, aby se mnou zůstal, a taky že ho dokážu změnit. Věřil jsem, že my dva máme budoucnost. Ale mýlil jsem se ve všech těchto věcech. Nejspíš asi jsem zajímavější než jiní, pořád se mnou tady byl rok a půl a i když čas pd času na pár dní zmizel, vždycky se ke mné zase vrátil. A tak to šlo pořád dokola. Spal s jinými, ale to i já. Nikdy jsem ho nechtěl svazovat a ačkoliv jsem žárlil na všechny jeho objevy a odkopnuté milence, věděl jsem, že se pořád vrací ke mně a ne k někomu jinému. Že to já jsem ten, u kterého má tu jistotu, že ho pobláznění nepřejde. Bylo to ode mě hloupý. Neskutečně hloupý, naivní a zoufalý. Doufal jsem, dělal jsem si falešné naděje a on si přitom celou dobu jen hrál. Přesně tak, jako to dělal se spoustou jiných. Pořád se tu nabízela otázka, proč se ale vlastně vždycky vrátil, proč jsem vždycky nakonec skončil v posteli s ním a ne s někým jiným. Pořád nám to tam klapalo. Nechtěl jsem ho nudit a fakt jsem se snažil a nikdy nebyl ani jeden z nás s výsledkem nespokojený. Možná jen potřeboval pauzu. Nebo co já vím... Stále jsem ním byl okouzlený. Přesně jako v den, kdy jsem ho uviděl poprvé. Nikdy na ten den nezapomenu. Ukázal mi tolik věcí, zbořil moje dětské představy o světě a - co si budeme vykládat - zkazil mě, jak jen to šlo. Že bych si stěžoval? Ani trochu. Bez něj bych nikdy nenašel odvahu ukázat otci, že nezáleží na vaší sexualitě, ale že je důležitá spousta jiných věcí.
Jestli mě chtěl vyvést z míry, povedlo se mu to teda perfektně. Vždycky věděl, jak se ukázat na scéně, aby udělal velký dojem. A teď stačilo jednoduché překročení práhu, drobný úsměv a usazení se u stolu. Nezměnil se ani trochu za těch pár měsíců. Ale to ani já ne. Neschopen jediného slova jsem na něj civěl, než jsem se trochu vzpamatoval a šel pro nápojový lístek. Ruce se mi chvěly, srdce mi bušilo jako o závod a nevěděl jsem, kam s ocasem. Co mu mám říct? Mám mu vynadat, že mé tu jen tak nechal? Ale vždyť jsme nikdy nebyli doopravdy partneři, ne? Tedy, pravidelně jsme spolu spali, trávili spolu čas a tak, podobně jako klasické páry, ale nikdy to nebylo o takovém tom cukrování, držení se za ručičky a vystavování se všem na odiv. Ačkoliv jako jistý vztah se to považovat dalo. Docupital jsem pomalu až k němu, očividně jsem neměl ponětí, co mám říct nebo udělat, a tak jsem tam jen tak hloupě stál, svíral nápojový lístek a civěl. Než promluvil. Chtěl jsem mu to věřit. Doopravdy moc. Ale kdyby to nebyla pravda, proč by se jinak vrátil? Měl bych mu to věřit. Kdybych mu nechyběl, nevrátil by se. Vždyť mu muselo být jasné, že kdyby zmizel a nechal jen vzkaz, nemohl bych ho najít. Proč by se tedy vracel, kdyby nechtěl doopravdy odejít a zpřetrhat všechno, co jsme mezi sebou měli?
"Ty mně taky..." odpověděl jsem potichu, tak, že to sotva jeho vlčí uši zachytily. Nebyl to vyloženě vzlyk, ale mluvil jsem přiškrceně, jako kdybych měl knedlík v krku. Tak rád jsem ho zase viděl. A zároveň jsem měl strach. Co když udělám něco špatně a on zase odejde? Co když jsem ho tehdy tak moc štval a otravoval, že to už nemohl vydržet? Pomalu a rozpačitě jsem položil lístek na stůl, přisunul ho k němu a začal tisknout okraj zástěry, přičemž jsem sklopil oči dolů a přešlápl. "J-jenom to řeknu Louise," kývl jsem rychle a o nic míň nervózně jsem rychlými kroky došel dozadu. Tam jsem Louise ve zkratce řekl, že se vrátil Nicholas. Okamžitě pochopila a dala mi na zbytek dne volno, že do kavárny stejně nepřijde moc lidí, když je tak hezky. Poděkoval jsem jí a spěšně se vrátil zpět. "Kam chceš jít? O čem chceš mluvit?" vyhrkl jsem a podíval se na něj zmatenýma a vyplašenýma očima dítěte, kterým jsem ještě před pár lety byl. Třeba se vrátil jen proto, aby mě ještě naposled poblouznil a mohl zmizet s po něj jistě příjemným pocitem, že za sebou nechává další zlomené srdce. Jenže já mu v tu chvíli věřil... Věřil jsem mu, že se vrací z jiného důvodu - protože jsem mu fakt chyběl. A to jsem věděl, jaký on je. Moc dobře.

Kdybych se nad tím vším více zamyslel, musel bych přiznat že se jen tak nevidí abych s někým vydržel dobrý rok a půl. Sice s občasnými zálety, někdy delšími jindy kratšími, ale stále to byl on za kým jsem se vracel. Ze začátku kdy vše teprve objevoval to bylo jasné, zkrátka nový objev s tolika možnostmi - a hlavně nezkušený a velice snadno ovlivnitelný... Byla to zábava ve všech směrech. Zkazil jsem jej, nic jiného já snad ani neumím ale neztěžoval si, ani nebylo na co. Byl ze všeho tak  unesený a nadšený - ještě aby ne.. A mě bavilo sledovat jeho krůčky kupředu, opravdu ano. Dalo by se říci že je to takový můj vlastní výtvor... Jenže co mě u něj drželo tak dlouho? To je doopravdy dobrá otázka. Něco na něm bylo, to je věc kterou nemohu popřít ani kdybych sebevíce chtěl. To něco co mě přimělo se vrátit přestože jsem si užíval jinde - a je tomu tak i nyní. I když  je to několik měsíců co jsem ho opustil, i po tak dlouhé době mě k němu stále něco táhne, což mě čas od času táhne i k jiným "starým známým" ale tohle je něco trochu jiného... Nevím co přesně to je, já tyhle věci nikdy příliš neřeším. Může to být jen chvilkový sentiment který odezní stejně snadno a rychle jako přišel ale  stejně tak to může být i něco jiného, něco o čem kdesi v hloubi vím jen to sám sobě popírám... Můj způsob uvažování je jednoduchý, dělám jen to na co mám zrovna chuť a náladu,  ale abych se nějak více zabýval tím co mě k tomu či onomu vede, to opravdu ne. Možná proto že se tím zabývat nechci - možná se bojím toho na co bych přišel, jenže to je něco co bych nikdy nikomu nahlas nepřiznal, nejsem ochoten to přiznat ani sám sobě. Tak či onak, tohle bude přesně ten důvod proč jsem takový jaký jsem a proč dělám to co dělám - protože doopravdy nevím co chci a když už nějaký náznak vzejde, přehlížím ho. Co se vztahových věcí týče, není to se mnou jednoduché a vlastně nejen ohledně toho.... To co jsme spolu já a Rick měli mi vyhovovalo. Do jisté doby kdy jsem si uvědomil že ať už ten vztah bude volný jakkoliv, nikdy to pro mě nebude svoboda které se nechci vzdát. Zároveň však podvědomě kdesi v hloubi duše toužím po jistotě - a tu jsem v Rickovi vždycky měl, a stále ji v něm mám - což mě těší, ačkoliv to sám sobě namlouvám jen jako pocit uspokojení z toho nakolik jsem si ho k sobě připoutal.
Vskutku, mohl mi vynadat, také to byla jedna z možností s nimiž jsem počítal. Ublížil jsem mu a ne zrovna málo ale příliš velká očekávání s sebou vždy nesou ještě větší pád. Nakonec je to přece jeho hloupost že do toho vkládal takové naděje, věděl jaký jsem, znal rizika... No, pravda je že mu to nemohu mít za zlé a ani nemám, však jsem to byl já kdo ho tak pobláznil... Jenom je vždycky snazší hodit to na toho druhého..
Řekl to sotva slyšitelně, ale ta slůvka mi samozřejmě nemohla uniknout, nepatrně jsem nad tím pozvedl koutek úst a kupodivu jsem si odpustil arogantní odvětek "já vím", ostatně onen drobný úsměv který se mi mihl přes tvář hovořil za vše. Je z toho tak nervozní a nejistý až je to roztomilý - to jak má sklopená ouška, jak si nervozně tiskne zástěru. Jen jsem krátce těkl očima na nápojový lístek a přikývl když řekl že to jen dojde oznámit Louise a ihned se spěšně rozešel dozadu aby udělal jak řekl. Nemohl jsem si odpustit pobavený úsměv nad tím jak spěchal. Hlouběji jsem se nadechl v jakémsi povzdychnutí a poté co mi zmizel z dohledu jsem se pomalu postavil, bylo mi jasné že to nebude na dlouho - a také že nebylo, sotva jsem přisunul židli ke stolku, už mířil urychleně zpátky za mnou. Nad jeho otázkou jsem se pousmál a připokrčil rameny v krátké odmlce, jako bych se nad tím musel zamyslet ale můj bezstarostný výraz který mi pohrával ve tváři to vyvracel. "Co třeba někam kde to trochu žije? Uvolníš se..." Nadhodím a loupnu po něm očima co on na to. Pár těch skleniček by mu mohlo pomoct. - Netřeba asi podotýkat že jde hlavně o to že se to hodí mě, nebude se pak tak moc vyptávat a bude to snazší okecat. Otázku týkající se toho o čem chci mluvit ponechám prozatím nezodpovězenou. Chci ho napínat? To možná také, především je to však něco co bych nejraději jednoduše přeskočil a prostě navázal tam kde jsme skončili což je teď asi trochu mimo mísu ale nedá se říci že by mě to kdovíjak trápilo. Prostě se chci bavit a nic moc neřešit,  třeba na nějaké sáhlodlouhé vysvětlování také ani nebude muset vůbec dojít a podaří se mi to uhrát. Uvidíme podle toho jak se to bude celé vyvíjet. Je mi jasné že to nejspíš budu muset nakonec nějak okecat, ale taky vím že mě zná a ví že já na tohle nikdy moc nebyl, takže by se čistě teoreticky mohl spokojit jen s pár neurčitými větami.. No, uvidí se. Nač zbytečně předbíhat. "Noční klub?" Upřesním sledujíce s lehce povytaženým obočím jeho tvář v očekávání odezvy při čemž si neodpustím drobné sklouznutí pohledu na jeho rty než jej navrátím nazpět do jeho očí do nichž se započnu vpíjet těmi svými.

>>>chatky
Bylo ráno a ja neměl co na práci, nějak sem si este nezvykl na podivnost tohodle místa a na lidi kteří mě srdečně zdraví. Co se týče mě tak se nic moc nezměnilo, akorát už sem měl v hlavě pořádek a moje bláznivá touha zjistit proč sem mezi těmihle lidmi se odsunula někam pryč.
Ale zjistil sem že umím super věc, dokážu se proměnit v kočku lépe řečeno v rysa. Jak já ty chvíle miloval byl jsem to prostě já ve své kůži takže sem svoje ráno začal jako vždy s chatky sem vyskočil jako rys oknem vydal sem se ke kavárně před ní se proměnil zpátky do svoji podoby vešel dovnitř, slušně pozdravil a už tak nějak automaticky přejel místnost pohledem bylo tam prázdno až teda na obsluhu sedl sem si tak ať vidím na celou kavárnu. Objednal sem si kafe a moje žádost že bych chtěl hodně mléka nijak obsluhu nezaskočila. Jo tahle vesnice byl pro mě ráj konečně my přišlo že se někde možná dokážu usadit. Chvilku sem přemýšlel nad tím že si zapálím ale nakonec tak tabák, filtry a papírky zůstaly ležet jen tak v kapse. Vychutnával sem si kafe a užíval si dnešní ráno. Jen sem si říkal že sem dlouho z nikým nemluvil asi by to chtělo s někým prohodit pár slov. Až sem někdo přijde a trochu mě očaruje možná že s tou bytosti promluvim ale kdo ví jestli vůbec někdo přijde

Odněkud>>

Tohle byl můj první den ve městě, místo toho, abych se šla podívat prvně na bydlení, rozhodla jsem se to tu trošku obhlédnout, však mě zaujme malá kavárnu, už jen tím jak útulně na mě působí.
Je to tu zcela jiné, než ve velkých městech.
Když vejdu dovnitř do nosu mi udeří příjemná vůně kávy a.. koláčku? Zdálo se, že ano a tak jsem se usadila jednomu stolu. Zdálo se, že tu nejsme jediná, tak brzy ještě opodál bylo par bytostí a to konkretně jedna, mužská. Hmm, že bych měla dnes postaráno o zábavu? Kdo ví, to se ještě uvidí.
Sundám si šedou mikinu pod níž se ukrývá tričko s nápisem Poseidon pod ním se objevoval v lehkém znaku, ležatý trojzubec pod nápisem, lehce modravé barvy a černé potrhané jeany.
Lehouce poklepu prsty o desku stolu, když si pročítám nabídku, kav, co zde mají. Chvíli přemýšlím a nakonec se rozhodnu pro Lungo. No a možná i nějaký ten menší zákusek, i když pak přeci jen ne.

V klidu sem si vychutnával kafe když se otevřely dveře, otočil sem za zvukem a hned zase zpátky ke kávě. V hlavě už my létala jedná myšlenka za druhou hmmm pěkná holka, ale tahle brzy ráno nikdo nestává jen některý blázni co se jdou projít chvilku sem ji pozoroval a snažil se odhadnout něco víc. Když si četla nabídku lechce klepala prstama o stůl takže buď je nervózní, nebo kuřačka a nebo na něco hraje objednala si Lungo co to k sakru je? no chtěl sem nad tím mávnout rukou ale pak sem si všimnul tetování jen sem ho spíš zahlédl než abych na něj zíral. Asi mě fakt trošku okouzlila. Vstal sem a šel za ní, trošku sem se pousmál nad tím co vůbec dělám
stejně mě jenom přejede pohledem a pošle nekam došel sem k ní a už na měla patrná nervozita
boze co to dělám, ale kdybych se teď otočil byl by to trapas ještě než mě stačilo něco napadnout vyletěli ze mě slova jako blesk "tyseštunová ? myslím že mi nemohla rozumět vážně to ze mě vyletělo "Teda ahoj ty seš tu taky nová " boha a další trapas na světě nemůžu nikdy někoho poznat a neudělat si trapas. Nejradši bych se proměnil a utekl ale ne zůstal sem tam a čekal na odpověď.

Mnozí si o mém zlozvyku poklepávaní prsty při zamyšlení mohli myslet, kdo ví co, ale zlých zlovyků se zbavuje a to určitě v každý. Lungo je o něco větší espreso svým způsobem a měla jsem ho ráda víc něž capuchino, sice bylo silnější, ale milovala jsem výrazné chutě. Nu, ale však jakmile zpozoruji, že mají na lísku zelený čaj omluvně požádám o čaj, ještě dřív než se upustí do přípravy kávy, zelený čaj byl mou slabostí. *Nerozhodná jako vždy* pomyslím si a povzdechnu si nad svou maličkostí, marná jako vždy.
Mou pozornost si však získá příchozí, tedy mladý muž z něhož vyjde zda jsem tu nová takovou rychlostí, že se nestačím divit. "Ahoj by bylo o dost lehčí ne?" povím a mile se usměji, však mile odpovím. "Ano, jsem tu nová, chceš se posadit?" nevině jsem se usmívala a opřela jsem si rukou bradu nepatrně jsem našpulila rty, však to mi nevydrží dlouho a začnu se zeširoka usmívat.
Dnešek opravdu nebude nuda, přeci jen se někdo lapil na šarm sirény, i když to bylo smutné. Že se muži nechají, tak lehce oklamat a nedokáží odolat, tak jako otec odolal šarmu mé matky, takových je málo.

Trošku se pousměji nad svim trapasem "asik máš pravdu říct jen ahoj by bylo jednoduší, a estli si tu nová tak to jsme dva taky sem tady jen pár dní " na pozvání k posazení sem jen stroze kivnul a přisednoul. Boha měl bych se k ní být milejší všimnul sem si trika co má na sobě znak Poseidona? Že by někdo kdo se trochu vyzná v mystice ? vterinku sem přemýšlel nad svim dalším slovem ale nakonec sem ji ukázal na triko " ty víš něco o řeckých bozích? " chvilku sem lovil v kapse a vytáhl přívěsek se symbolem Héry " nevím jestli v ně veřiš ale ja se o to celkem zajímám" ukázal sem na symbol Héry "třeba mě vždycky zajímalo jaká musela být Héra jestli existovala, protože podle věci co sem četl nemohla s Diem vychazet a přesto je to bohyně manželství a věrnosti " bože co to placam tohle ji přece nemůže vůbec zajímat když už dřív sem byl jen já kdo se zajímal o tyhle věci mírně sem se pousmál a začal si hrát s drápy. Vypěstoval sem si totiž takový zlozvyk zatinat a vytahovat drápy nevím proč ale uklidňovalo mě to zvlášť ve chvílích jako je tahle. Bylo celkem divné že to jaka byla způsob úsměvu a atd semnou mával ze strany na stranu a zároveň mě nechával chladným. Jo logika my furt říkala že se přece nemůžu zbláznit do první holky " a ty máš ráda moře" ani nevím proč sem mluvil ale prostě sem chtěl slyšet její hlas který byl tak krásný.
Díky bohu za to že sem se dokázal kontrolovat a snad se nevšimla těch mých lehkých zádrhelů když sem mluvil.

No super, že jsi tu také pár dní,ale co já s tím? Raději jsem to nerozebírala, protože jsem nechtěla být kousavá, jen bych si tím svou zábavu zkazila a to přeci nechci. Na jeho náhlí zájem o řeckou mytologii mě v celku zaujme, přeci jen je málo lidí, co ještě věří v některé bohy. "Ano, přesněji v ně i věřím, stejně jako starý Řekové." žila jsem v Řecku jiný svět jsem ani neznala, však její mytologie byl úžasná a přijde mi to mnohem pestřejší, než jiná náboženství.
Když vyndá z kapsy znak Héry, nadzvednu obočí. "Patronka manželství a zrození. Opravdu zvláštní, že se zajímáš o ní. Podle mě to byla hrozně žárlivá bohyně, díky níž trpěla bohyně Létó." ano opravdu jsem moc bohyni Héru neměla v lásce, i když chápu její hněv. Podle mě byl, však otočen na nesprávnou osobu, ale láska je slepá. Těžké říc, i přesto to byli bohové děli stejné chyby jako jiné bytosti a tím si mě získali, nebyli vyobrazovaní jako dokonalost sama.
Ale pravdou je, že všech bohů co jsem upřednostňovala byl, Poseindon a Apollon, k těmto dvou jsem měla nejblíž, ale zajímali mě celkově, však těžko říc kolik jich je. " Ale přijde mi záhadné, někde jim je konec, 12 bohu Olympů a pak jsou i ti, kteří nemají takovou moc, však jsou to též bohové." bylo vidět, že tohle téma mě opravdu nadchnulo, není moc lidí, se kterými si jde takto popovídati přesto, že je to muž.

Byl sám jak kdyby mě hodili do studené vody. Cože vážně je to druhý člověk se kterým se tady bavim a hned je to takový poklad. Holka co se zajímá o řecké bohy a este má stejný názor na Héru. Jak já ty slova rád slyšel. "upřímně na Héru máme podobný názor, ten znak ... No prostě ho nosím jen tak". Přece o mě nemusí vědět hned všechno akorát je můj názor na Héru pponěkud ostřejší, podle mě to byla mrcha já chápu že žárlila ale přeci ..." odmlčel sem a chvilku ji pozoroval, pak sem se nadechl "ale kde jim je konec je jednoduché byli vyhnání každý do svého světa, Poseidon se schovává v mořích, Zeus s dalšími bohy zvedl své panství z Olympu do větších výšin" a už sem dostával ke svému oblíbenému tématu a to k bohům u kterých můžeme vidět ze ať už má člověk nebo dejme tomu bůh moc je to pořád myslí normální člověk.
"celkem chapu že máš ráda Poseidona nebo teda soudím tak podle tvého oblečení ale víš že to byl on kdo vyhnal Hádese z Olympu " asi nebyl nejlepší nápad se v podstatě začít navážet do Poseidona ale já si nemohl pomoct po tom co Hádes dokázal byl pro mě ničím. Když to byl on co vytvořil spravedlnost mezi bohy i ten co rozděluje duše které zemřou na několik částí. To byl asi největší důvod proč mě vůbec řecká mytologie zajímala když všude bylo dobro a zlo jen tady měl na každém zlém něco dobré a naopak. Schválně sem mlčel a čekal na její odpověď doufal sem že se nenaštve a solidně my odpoví. Konečně někdo kdo má aspoň podobné názory snad mě teda nepošle do háje.

V tom mi donesli zelný čaj a já vděčně pokývnu hlavou a i přesto nadále neznámého poslouchám a přikyvuji, ovšem občas se lehce zamračím, už jen protože mě trošku urazilo, jak vypustí zlé slova, nikdy nemluvit, tak zle o bozích, co uctíváš nebo tě potrestají. Trošku bezohledné, ale hodlala to trochu obhájit. " Jistě, dalo by se říc mnoha způsobí jaká Héra je však, nikdy se nevyobrazovali jako dokonalost sama. Dělají to samé co každý bytost chyby, ale díky nim v těch příbězích je ponaučení." nu a napiji se čaje na okamžik zvednu ukazovaček, čímž mu chci dát najevo strpení, když v tom opět promluvím. "No, jistě, nemám ho ráda. Je to jeden z bohů, kterého v naši rodině věříme. Otec, byl silně spjat s tímto bohem vtipné že? Však upřednostňuji Apollona, boha hudby. Ale nedá se říc v koho věřím víc, každý z bohů mi něco přináší. A nemluv o nich opovržlivě jinak by tě mohl postihnout test. Všechno má své meze." i přesto jsem byla mila a lehce a opřu, přičemž si mladíka prohlédnu. "Jak se vůbec jmenuješ, když už." ano doposud jsme se ani nepředstavili, vtipné.

Její slova o neúctě k bohům my šla jedním uchem tam a druhým ven, očividně byla opravdu věrná svím bohům ale já v ně nevěřím. Pro mě to byla jen zábava. Nikdy pro mě žádný bůh nic neudělal tak proč v ně věřit a nějak je "uctívat" samozřejmě jsem nad tím pokýval hlavou že sem srozuměn s tím že urážet bohy se nevyplácí. To že upřednostňuje Apollóna mě trošku zarazilo. to jako vážně ? Zrovna ho upřímně nepřišel my nijak zajímavý. Byl to právě bůh hudby jak řekla přísedící ale pro mě to byl hlavně bůh který byl až moc pyšný jak umí hrát a že se nic nevyrovná jeho hudbě. Jo to sem celé já, na všem je něco špatného. Už sem chtěl začít téma o Apollónovy ale myšlenky my strhla stranou její věta. Nebo spíš otázka na moje jméno. Bože já sem debil. Horečně sem přemýšlel jak nějak tohle zahrát do autu. A pak mě to napadlo. Vstal jsem uklonil jsem se a přehnaně zamával rukou gesto. "Lucius Ettelwen k vašim službám " když jsem narovnal zazubyl jsem se " a smím vědět vaše jméno slečno " jo vím vím bylo to trošku přehnané ale nějak se v poslední době předvádím

Kdybych věděla, že nevnímá, cítila bych se uraženě, naštěstí jsem to nezaregistrovala. Pro jeho dobro. Nu a kdyby mě znal ,věděl by, že mám silný vztah k hudbě a to přesněji ke klavíru, jak já si přála zahrát na klavír a přesněji odtud se vzal můj zlozvyk si nevědomě poklepávat prsty.
Ale otázkou je, zda se tu někde dostanu ke klavíru, rozhodně jsem si chtěla nějaký pořídit, už jen protože, hned je to s ním veselejší.
Nečekala jsem jeho náhlí pohyb tudíž sebou lehce trhnu a pohlédnu na něj. "Ehm.. Těší mě Luciusi. Taurel Weretes. Těší mě." pousměji se, i když jsem musela uznat, že to neobvyklé gesto mělo jakýsi nádech, středověku, ale o to víc byl jeho výstup zajímavější.

Trochu mě pobavil její výraz když sem se představil "hmmm Taurel zajímavé jméno zní to jako jméno umělce" nějak mě ta holka začala zajímat čím dál tím víc. Byla pěkná to ano ale to nebylo všechno měla aji celkem bystrou hlavou a vypadala že by se ráda smála. Přišlo my z těch jejich letmých úsměvu že jí tak trochu něco trápí ale nehodlal sem to rozebírat teď zas tak dobře se neznámé. Trošku mě to trápilo ale nemůžu pomoct všem. Počkám si třeba mi to řekne sama. "a ty pocházíš z řecká? " trošičku blbá otázka ale nenapadlo mě nic lepšího. Přišla obsluha tak sem si objednal ještě čaj, další kafe bych asi nedal.

Zakroutím hlavou. "Nikoliv, mě spíš přijde, dětinské jako by mi někdy dal jméno z knížky Pán prstenů." zašklebila jsem se, ano vskutku rodiče měli hrozný vkus na jména, ale s tím jsem se nějak smířila.
Možná se mu mohlo zdát, že mě něco trápí, ale opak je pravdou spíš se velice dobře bavím a mám, co dělat abych si zachovala svou elegantní část. "Ano, pocházím s Řecka." odpovím ochotně, tohle nebyla pro mě nijak soukromá otázka, tak proč na ní neodpovědět, když dopiji svůj čaj obléknu se.
A vstanu. "Je tu někde poblíž voda, ráda bych se tu kolem rozhlédla a voda, no řekněme, že ní mám hodně blízko." usměji se zcela nevině natož si lehce kousnu do rtu.

pousměji se nad její přirovnáním k pánu prstenů jo jo knížka mého mládi bože co to melu já sem pořád mladé to že pochází z Řecka mě poněkud zarazilo ale tak co už cizinky nejsou špatné "já sem z Česka přesněji z Moravy myslím že jsi nás pár v Řecku potkala" zrovna mi donesli čaj když vstala v ten moment sem chtěl na ní zavolat ale ona se jen oblékla a zeptala se mě jestli je tu někde voda. brrrrrrr voda pomyslel sem si ale zárověn sem si oddechl že mi nikam neutíká a když sem viděl jak se kousla do rtu óó bože. Sem stou holkou pár minut a už se rozplývám nad takovými detaily. Při myšlence na vodu mnou ale projel mráz, jak já tu věc neměl rád.ech nooo protáhl sem trošku vyhýbavě ale očividně to na ní nemělo vůbec žádný účinek. jo vím kde je voda ale koupat se v ní asi nebudeš je celkem studená dopil sem rychle čaj zaplatil za nás za oba z toho zbytku co sem ještě měl vzal svojí koženou bundu a otevřel jí dveře "račte madmazel" jo vím tímhle na ní dojem neudělám ale co už třeba je takový blázen že do toho moře vážně vleze a to by byl aspoň pohled. Když jsme vylezli ven zalovil sem v kapsách a ubalil si cigáro dal sem si ho do pusy a už chtěl zapálit, až pak my došlo že jí to může vadit. otočil sem se na ní a se zapalovačem u cigára zahuhlal "nevadí když jsi zapálím"