Aaliz Lussier

[JMÉNO] Aaliz Lussier
[POHLAVÍ] žena
[VĚK] 19 let
[DATUM NAROZENÍ] 13.8.1997
[ZNAMENÍ] lev
[BYTOST] kočkodlak
[RODINA] otec: Romain Lussier, matka: Therese Lussier


[ZJEV]
Aaliz je drobná tmavovláska, sotva 160 centimetrů vysoká. V očích, které jsou světle zelené, se mohou často míhat záblesky uličnických jiskřiček, třebaže zbytek dívčina obličeje zachovává seriózní dekorum. Tento dvojí pohled je pro Aaliz typický a většinou vyjadřuje skrytou radost, zájem nebo potěšení. Úsměv bývá často doplněn ďolíčky, díky kterým vyzní takřka vždy jako přátelské gesto.
Přestože barva Aaliziny kůže nápadně připomíná sníh, její vlasy jsou uhlově černé a většinou sčesané do culíku.
Její šatník je decentní, avšak vkusný, tvořen převážně černou barvou, ať už se jedná o trička, kalhoty nebo sukně. Málokdy ji uvidíte v barevném oblečení. Má ráda eleganci a jednoduchost.
Díky své drobné postavě působí často křehce. Důraz jejímu pohledu dodávají vystouplé lícní kosti a  zelené oči.

[FOTKY]

[FACECLAIM] Rooney Mara
[ZVLÁŠTNÍ ZNAKY] Nosí s sebou malou rezavou brož ve tvaru klíče. Byl to dárek od otce k jejím osmnáctým narozeninám.

[PRAVÁ PODOBA]
Ve své pravé podobě nese Aaliz znaky černé kočky. Světle zelené oči  tak svítí mnohem pronikavěji než obyčejně, je-li člověkem.
Kočičí podoba je viditelná především na obličeji a končetinách, které jsou zakončeny růžovými polštářky a zatahovacími drápky. Tvář se po přeměně pokryje srstí a v mnohém připomíná spíše zvířecí než lidské vzezření. Nos je zakončen růžovým čumákem obklopeným tenkými černými vousky.
Výrazným prvkem Aaliziny kočičí podoby jsou rovněž uši, které se přeměnou výrazně prodlouží a zašpičatí.
Téměř celé tělo je pokryto lesklou a hebkou černou srstí, která je ovšem rovněž dostatečně krátká na to, aby Aaliz  nijak neomezovala v nošení oblečení. Neboť je její tělesná teplota však vyšší, než jak tomu bývá u lidí, a navíc černý kožíšek je obvykle zdrojem tepla sám o sobě, obléká se spíše stroze. Tady by se patrně hodilo  dodat, že vzhledem ke svému kočičímu ocasu nosí převážně kratší volné sukně.
Konce dívčiných chodidel nápadně připomínají kočičí tlapky, což souvisí s tím, že je jí většina obuvi nepohodlná, a tedy chodí téměř vždy naboso.
Pohybuje se obratně a s grácií vlastní všem bytostem svého druhu.

Při dokonalé přeměně na sebe bere podobu drobné černé kočky s bílou náprsenkou.


[OSOBNOST]
Aaliz se stejně jako kočky obaluje určitou aurou hrdosti. To může v druhých vyvolat dojem arogance nebo lhostejnosti. Většinou za tím ale nelze hledat nic určitého či osobního, je to jen součást jejího kočkodlačího vyzařování. Neznamená to, že by měla důvod se vůči vám chovat povýšeně nebo vás považovat za něco méněcenného, byť mnoho kočkodlaků tento postoj k ostatním bytostem skutečně uplatňuje. Aaliz si je, stejně jako její druhové, vědoma své hodnoty, což ji vede k tomu, že jen zřídka pochybuje o svých činech nebo myšlenkách – věří si a důvěřuje svým instinktům. Někdy tedy může být těžké ji přesvědčit o něčem, co si sama nemyslí.  Jen sotva ji ale uzříte, že by se do někoho navážela nebo jej veřejně shazovala. Ve slovních potyčkách nevidí smysl. V jejích očích jsou nesmyslné, hloupé a kruté.
Pokud vás tedy považuje za svého nepřítele, rozhodně vám to dá najevo jinak než hádkou. Nestavíte-li se však do její opozice příliš, s největší pravděpodobností se vám bude jen vyhýbat tak, jako se vyhýbá kalužím vody nebo psům, kteří v ní budí instinktivní odpor.
Konflikty ji většinou vyplaší a zaženou do ústraní. Nerada však svou zranitelnost vystavuje na odiv, což je důvodem, proč z vypjatých situací téměř vždy uteče.
Mnoho lidí tento „úhybný manévr“ mylně považuje za lhostejnost, pravda je ale taková, že má Aaliz z potyček a konfliktů strach a její netečnost je jen jistým druhem sebeobrany.
Nenutíte-li ji však setrvávat v nějaké obzvlášť vyhrocené situaci, je téměř vyloučeno, že by k vám projevovala agresivitu nebo bezdůvodné nepřátelství (tedy, nejste-li zrovna  pes, ke kterému ji svazují vrozené antipatie).
Jinak se ráda upřímně zasměje, je-li čemu. Je zvědavá, ráda objevuje a zkoumá a v její povaze je i jistý druh kočičí hravosti. Ta se jí často odráží v očích právě formou nezbedných jiskřiček.
Nedostatek podnětů ji nudí a  vede k tomu, že je líná a mrzutá, často až trucovitě protivná.
Pokud bychom vzali ohled na Aaliziny rodiče, můžeme říci, že po matce zdědila svou kočkodlačí podobu a hrdost. Po otci, který ji vychovával, zase jistý druh mírumilovné a nekonfliktní povahy.

[FÓBIE A STRACHY]  Jejím nejpřirozenějším nepřítelem je pravděpodobně voda, kterou vyhledává pouze tehdy, je-li to nezbytně nutné. Asi sotva  ji tedy uvidíte plavat v rybníku nebo tancovat v dešti.
Strach v ní budí také  násilí, kolem kterého našlapuje stejně obezřetně jako kolem říčních splavů.

[MOTIVACE A CÍLE] Aaliz je od přírody zvědavý tvor.
[TALENTY] Má, jako většina koček, velmi dobře vyvinuté smysly – především zrak, sluch a čich.
[SLABÉ STRÁNKY] Je bezradná v konfliktních situacích, zvláště v těch, které se ji nějakým způsobem týkají.
[KONÍČKY] Ráda poslouchá hudbu. Vyhledává činnosti, ve kterých může uplatnit své bystré smysly. Obdivuje umění.
[ZLOZVYKY] Někdy mívá  tendence sklouzávat do svého rodného jazyka. V nepříjemných situacích uhýbá pohledem.
[NÁBOŽENSKÉ PŘESVĚDČENÍ] Nepopírá existenci „vyšší moci“, ale v Boha nevěří.
[RUKOPIS] Má úhledné písmo, pokud se na něj ovšem soustředí. V kočkodlačí podobě je pro ni psaní utrpení a většinou jde jen stěží rozluštit.

[MINULOST]
Aaliz se narodila před 19 lety ve Francii, v Paříži a to kočkodlačici Therese a jejímu muži,  lidskému obchodníkovi s veteší, Romainu Lussierovi. Oba tvořili poněkud... zajímavý pár. Zatímco Therese byla energickou kočičí ženou s vnitřním šarmem a jiskrou, Romain byl člověk s klidným temperamentem i zevnějškem a velikou láskou k veteši všeho druhu. Jeho otec se pohyboval ve vážné podnikatelské sféře a doufal, že Romain nastoupí na jeho místo – před svou smrtí mu také odkázal patřičný kapitál. Romain ale zcela nepodědil jeho obchodního ducha a tak nikdy ve šlépějích svého otce nepokračoval. Zprvu se  snažil, neboť ho k tomu vázal slib starci na smrtelném lůžku. Tyto snahy však vedly pouze k tomu, že se tři čtvrtiny odkázaného kapitálu proměnily v prach. Ve světě vážných a často též intrikářských businessmanů byl Romain Lussier malý pohublý skřítek s podivnou povahou a absolutní neschopností vydělat jakékoliv peníze. Vystudoval historii, byl blázen do hmotných pramenů a každý jen trochu nevšední předmět mu dokázal dětinsky učarovat.  Kéž by jeho mysl vykazovala stejné nadšení i pro cenné papíry...
Jednoho večera opět seděl sám u žárovky po tmě v kanceláři otcova podnikatelského paláce. Byl to obrovský dům, honosný jako sídlo králů  a prázdný jako duše bledého muže, který v něm den za dnem  zpustle úřadoval. Bylo to také to jediné, co se mu při jeho závratných investicích ještě podařilo udržet. V podstatě již vyčerpal všechny otcovy zásoby a stálo před ním těžké rozhodnutí, co dál (protože rozhodování „co dál“ je vždycky těžké).
Co dál? říkal si tedy Romain Lussier a ve světle žárovky hypnotizoval zrezivělou brož, kterou mu dala jeho matka těsně předtím, než ve svých brzkých čtyřiceti letech podlehla na následky těžké nemoci. Celou dobu  Bernarda (tak se jmenoval Romainův otec) přemlouvala, ať na něj není tak přísný a nechá  „toho kluka“ žít po svém. Snad také podvědomě tušila, že je Romain docela jiný než byl jeho otec a že spíše než z něj vychová seriózního obchodníka naučí slona tancovat. Romain Lussier se nad tou myšlenkou tehdy smutně ušklíbl a se stejným smutným ušklíbnutím věnoval ještě jeden pohled  rezavé broži, kterou mu kdysi před lety darovala zesnulá maminka.
Nápad prodat ten zbytečně veliký dům plný prázdnoty a za vydělané peníze si zřídit maloobchod s veteší jakoby mu do ucha pošeptala ona sama brož. Zprvu tu myšlenku považoval za bláznivou. Ostatně, neříkal jeho otec vždy, že až mu jednou odkáže svůj majetek, bude nucen se k věcem postavit čelem a přestat fantazírovat o nesmyslech? A on by si teď chtěl koupit vetešnictví! Otec by ho za to patrně zabil. Milé. Jenže si nedokázal pomoci. Ta myšlenka, jakmile se mu jednou vloupala do hlavy, nešla už více zapomenout.
A tak se hned týden na to Romain Lussier odstěhoval se vším, co mu v tom paláci připadalo drahé, do malého bytu, v jedné z prostých čtvrtí Paříže, prodal to krásné zpustlé sídlo a pořídil si za něj mnohem skromnější obchůdek na rohu jedné ne zcela významné pařížské ulice.
Z prodeje „paláce“ mu zbyly ještě podstatné finance, z nichž část se rozhodl uschovat na hospodaření (kdo ví, kdy nastanou zlé časy) a část věnoval charitativním organizacím. Romain Lussier, ten chlápek je vážně blázen! Ale poprvé v životě se cítil svobodný a volný. Kdyby tušil dříve, že se stačí jenom zbláznit k tomu, aby si připadal šťastný, učinil by tak patrně již před léty.
Pochopitelně, s novým obchodem bylo mnoho práce a zvláště začátky byly nevlídné a krušné.
A tehdy do života Romaina Lussiera vstoupila Therese, důvtipná a hrdá žena, která mu svým osobitým šarmem okamžitě učarovala jako to (s podivem) žádný lidský artefakt nikdy předtím nedokázal. Neříká se přece, že se protiklady přitahují? Therese byla kočkodlak – v lidském světě velmi pohledná žena. Nemůžeme   říci, že by prošla světakraj malobchodů v Paříži, jen aby našla „svého vetešníka“. Život má ale, řekněme trochu zvláštní, smysl pro humor.

Romain a Therese spolu prožili rok a půl podivného románku, který vyvrcholil  zcela spontánní svatbou a zjištěním, že je Therese těhotná. Takové zjištění mohlo vzhlížet stejně šťastně jako též nešťastně, neboť Therese si byla dobře vědoma mizivé pravděpodobnosti, že její (jinak vpravdě romantický příběh)  skončí šťastným koncem. Trpělivě Romainovi vysvětlovala, že je jiná, nikdy mu ovšem neprozradila, jak moc jiná. Romain byl vždycky dost snílek na to, aby to  pochopil a zároveň si o tom nikdy nedokázal udělat vyhraněnou představu.
V té době Therese zjistila, že je objektem pronásledování fenrirů. V obavě z nejhoršího proto pro všechny případy sepsala deník, ve kterém svou budoucí dceru – pokud by zdědila její geny a ona už tu pro ni nemohla být – seznamovala se svou odlišností. V závěru deníku ji odkázala na vesnici Stjernetegn, o které se dozvěděla krátce před tím, než se seznámila s Romainem.
Nedlouho poté, co dopsala poslední zápis do svého deníku a vložila jej do rukou svému vetešníkovi („bude-li to dítě také jiné“), porodila Aaliz. Byl to den, kdy Therese viděl „její vetešník“ naposled. Věřila, že jedině vlastním zmizením ochrání svou dceru („ona byla také jiná“) před nebezpečím své druhé identity, resp., že bude-li Aaliz vyrůstat se svým lidským otcem, zajistí jí to větší bezpečí.

A tak Aaliz vyrůstala v Paříži se svým otcem a jeho malým obchodem s veteší. Vztah mezi Aaliz a  Romainem byl velmi vřelý, jen o své matce se toho nikdy mnoho nedozvěděla. Z Romaina Lussiera se stal  postupem času mírumilovný starší muž, který stále více a více oplýval láskou ke svému malému nesourodému obchodu. Byl to ale  také člověk velice laskavý a Aaliz si ho vždy jako osoby velmi vážila, přestože si oba mezi sebou navzájem vybudovali spíše přátelský než-li rodičovský vztah.
Byl by to patrně hezký konec jednoho příběhu, kdyby se v Aaliz neprobouzel čím dál větší zájem o původ své zmizelé matky. Její myslí cloumala zvědavost a Romain Lussier věděl, že s Therese sdílí něco silného, co sám nedokázal pojmenovat a ani si s tím nevěděl rady. Bylo pro něj těžké se s tím smířit, neboť svou malou holčičku miloval a podvědomě tušil, že odhodlá-li se k činu, všechno se nenapravitelně změní. Jednou, když jeho dcera slavila 18 let, ji s těžkým srdcem daroval Theresin deník. Nemohl se tomu už dále vyhýbat. Tak velmi nechtěl, aby ho Aaliz také opustila – on sám si nebyl přesně jist, proč by to měla udělat, ale v hloubi duše ho hlodal pocit, jako kdyby její odchod byl něco přímo nevyhnutelného.

Aaliz svému otci slíbila, že se jednou vrátí domů. Měla ráda svůj „obyčejný život“ v Paříži, se svým trochu bláznivým otcem a jeho vetešnictvím. Chtěla ale vědět více, o své matce, o sobě samé, o vesnici, v níž se Therese ve svých zápiscích zmiňovala...
Vydala se proto do severských hor hledat odpovědi na své otázky.


[ZEMĚ PŮVODU] Francie
[NÁRODNOST] francouzská




[ZÁKLADNÍ]

ČTENÍ10/10
PSANÍ  5/10 – v lidské podobě píše bez problémů, jako kočkodlak napíše leda tak krátký vzkaz, který možná přečtete... a možná taky ne

[ROZŠÍŘENÉ]

ŠITÍ 3/10 – jako dítě se učila šít, nicméně nejde říci, že by v tom zrovna vynikala
OŠETŘOVÁNÍ  3/10 – je schopná si ošetřit malou ránu, avšak zdravotník to zrovna není
PŘEŽITÍ 2/10 – kdo ví
BOJ 1/10 – snad by dokázala prskat a drápat, což by ve skutečném boji patrně příliš neobstálo (nu ale kdo ví);  prakticky ovšem „nebojuje“ vůbec
PROMĚNA NA KOČKU 3/10 - učí se

[JAZYKY]

FRANCOUZŠTINA – rodný jazyk
ANGLIČTINA – učila se ji ve škole, její vyjadřovací schopnosti v tomto jazyku však mají své hranice

[FYZICKÉ DOVEDNOSTI]

SÍLA 2/10
RYCHLOST 8/10
MRŠTNOST 9/10
VÝDRŽ 6/10
ZRUČNOST  5/10

[PSYCHICKÉ DOVEDNOSTI]

LHANÍ 4/10 – nejspíš by byla schopná zalhat...
SEBEOVLÁDÁNÍ 6/10 – dokáže se poměrně dobře ovládat, jsou ale i situace, kdy to zase tak dobře nejde...
EMPATIE 5/10
LOGICKÉ MYŠLENÍ 5/10
PROSTOROVÁ PŘEDSTAVIVOST 3/10
SEBEVĚDOMÍ 7/10 – v tomto ohledu převládá její kočkodlačí sebedůvěra, ovšem jsou způsoby, jak ji rozhodit
ODVAHA 4/10 – měla dost odvahy vydat se do pro ni neznámého světa, avšak není to zrovna někdo, kdo by neohroženě vedl vojsko do války; hrdinství druhých v ní budí obdiv, pro ni samotnou ale nemá příliš význam


[BYDLENÍ]
Aaliz ve vesnici není dlouho, spíše se rozkoukává a jistě, je to stále poněkud cizinec. Shodou okolností našla na okraji lesa malý opuštěný domek ze dřeva, který momentálně využívá jako nocleh či úkryt před deštěm. Dřevěná chata   jí prozatím jako příbytek stačí. Schraňuje si tam na malém prostoru vše nejnutnější. Doufá, že je opuštěný domek skutečně opuštěný, neb pokud by se ukázalo, že není, byl by to nejspíš problém.

Vítej u nás! 
Nevidím v registraci nejmenší problém, což znamená, že můžeš směle do hry. Snad se ti u nás bude líbit

Děkuju. (: