Ohniště u chatek

Almundr se nijak zvlášť s pomocí té faunce nenamáhal. Šel pomalu a to bylo asi tak jediné, co snad naznačovalo, že ty nováčky nemá úplně na párku. Nezapojoval se do jejich konverzace, jenom je mlčky vedl směrem k vesnici, která byla zhruba dvacet minut slimáčí chůze od pobřeží. Brzy tak dorazili do civilizace a všem se naskytl pohled na barevné doby, zelenající se stromy a vesnici, která si žila vlastním životem. Děti se ráchali v kašně, když procházeli kolem náměstí a zrovna se konaly i trhy, takže dokolečka kolem kašny byly vystavěné stánky, ve kterých se prodávalo třeba ovoce, zelenina, koření, ale i šperky a podobné ptákoviny. Almundr však nikde nezastavil, procházel městem a reakce vesničanů jasně naznačovala, kdo by asi tak Almundr mohl být. Všichni se mu klidili z cesty, někteří se dokonce doopravdy napůl uklonili, vzhlíželi na něj se skoro až posvátným úžasem. Za ním se tam cajdala ta skupinka mláďat. Pokud se někde zastavili, tak je dost možné že i přes šněčí tempo jim Almundr utekl, protože on na nikoho nečekal.
Nakonec celou tu skupinku zavedl až k místu, kde byly do kruhu rozestavěny chatky, uprostřed bylo ohniště a přesně k němu je Almundr vedl. Sice tam teď neplápolal oheň, ale podle toho kolik v něm bylo popela bylo jasné, že to není dlouho co tomu tam bylo. Když došel k ohništi, obešel jej a postavil se jako kdyby do čela. V tom se z jedné chatek vyřítila hnědovlasá dívka. Na zádech měla pár hnědých křídel, ve kterých se občas mihlo kropenaté, nebo bílé peříčko a na tváři měla skoro až děsivě nadšený úsměv. Byla to Rakatl, Almundrova dcera.
"Otče, kdepak jsi vzal tolik nováčků? To jsi je šel verbovat za hranici?" Zašvitořila vesele a když došla k kentaurovi s úsměvem pohlédla na tu skupinku. Přejela všechny pohledem a stoupla si na špičky, když se k ní Almundr sklonil aby jí něco pošeptal. Po jeho slovech jenom přikývla a kentaur se rozběhl někam pryč. Takže tady nováčci zůstali s Rakatl sami a ten kentaur, co jim tak strašně ležel v žaludku zmizel.
"Tak.. Předpokládám, že vám něco můj otec řekl, takže vám to znova opakovat nebudu. Spíš se ptejte vy, pokud vám něco není jasné, nebo chcete něco vědět. Pokud nemáte dotazy, tak vás můžeme jít ubytovat. Budete bydlet tady v chatkách, po dvou lidech a může tam bydlet klidně celý rok, než se uvolní nějaký byt, nebo dům a vy se postavíte na vlastní nohy." Švitořila dál. Bylo zvláštní vidět ten kontrast. Její otec byl víc než mrzutý, ale ona byla jako sluníčko, veselá a chovala se k nim skoro jako k dětem. Taková učitelka ze školky skoro.

Pohliadol som na Rune kútikom oka a uchechtol sa. Tak sa zdalo, že som si našiel parťáčku na popichovanie. Mala kuráž, to bolo vidieť hneď. Nie, ona bude tiež určite výzva, len iným a zaujímavejším spôsobom, tým som si bol istý. To, aká bola v posteli, to som si už odhadovať nedovolil, možno by som zostal aj sklamaný, ale hádam by svoju podstatu nezahanbila. Succuby by mali byť práve po tejto sfére veľmi vzdelané.
Nasledoval som toho Senilkentaura, ako som si ho už stihol pomenovať. No čo, nevravte, že sa to k nemu ani trocha nehodí. Veď sa chová ako čistý príklad starého, senilného dedka. A tento názor mi teda rozhodne nikto nevyvráti, nech by sa snažil ako chcel. My dvaja si nikdy rozumieť nebudeme a na vojnovej nohe budeme vždy, keď sa ocitneme vo vzájomnej blízkosti. Nemusel som byť žiadny veštec, aby som to vedel a tušil.
Radšej som sa zameral na svoje okolie, pretože sme sa ocitli v dedinke. Všade bolo kopec domov a zároveň aj zelene, čo ma nijako neprekvapovalo. Jednoducho malebná dedinka vo fjorde, kde sa nič hrozného nedeje. Hádam ani nekradne. To by si určite myslel každý, kto sem príde. Vlastne, určite to tak je, ale určite sa tu dejú iné veci, ktoré sú pre obyčajných smrteľníkov nepredstaviteľné. Inak by sme sa tu nemuseli ukrývať a žiť za nejakou magickou hranicou. Bude zvláštne žiť na takom pokojnejšom mieste a nie v špinavom veľkomeste. Na druhú stranu, tie okolné lesy ma už teraz lákali, aby som ich preskúmal. Rozhodne to tu bolo prirodzenejšie prostredie pre vlkolaka ako New York.
Že to tu nie je ani trocha normálne prezrádzalo aj obyvateľstvo. Tam kopytá, tam parohy/rohy, tam šupiny, či krídla. Nikto tu nebol normálny. Každý si nás prezeral, niekto so záujmom, niekto s odporom. Úprimne mi bolo absolútne fuka, čo si kto o mne myslí. Každému jednému som venoval arogantný chladný pohľad a viac neriešil.
Konečne sme došli k chatkám a zastali pri ohnisku. To hneď na nás vyletela akási afektovaná žena, ktorá sršala radosťou a nadšením. Rozhodne to bolo lepšie ako Senilkentaur, ktorý konečne odbehol, ale mohla by ten extrém trocha krotiť. Vyvalila na nás ďalšie informácie a z jej štýlu rozprávania som mal pocit, akoby som bol v škole alebo nedaj boj v škôlke. Jednala s nami ako s deťmi. Nadvihol som jedno obočie a prekrížil si ruky na hrudi. Zastrihal som ušami, ale nič viac. Ja som rozhodne žiadne dotazy nemal. Ak budem chcieť, pozisťujem si to sám. Viac ma zarazil fakt, že ona je dcéra toho kentaura. Veď boli ako deň a noc, absolútne protiklady. Chcel by som vidieť ženskú, ktorá s ním niečo mala, fakt že hej. Aj to len preto, aby som jej proprial úprimnú sústrasť.

Aj keď mierne proti svojej vôli, som prijala Runinu ruku, pretože po chvíli chôdze som zistila, že to ľahko nepôjde. "Ďakujem... Už zasa," usmiala som sa a učila sa znova chodiť. Určite som chodila horšie ako mláďa srnky. Prečo musím mať namiesto obyčajných chodidiel kopytá? Je to daň, ktorú musím zaplatiť za bezpečie?
Od začiatku sa mi zdalo, že ten kentaur na nás zvysoka kašle a potvrdila som si to vždy, keď som na chvíľu zastala aby som uľavila svojim nohám. Pripadala som si ako stará babka, ktorá nezvládne prejsť ani trasu z postele k záchodu. Musím cvičiť. Očkom som hodila aj po Hannesovi. Pre istotu. Mohol zdrhnúť, no neurobil tak. Chcela som vedieť prečo. Teraz však na otázky čas asi nebol. Musela som sa sústrediť na cestu pred sebou a na tempo. 
Divila som sa počtu obyvateľstvu. To že boli trhy asi vylákalo každého do ulíc. Nie každý sa však tešil z našej prítomnosti. Neviem, či to bolo kvôli succube a dvom lykanom, ktorí nepôsobili príjemne, alebo kvôli niečomu inému, no bolo mi to absolútne jedno. Jedno, čo si o mne kto myslí. Aj tak sa s nimi nepoznám a s väčšinou asi ani nikdy nebudem.
Po chvíli sme konečne dorazili k chatkám. Nemyslela som si, že to bude vyzerať takto, no stále príjemnejšie ako nejaká chatrč alebo ulica, pretože ja pri sebe fakt nemám žiadne peniaze. A Hannes na tom bude určite podobne. Tu som sa konečne pustila Rune a snažila sa kráčať v kruhu sama. Najprv som tú divnú ženskú ignorovala, no ona sa správala ku každému ako k malému decku.
Spýtať sa na čokoľvek... Čo chcem vedieť? "Musíme byť na chatkách dvaja?" opýtala som sa tej divnej ženskej a pozrela sa po svojich spoločníkoch.

Rakatl byla úplně jiná než její otec, avšak ani to se našim milým nováčkům nelíbilo. Že by ji to trápilo? No to vůbec! Přeci jenom něco po svém otci zdědila. Rakatl byla vždycky ráda za nové tváře. Společně s otcem to tady objevili a založili, takže si tak trochu přišla jako matka všech nově příchozích. Ze zvláštního důvodu si totiž myslela, že každý kdo sem přijde je jako ztracený koloušek, který potřebuje teplé jídlo a pořádně obejmout.
"Nemusíte na chatkách být dva. Pokud je dost chatek, což teď je, můžete klidně mít chatku sami pro sebe. Je však lepší, když jste na chatce dva. A jak se to dělí? No, to je vlastně docela náhodné. Většinou dáváme dohromady sourozence a tak, pokud si to přejí a jinak, si můžete vybrat. Předpokládám, že vy všichni už jste dospělí a trochu zodpovědní, takže u vás se nebude přihlížet ani na pohlaví." Školkáčkovský podtón nezmizel ani teď. Rakatl se stále usmívala a rukama při své řeči gestikulovala, většinou ukazovala právě na chatky.
"A vzhledem k tomu, že se většinou moc nestává, že přijde tolik nových tváří naráz se večer bude konat oslava, na kterou jste všichni zváni. Bude tady táborák, můžete si něco opéct, dokonce tady máme pár faunů, co hrají na kytary, basy, housle a všmožné jiné nástroje, takže tady bude i živá hudba! Bude to moc fajn a tak doufám, že všichni přijdete. Je to výborný způsob jak se seznámit. " Tahle siréna má očividně tyhle události ráda, protože z ní přímo čiší nadšení.. "Navíc je to možnost jak potkat další vašeho druhu.." Přikývla, jako kdyby chtěla vlastní odpověď podtrhnout a potom sepjala ruce.
"Tak, pokud už nemáte dotazy, tak se můžete vydat do chatek. Zabírejte je prosím od jedničky, ať v tom není zmatek. Jenom mi potom nahlašte vaše jména a číslo chatky, ano? Přijdu se na vás potom ještě podívat. Kdybyste cokoliv potřebovali a já bych nebyla na blízku, nebojte se zeptat místních. Možná se zdají nevrlí, ale jsou to docela zlatíčka a moc rádi vám odpoví." Řekla ještě Rakatl než zamávala křídly a vzlétla. Pokud měl ještě někdo nějaký dotaz, tak na něj odpověděla a potom odletěla někam pryč, zřejmě chystat onu oslavu.

"Siléane, Siléane, ve městě jsou nováčci!" Zvonivý smích drobných děvčátek přinutí ospalého fauna otevřít jedno oko a pohlédnout na shromažďující se lesní víly se značnou skepsí. Byly jako kuřátka, co se drží mámy - v tomto případě svého ochránce, jak mu s láskou přezdívaly, když ho potřebovaly k něčemu dokopat. Jako zrovna nyní k probrání se a hlavně k tomu druhému - k reakci. "A to jste ještě nikdy neviděli nikoho nového ve vesnici?" Stříbřitě zbarvené oko je skryto pod víčkem, spokojený výdech s úsměvem na rtech je dobrou odpovědí vykuleným divoženkám, pomrkávajícím jedna na druhou v nerozhodných myšlenkách. Jistě, že viděly, jenom byly tuze vystrašené a bázlivé na to, aby opustily své stromy rostoucí různě po širém lese. "Ale-... A-ale... Ale..." Koktavé vyjádření s ním chvíli nic nedělá, dál dělá, že spí a celou tuhle konverzaci nevnímá. "A-ale Siléane..." Skoro až fňuknutí jednoho z těch drobků přinutí fauna povzdechnout si a s konečnou platností dívkám věnovat plnou pozornost. Věděl, jasně že věděl, ale přeci jen se je rozhodl krapet potrestat za to jejich rázné buzení, ačkoliv co bylo špatného na zpěvavém tónu dívčích hlásků? Nic. "A co chcete, abych udělal. Přivedl je sem?" Pochybuje, že zrovna k takovéto zkoušce odvahy, vstoupit do hlubokého lesa, se nově příchozí odváží. Pravda, našli se zde tací, kteří tak činili a leckdy tak jejich odvaha skončila. V lese, hlavně v těch temnějších částech, číhala stvoření mnohem děsivější než pár vílích třeštiprdel, kentaurů a několik párů faunů. "Ne, ne, to ne! Nám by stačilo, kdybys... Kdybychom... Kdybys jenom... Víš? Nás... tam dovedl." Prosby té rozpustilé tmavovlásky, co se ujala role mluvčí natěšených dryád, přinutí Siléana k úsměvu. Měl pro tato stvoření jistou slabost, se Siúsan snad ještě větší. Krátký povzdech, pronikavým pohledem počastuje jednu jako druhou, drbaje se v zátylku - gesto nesmělosti, nejistoty, jeho gesto. Typický to důkaz faktu, že se ocitl zahnaný v rohu díky těmto drobkům. "Dobře. Ale stejně prchnete už při pohledu na civilizaci." Jak tomu ostatně bylo vždy, už si stihl zvyknout. O to pobavenější je faunův pohled, když všechny dívky rázně vrtí hlavou a slavnostně přísahají, že se tak nestane. Znal je, stane se tak. Na to by se mohl vsázet.
Kozlí nohy se dají do pohybu v obratném pohybu, zvedaje své vcelku vysoké, hlavně ramenaté tělo do výšky, kdy ční nad každou z těch bláznivých, naivních hlavinek místních obyvatelek. Stromy v tichém nesouhlasu zašumí listím, jako by snad měly potřebu kárat ty malé rošťandy a připomínat jim, že se mají držet za svým vůdcem - Siléanem. Ne, že by o tenhle status stál, ale pro tyhle krásky? Všechno. Skutečně všeho byl schopen, aby je ochránil. "Tak pojďte," jemné pobídnutí splyne ze rtů spolu s úsměvem než se naposledy ohlédne k místům, kde se tyčí Siusanina sosna, stále tak majestátná a hrdá ve své kráse. Mohl ji vzít s sebou, ale nejspíš trajdala někde se svou užovkou. Navíc byla příliš bázlivá, aby se byť jen přiblížila k vesnici. Pohled, jímž hlídá cestu, klesne k čísi pacce, co je mu vložena do dlaně s nevinným kukučem dětských očí plných prosby, zda by jí tenhle velký faun neochraňoval po celou dobu cesty. Jistě že ochrání, však se zaslíbil, že tomu tak bude.
Cesta by trvala kratší dobu, ale vzhledem k tomu průvodu dryádích krásek, co se celou dobu dotýká každého stromu, kolem něhož projdou, pozdraví veškeré zvířecí obyvatelstvo, si tak čas o krapet prodlouží. Dost na to, aby Siléan stihl zaregistrovat hlahol poblíž chatek a ohniště, které sloužilo nejen pro večerní radovánky ale též pro přivítací ceremoniály. Jakmile se však dostane s vílami k civilizaci, všechny prchnou do hlubin lesů, jen se jim za patama práší. Ani teď nedokáže Siléan skrýt úsměv, co patří jemu a nikomu jinému, jeho soukromé pobavení nad jejich dětským chováním. "A já myslel, že tentokrát to vážně zvládnou." Stříbřité oči vysokého blonďatého fauna přelétnou okolí, sledujíce jednotlivá stvoření a mezi nimi i nováčky. Je mu jasné, že klid, který měl? Zmizí. Zapřený o jednu z chatek se tak drží opodál jako postarší dozor. Však je nehodlá zahrnovat moudry, toho si jistě užili od Almundra. A tahle cháska? Od pohledu se zdálo, že si s nima starý kentaur nesedl. Snad aspoň jeho dcera bude mít o něco více štěstí.

Když už sluníčko začalo zapadat se zde začali hromadit lidi. Všechny možné bytosti, od drakén, které začali zapalovat oheň v ohništi, po fauny, kteří si kousek opodál dotáhli židličky a své hudební nástroje a pomalu začali ladit. Objevili se tady různí tvorové.. Najády jako vždycky okouzlující, mořské panny a dokonce se přišli podívat i vodní lidé, kdo že nový o přišel do vesnice. Ve zkratce, bylo tady plno, oheň krásně hřál, takže pokud to někdo podcenil a neoblékl se pořádně, mohl se ohřát u něj. Dokonce tady byl stánek, kde se točilo pivo, že by však za moc stálo, to se říci nedá. Bylo z domácího pivovaru jednoho mladičkého kentaura, který očividně pivu moc nerozuměl. Byly tady rozestavěny lavičky, fauni mezitím začali hrát a tak se celou vesnicí nesla veselá hudba, která sváděla k tanci. A že taky pár lidí tančilo, vesele, jakoby nic. Všichni se se všemi bavili, zdravili známé, líbali své ženy a vypadali značně šťastně. Co hlavně.. Všichni byli zvědaví na ty nováčky. A jestli se někdo předtím na succubu, nebo na vlčky tvářil nevrle? To jako kdyby bylo pryč a všichni byli najednou přátelští.

Možno bola tá žena príliš nadšene afektovaná, ale rozhodne som ju bral skôr, ako jej otca. Toho budem zjavne predýchavať ešte peknú chvíľku.
Načúval som odpovediam na otázky, ktoré položili ostatní. Opýtali sa predsa na to podstatné a ja som skutočne nemal momentálne žiadne ďalšie otázky. Ak ma dačo neskôr napadne, rozhodne nebudem mať sebemenší problém zohnať si odpoveď na svoju otázku sám. V takom niečom som videl momentálne ten najmenší problém.
Omnoho viac ma zaujímalo to, čím sa tu vlastne budem živiť. Pochybujem, že tu potrebuje niekto niečo ako nájomného vraha. Popravde, túto časť svojho života som tu ani nemienil vyťahovať. Lenže nič iné okrem toho som nevedel. Vraždenie a boj bol môj život už hádam odjakživa. Nič iné som nikdy nerobil. Možno by som mohol učiť bojové umenia, napadlo ma odrazu. Veď z valnej časti bojových umení som mal čierny pásik a tu nikto nebude na nijaké licencie hľadieť už len z princípu. Žiadny úrad isto nemal najmenšieho tušenia, že tu nejaká takáto dedinka existuje. Navyše, každému sa šikne vedieť aspoň základy sebaobrany. Musel som sa nad tým pousmiať, pretože myšlienka to bola rozhodne dobrá. Rozhodol som sa však tém u "práce" zatiaľ odložiť to úzadia a radšej sa zameral na preberanú tému, ubytovanie.
"Si si istá, že zrovna my dvaja budeme rozmní spolubývajúci, čertík?" naklonil som hlavu do boku s arogantno-vyzývavým pohľadom a úškrnom na tvári. No áno, skúste si nazvať succubu obyčajným čertíkom, ktorý je vždy zobrazovaný ako smiešne, malé červené stvorenie. Bola to však len čistá provokácia vrámci vzájomného popichovania, preto som si z toho "psíka" nič nerobil. Pri niekom inom by to pre neho vôbec nedopadlo dobre, ale s Rune sa mi to páčilo, z mne nepochopiteľného dôvodu, a tak som ju nechal. Je prvá, ale rozhodne aj posledná. Nikomu inému v živote nedovolím hovoriť mi "psík", tým si každý mohol byť istý. Svojou otázkou som jej však dal jasný súhlas.
Tým bola pre mňa otázka ubytovania poriešená, tak som si zobral svoj batoh a zamieril do prvej chatky. Tam som sa ubytoval a prečkal tam tú chvíľu, kým sa nezačalo zvečeriavať. Vtedy som sa vrátil späť k ohnisku, kde sa to už hemžilo rôznymi bytosťami. Hudba hrala a ľudia sa už zabávali. Preč boli nespokojné pohľady podaktorých bytostí. Všetci sa odrazu tvárili, akoby sme boli ich starí známi. Bolo divné a ani trocha sa mi to nepozdávalo. Z toho dôvodu som zostal trochu na kraji a zatiaľ len sledoval rozbiehajúcu sa oslavu.

Len som nepatrne prikývla na odpoveď tej paní a ďalej mi už pozornosť venovaná nebola. Schytila som brata a odtiahla ho ďalej. Nemali sme tu žiadne veci. Poobzerala som po "osade" a povzdychla si. Budeme si musieť obsadiť chatku. Pokrútila som hlavou a posadila sa do trávy. Hannesa som už nechala na pokoji.
"Nate," povedal a podal mi pár bankoviek. Vtisol mi ich do dlane a osobne ju zatvoril v päsť. "Radšej si ich šetri. Budeš z toho musieť vyžiť dokým nedostaneš v nejakej práci výplatu," vysvetlil mi svoje konanie. "Ak sa ti podarí niekedy dostať sa domov aspoň na chvíľu, vezmi nejaké veci," dodal a pobral sa preč. Netušila som kam, no všetko nechal na mňa.
Pokrútila som nechápavo hlavou a sledovala, ako si všetci nachádzajú svoje miesto. Fauni sa usádzali na stoličkách aby mohli začať hrať svoje symfónie. Pridať sa k nim by bolo fajn. 
Po chvíli som sa postavila s úsmyslom hľadať tú sirénu, ktorá nás tu privítala. Potrebovala som sa jej opýtať, či by bolo možné zájsť si po veci za hranice. To by vlastne ani nemala byť ich vec... Ale dnes nikam nepôjdem. A napokon som sa rozhodla, že ani nebudem nikoho hľadať. Proste sa jej to opýtam zajtra.
Mojim ušiam lahodila melódia, ktorá pochádzala z hudobných nástrojov, ktoré sa rozozvučali pod faunskými rukami. Zaujímavá melódia a tóny boli ako spomienky. Boleli.
Všimla som si, že Asura postáva na kraji tak ako ja doteraz. Nechcela som sa doňho pliesť, no stál tam tak osamelo, že mi ho prišlo trochu ľúto. Aj keď on asi nebol typ, ktorý by sa nechal ľutovať. 
Opatrne a pomaly - a ešte stále neisto na svojich nových nohách - som podišla k nemu a ticho stála asi meter od neho. 
"Plánuješ sa zapojiť?" opýtala som sa opatrne. Ja osobne som nemala príliš v láske toľko neznámych na jednom mieste.

Když můj bratr přišel domů s tím, že se dneska koná oslava pro nováčky, byla jsem nadšená. Abyste věděli, je nás tady sice hodně, ale všichni se sem cárají po jednom, takže když přijde větší skupina nových tváří, udělá se oslava. Čepuje se odporné pivo, všichni tančí a jsou veselí. Na jednu jedinou noc se zdá, že jsou všichni šťastní a jako kdyby se na staré křivdy zapomněla a všichni se baví se všemi. Takhle jsem měla Stjernetegn ráda. Veselý a bezstarostný. Když přijdou i kentauři z lesů a všichni pijí, tancují a celá vesnice je v jenom reji. Do toho plápolá oheň a není nic víc vzrušujícího než když přijdou nováčci! Většinou totiž mají spousty příběhů o tom, co se děje za hranicí a pro někoho jaká já, kdo nikdy za hranicí nebyl..
Bratr byl naverbován do místní kapely, takže si vzal jeho housle a vyrazil rovnou k ohništi, zatímco já jsem se teprve připravovala. Natáhla jsem si na nohy krémové podkolenky, které byli na konci zakončené roztomilým volánkem a končili zhruba v půlce mých stehen, letní šaty, které byli z průhlednější látky se spodničkou a do ruky jsem si vzala lehký svetřík, kdyby mi snad náhodou byla zima. Moje vlasy neposlušně splývaly ve velkých vlnách na ramena a tak jsem se rozhodla, že je nechám žít vlastním životem. Přeci jenom, ta mořská panna co přišla před dvě týdny říkala, že je teď v módě nedbalá elegance, ne? Rty, které byli trošku popraskané jsem si přetřela balzámem co chutnal po jahodách a vyrazila jsem.
Doletěla jsem mezi posledními, celá vesnice už tam byla, všichni tančili a smáli se. Hned jakmile jsem dopadla nohami na zem se ke mě přihrnula horda malých třeštiprdů, kteří začali pokřikovat, že si s nimi určitě musím zatančit, že tatínkovi, nebo dědečkovi řeknou a že mi zahrají co si budu přát, když si s nimi zatančím. No a tak jsem tančila. Mezi těmi malými dětmi, vesele a bezstarostně jako vždycky jsem se točila, houpala boky a smála jsem se.
Po pár písničkách jsem se však děťátkům musela omluvit. Hrdlo se mi už svíralo žízní a tak jsem se vydala najít něco k pití, co by nebylo to příšerné pivo. Vydala jsem se tak davem kousek k chatkám, kde většinou pití prodávali.

Sledovat jednotlivé vesničany, jak se radují nejen z nově příchozích, ale ze života samotného, Siléanovi vhánělo jiskřičky do stříbřitě šedých očí. Takovýchto okamžiků nebylo příliš, řadily se mezi vyjímečné a jednoho zahřeje na duši, když vidí, jak se pro jeden večer stanou rodinou a nejdou si vzájemně po krku. Problém však vždy bývali ti noví, co neznali pravidla, nehleděli na místní soudružnost a pokoušeli se vyvolávat rozepře. Jako by snad byli něco víc. "Snad by ses na ně nemračil už od příchodu, Siléane." Úplně slyšel svou matku a její káravý hlas, jakým se vyjadřovala pokaždé, když svého syna napomínala. Měla pravdu, byla by hloupost je soudit po jejich příchodu, zdolat hranice bývalo mnohdy úmorné, sám o tom věděl svoje. Tehdy padl vyčerpáním krátce před branou a ostatní ho museli dotáhnout na posvátné území a postarat se o něj. Patnáct let, kolik se toho změnilo? Přibral, získal svalstvo, dokázal hrdě pozvednout hlavu do výšky, i ramena se o něco málo uvolnila a nepůsobil tak dojmem očekávání útoku a nože do zad. Ale hlavně ta celková změna. Štíhlé, mírně mozolnaté prsty přejedou po rohách, jimiž byli fauni tolik typičtí mezi ostatními, dlouhé, stáhnuté dozadu a přesto ne tak robustní, jako měl jeho otec. Kde tomu je konec. Viděl ho jednou a naposledy týž den. Pak? Ztratil se? Zahynul? Netušil. Svým způsobem to ani nechtěl vědět, ale na druhou stranu si naopak přál znát jeho život, dozvědět se podrobnosti a důvody. Stejně tak se ale bál.
Ruka klesne ke kožichu, jež pokrývá spodní část těla, prsty přejedou po hrubé kozí srsti. Ani na ty nohy si nikdy nezvyknul. Přijal je, to ano, ale pořád se mu zdály slabinou v celkové stavbě těla. Z myšlenek fauna vytrhne až pohyb jeho směrem, dvě křídla s čistě bílými pery a malá postavička, drobná a křehká, téměř snadno rozbitná jako jedna z porcelánových panenek, které vídával v lidském světě v různých obstarožních vitrínách. Madeline, jedna z těch, které tu prakticky celý život vyrůstali. Trochu jako Siléan sám, však ji znal už od malého prtěte. "Přišla ses podívat na ty, kteří přišli od hranic?" Otázka je položena se zaujetím, ale popravdě už trochu znal odpověď - v tomhle byla malá andělská dívka předvídatelná. Ale jako vždy mu uteče pohled k jejím křídlům, bezchybným a nádherným. Dokonalým pro tak něžnou dívku, plně ji vystihovaly. Sám nemění pozici, v níž se nachází - pravým ramenem zapřený o jednu z chatek, pozorujíce dění kolem ohniště. "Krásně tančíš, drob-..." Už jí nestačí nazvat drobkem, neboť v tu chvíli div nevyvstane nová katastrofa - srážka sukuby s andělem. Tělo se napřímí, v očích ostražitý výraz. Nerad by, aby se maličkému andělovi něco stalo a jeho ochráncovské pudy zbystřily na tu nejvyšší možnou úroveň.

Tancovala jsem dokola s těmi malými dětmi a díky bohu jsou má křídla poměrně malá, takže jsem u toho nikoho nevyfackovala. I když sem tam mi o ně někdo zavadil, ale já už jsem si tak nějak zvykla, takže mi to tak příšerně moc nevadilo. O co jsem měla však větší strach bylo, že mi je někdo polije. Ano, sice se na nich nic uchytit nemůže, ale ani tak to není nic příjemného víte? Nakonec jsem po pár písničkách musela dětem s lítostí sdělit, že si musím dát menší pauzičku, jinak jim tady padnu žízní..
Proto jsem se vydala směrem ke stánků s pitím. Křídla jsem si stáhla blíže k tělu, abych hladce mohla proklouznout mezi lidmi a o nikoho nezavadila, takže jsem brzy byla skoro ve předu, když jsem uslyšela známý hlas. Siléan. Pomyslela jsem si, když jsem se s nadšeným úsměvem otočila jeho směrem.
"Dobrý večer.." Pozdravila jsem zdvořile. Znala jsem ho sice už dlouho, nicméně, to nic neměnilo na tom, že byl o dost starší a já byla oproti němu ještě malé písklátko. "Ach ano, bratr říkal, že dneska přišli dokonce čtyři nováčci, tak jsem si říkala, že -"Když v tom do mě strčilo něčí kožnaté křídlo a já jak jsem to nečekala jsem zavrávorala, načež jsem mávla křídly, abych nabrala rovnováhu a moje vlasy se tím proudem větru celé rozevlály a dokonce se mi povedlo i někoho málem sejmout.
"O-omlouvám se.." Vykoktala jsem svým sametovým hláskem, ačkoliv jsem to vlastně ani neměla být já, kdo se omlouvá. Byl to ale zvyk.. Stáhla jsem opět křídla pěkně k tělu, abych s nimi nikoho neobtěžovala a zvedla hlavu k té dívce, co do mě vrazila. "Já.. Ano jsem v.. Pořádku.." Koktala jsem ze sebe, né tak úplně protože bych měla problém s mluvou, spíš jsem byla trošku mimo z toho, co vidím. Byla to succuba! Succuba s dvěma páry křídel! "Ty jsi succuba, že ano? Jsi tady nová? Já  se jmenuji Madelaine, jsem anděl." Usmála jsem se na ni mile a zhoupla se z paty na špičku a zase zpátky, v jakémsi gestu nadšení a ohlédla jsem se po Siléanovi, snad abych svým úsměvem ujistila, že jsem v pořádku. Slyšela jsem toho o succubách spousty.. Jenomže ničemu z toho jsem nevěřila. Byly to jenom hloupé řeči, lidi slyší succuba, což je vlastně démonka a hned mají něco proti. Tahle vypadala neuvěřitelně sympaticky a dokonce jsem měla v břiše až motýlky, které jsem však přisuzovala spíš tomu, že to byla první succuba, kterou jsem kdy takhle zblízka viděla. Jasně, ve vesnici taky nějaké byly, ale nebylo to tak, že by se semnou moc chtěly bavit..

"Víš, že mi můžeš tykat, drobku. Ale pokud je ti to milejší, pak i dobrého večera tobě, Madeline," úsměv je sytý, svěží a vřelý vůči této drobné dívence, která by se snadno dokázala ztratit mezi davem a přesto by jí každý našel - stačila k tomu dvě drobná křídla na jejích zádech, jakési majáky zářící do dálky. Aspoň tak měl tuhle maličkou na svůj dohled a kdykoliv se dala dohledat pohledem pátravých, i mírně ospalých očí. Pohled se přesune z drobného andílka na o něco staršího bratra, který se s kapelou složenou z jejich rodu předháněl v barvitějším výběru písní. Tohle se muselo nechat, pokud fauni měli na něco talent, pak to byla hudba jako taková a dnešní výběr byl hoden tance. Ne však pro Siléana, jak si připomene při stočení zraku k chlupatým kozlím nohám. Možná někde na louce ve společnosti dryád, ty se nikdy neposmívaly, ale tady? Ne. Tady se žádný podobný úkaz nenaskytne očím smělých táborníků. Prsty prohrábnou blonďaté, krátce střižené vlasy, aniž by jim dodaly na sebemenším rozcuchu, mnouce si týl nad jejími slovy. "Dryády z lesa mi už něco podobného také naznačovaly." A unavovaly do té doby než se zvedl a dohopkal sem. Prakticky doslova. "Ale pořád není nad rodinu, že?" Stříbřité oči poklesnou k Madeline, pamatoval si, jak byla neznalá a ztracená první týdny. Ale její bratr se o ni dokázal skvěle postarat, to uznával.
Ruce jsou nastaveny, aby případně zdatný faun stačil zachytit tu panenku před pádem, ale díky silnému máchnutí křídel se o sebe postarala sama. "V pořádku, drobku?" V pohledu hraje nejistota, ustaranost, stačilo málo a byl celý nervózní i z hloupého pádu. "Aspoň se staráš, Siléane, ne jako ostatní. Budou si toho vážit." Připomínka matky donutí koutky poklesnout, tohle se mu poslední dobou stávalo často, příliš často slýchával matku za svými zády jako stín, co ho věčně pronásleduje. Bolestivá připomínka. Zavrtí hlavou, ramena napjatá, levé začíná pobolívat. "V pořádku. Hlavně, že se nic nestalo." Světlýma očima bleskne po oné ženě, co z Madeline málem udělala převálcovaného holuba, ale žádný údiv z jeho strany se nekoná. Sukubu neviděl prvně jako maličká, podvědomě tušil, že stejně jako nikdo zde, tak ani ona za svůj původ nemůže. Je však na ní, jak ho využívá či v tom horším případě? Zneužívá. Přesto dává na malou pozor, střeží ji pohledem, ale do hovoru se nevměšuje. Není důvod, pokud se sukuba bude držet zavedených pořádků. I tak mu ale obočí povyjede mírně nahoru, když uslyší žádost o pomoc v podobě hledání nealkoholických nápojů. Tímhle by tu všem vytřela zrak, tím si byl Siléan jistý.

"Omlouvám se, to je tak nějak zvyk.." Její tváře lehce zrůžoví. Ach ano, už několikrát jí to říkal, ale zvyk je prostě železná košile.  Ačkoliv tykání jí bylo rozhodně příjemnější. Navíc Siléana znala už opravdu dlouho, vlastně od malička. "Dryády? Opravdu? Ty jsem tady dneska tuším ještě nezahlédla.." Otočila hlavou ze strany na stranu až její vlasy vlály ve vzduchu, potom však její pohled spočinul opět na faunovi co se opíral o jednu z chatech. "Přesně tak, není nad rodinu. Nevím co bych bez Benjamina dělala. Nebýt jeho, zřejmě by mě sežralo stádo fenrirů." Slovo fenrir vysloví až nad míru bázlivě. Slyšela toho o těch tvorech spousty.. Co všechno provedli a nedokázala prostě vzít přes srdce, co udělali některým jejím kamarádům a jejich rodinám.
Potom následuje její skoro pád, potom co do ní Rune omylem strčí křídlem. Naštěstí to díky máchnutí křídly stihne vybrat, ale i kdyby ne, Siléan by ji zřejmě chytil.
"Ano, v pořádku, děkuji Siléane." Ujistí jej s úsměvem a jemně se dotkne jeho předloktí, jako kdyby ho o tom opravdu chtěla ujistit. Nelíbilo se jí že se přestal usmívat a tak se tím dotekem snažila onen úsměv opět vyčarovat.
Madelaine by byla tím posledním člověkem, který by se dal považovat za hrubého.  Ona byla vskutku zlatíčko, naprosté ztělesnění nevinnosti. Havraní vlasy co kontrastovaly s bledou pletí a bělostnými křídly? Úsměv, ve kterém se skrývalo tolik radosti a upřímnosti? Byla vskutku nezkažená, jako kdyby se jí celý život špatné věci vyhýbaly. Spíše ji před nimi bránil bratr, ale i tak.. A ano, ona se skutečně nikdy v životě s nikým nelíbala. A ze succuby prostě byla vyjukaná. Ale to ona byla vlastně ze všeho, co bylo nové, takže se tomu moc nemůžete divit.. Musí se potom pousmát, jak ji Rune osloví jako Maddie. Takhle jí moc lidí neříkalo, pro všechny to prostě byla Madelaine. Bylo to pěkné jméno, né že by si stěžovala.
"Mě taky těší.." Ujistí Rune a uculí se u toho jako sluníčko. "Rune.. To je zvláštní jméno. Odkud jsi?" Z jejích očí přímo čiší zvědavost, potom se však na kratinký moment zamračí. "Teda, promiň.. Nechtěla jsem být neslušná.. Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.." Tváře opět lehce zčervenaly a ona zabodla pohled do země. Bohužel Siléan šel v tenhle moment jaksi stranou, ale kdo by se jí mohl divit? Ona byla z nováčků vždycky odvařená a teď dokonce potkala succubu?
"Tak to jsme v tom případě měli stejný cíl.. Zrovna jsem si šla pro limonádu. Dělají tady výbornou pomerančovou a okurkovou. Kdybys ale chtěla pivo, tak si nekupuj pivo od toho mladého kentaura. Já jsem ho teda ještě nikdy neměla, já alkohol nepiju, teda jako, ještě jsem nikdy alkohol nepila, ale to pivo se prý nedá pít." Očividně měla zrovna docela povídavou, protože se ta její malinkatá pusinka, co voněla po jahodovém balzámu nezastavila. Taky za to možná může ta lehká nervozita, kterou způsobovali ti zatracení motýlci v břiše. Copak je tak dlouho vyjukaná z toho, že viděla succubu? Upřímně doufala, že motýlci ze zamilování jsou jiní, protože jak by tenhle pocit mohl být někomu příjemný?

Tí ľudia, či bytosti, veď to je fuk, sa vedeli baviť, to sa im muselo nechať. Na druhú stranu, dal by som krk za to, že podobných osláv tu nejako veľa nebýva. Bolo však fajn sledovať ich, ako sa bavia. Prechádzal som dav pohľadom, pričom som však o známu tvár zavadil len raz a to keď som zbadal Rune, ako sa vybavuje s...Anjelom? Podľa bielych krídel to vyzeralo na anjela. Bože, nie je to už trocha otrepané? Anjeli? Na druhú stranu, práve kvôli tomu by to ani jedného nemalo prekvapovať. Máme tu succuby, tak to niekto vyvažovať musí. Prečo teda nie anjeli?
Uši som mal vďaka tej hudbe a hurhaju trocha stiahnuté dozadu, aby som tak trocha tlmil hlasný zvuk, ktorý sa mi aj tak nepríjemme zarezával do uší. Na to som však bol už aj zvyknutý, lebo inak by som v New Yorku neprežil. Jedno ucho sa mi však trocha natočilo do boku, keď som začul pri sebe povedomý hlas. Trocha som natočil hlavu, aby som zbadal, že je to Rikke, faunka. Prešiel som ju pohľadom a potom hlavu natočil späť pred seba. Inokedy by som sa ju možno snažil trocha si ju nabaliť, ale tá jej spodná časť mi na chuti nepridávala. Nehovoriac o tom, že dnes som akosi nemal náladu.
"Neviem, zatiaľ asi ani nie," pokrčil som plecami a pousmial sa. Radšej by som privítal nejaký klub alebo tak dačo. Pevne som dúfal, že aspoň také dačo tu majú, lebo ak nie, tak to bude koniec. Zrejme by som tu časom chcípol nudou. To už by som fakt radšej mohol žiť ako vlkolak v lese. "A ty? Prečo sa nejdeš zabaviť?" kývol som hlavou k davu a nadvihol na ňu jedno obočie.

Nemohla som si nechať újsť zábavný pohľad na Rune a toho anjela. Ticho som sa zasmiala. Kto by to bol povedal. Ale anjel nevyzeral nahnevane. Anjeli sa asi nemôžu hnevať. Kto vie... Možno sa to raz nejakého opýtam, ak sa mi bude chcieť.
Neveriacky som pokrútila hlavou a sledovala, čo sa bude diať. Keď sa navzájom ospravedlňovali, takmer som vyprskla do smiechu. Zadržala som to a len sa pobavene usmiala. Succuba sa ospravedlňujem. Nie žeby nemohla, ale akosi mi to nepasovalo. Ale Rune bola milá, takže to bolo aj tak jedno.
"No, veľa priestoru tam už nie je, keď prišlo celé mesto," riekla som a pozorne skúmala pohľadom stvorenia, ktoré prišli. Niektoré som ani nevedela pomenovať. Niektoré vyzerali úplne ako obyčajní ľudia s gýčovým oblečením. Väčšinou som ja bola v konverzácii ten, kto sa pýta, takže nasledujúca otázka ma mierne zaskočila. Vlastne som na ňu ani poriadne nepoznala odpoveď. "Netuším. Možno dnes nemám chuť na zábavu," odvetila som skromne a pozrela do zeme.
"Zdá sa, že sa všetci bavia..." vzdychla som znudene a posadila sa opäť do trávy.

Prešiel som pohľadom celý dav a uškrnul sa. "Vždy sa nájde miesto, len sa musíš vedieť ako na to," odvetil som. Nikdy nie je problém sa začať baviť a takéto davy jedného vedia veľmi rýchlo pohltiť. "Skôr je problém sa odtiaľ dostať," dodal som s úškrnom. V kluboch to býva vždy riadny záhul, keď sa chce človek vymámiť z tých spotených tiel, ktoré sa na neho lepia z každej strany. Ešte keď je všade veľa hluku a blikajúcich svetiel, nehovoriac o tom, keď má človek v krvi nejaké to promile alkoholu.
Pozrel som sa na ňu dole a nadvihol jedno obočie, načo som zašvihal chvostom zo strany na stranu. "Tak prečo tu sedíš tak skleslo, keď na bavenie nemáš náladu?" pokrútil som nechápavo hlavou. Na jednu stranu hovorí, ako sa jej nechce zabávať a sekundu na to sa tvári znudene a povzdychne si takým spôsobom, akoby ju mrzelo, že sa ona nebaví. Kto sa má potom v takých ľuďoch vyznať? Teda, nie, že by to zrovna mňa nejako trápilo. Empatiou neoplývam a ani ňou vplývať nechcem.
Oslava sa tu už riadne rozbehla, až ma udivovalo, ako sa tu dokážu ľudia zabaviť aj bez alkoholu. To niekde inde by už vodky, pálené alebo iné žbrndy tiekli prúdom a tuto nič. A aj tak sa ľudia bavili, akoby to bola ich posledná zábava v živote. Možno to aj bolo dobre, bolo fajn vidieť, že sa aspoň niekde dokáže zabaviť spoločnosť normálne bez nejakej väčšej prítomnosti alkoholu. Skutočne to tu bolo ako v inom svete, nie len preto, že tu žili všelijaké bytosti, ale tak celkovo. Na druhú stranu som tak mal pocit, že toto možno nie je až tak život pre mňa. Ak si tu nenájdem nejakú extrémistickú stránku, ktorá by ukojila moju túžbu po nebezpečenstve a adrenalíne, tak tu rozhodne zošaliem.

Sledovala som jeho pohľad, no potom som sa prestala dívať tam, kam on. "Sú ľudia, ktorí to nevedia," zazubila som sa nie príliš hrdá na svoje schopnosti vopchať sa všade. "Tento problém som ešte nemala," zamyslela som sa. Hlavne nad tým, kedy som naposledy bola niekde na poriadnej rozbíjačke. Na začiatku vysokej? Asi nejak tak. Medina bola ťažká a na zábavu už potom neostalo veľa času.
Nad jeho slovami som musela chvíľu premýšľať. Prečo tu unudene sedím? "Možno som faun a milujem hudbu, no takéto zábavy nikdy neboli pre mňa. Opak faunskej povahy, čo?" zasmiala som sa a opatrne sa dotkla svojich parohov. Stále tam boli. Stále tam bol pár srnčích parohov a toto, čo sa dialo, nebol len jeden z tých všetkých snov, ktoré som kedy mala.
Teraz som tu už nechcela sedieť a zhovárať sa s Asurom. Pripadal mi až príliš bezcitný a s veľkou pravdepodobnosťou aj taký bol.
"Asi ťa konečne nechám na pokoji a idem sa niečoho napiť," zamrnčala som a opatrne, pomalými krokmi som sa postupne dostávala k stánku s nealkom. Isto budú mať aj kolu, kde by sme to potom žili. 
Keď som bola pri svojom cieli, chytila som sa najbližšej veci, ktorá mohla poslúžiť ako opora a liala do seba bublinkovú hnedú ochutenú vodu.

Sledovat ty dívky, jak se navzájem poznávají, činilo Siléana vnitřně šťastným. Madeline potřebovala někoho ve svém věku a ačkoliv o sukubách jsou mnohé ústní povídačky předávané z generace na generaci, vylepšené různými verzemi o jejich záškodnictví, tuhle by mohl přinejmenším tolerovat ve společnosti toho drobka. A kdyby něco provedla? Věřil, že by se na ní snesl hněv celé vesnice, Madeline byla jejich mazlíčkem a milovaným stvořením, nehledě na jejího bratra. To by se sice ona dotyčná mohla ohánět dvěma páry křídel jak by chtěla, ale nic by nepořídila. "Siléan." Nezdráhá se, vcelku hned podá dívce ruku s pevným stiskem, jak je u mužů časté. "Dávej mi na ní pozor." Ještě přijde tichá poznámka, drobné varování Madelininým směrem, aby se opatrovala, pronesené však k Rune, neboť ramenatý faun se stáhne od chatek zase zpátky k lesu. K místu, kam patří, neboť tam je mu nejlépe. Hudba mohla hrát dokolečka ty staré známé odrhovačky, vyvolávaje tak Siléanovi úsměv na rtech, ale takový ruch bytostí nebyl pro něj. Měl rád svůj klid a to nacházel hlavně v náručí jedné krásky.
"Zda-li pak tam na mě čekáš, Siúsan." Stříbřitě zbarvené oči sledují les, do jehož hlubin se noří, aby se vrátil za jedinou společnicí, u níž nacházel ty pravé chvíle radosti a veselí. Na to nepotřebuje hudbu faunů ani nikoho jiného, stačila mu jedna drobná dryáda, jejíž tvář znal nazpaměť. Každý záhyb tmavých kučer, každý rozzářený pohled plný fascinace a zaujetí, když jí vyprávěl cokoliv ze života mimo vesnici. Její packy, drobné a vždy tak opečovávající každého, kdo strádal. Brzy tak dojde k její sosně, k borovici tyčící se u skalky směřující k vodopádu poblíž, kde se tak ráda cachtala. A Siléan? Nikdy si nedovolil na ni hledět při těchto intimních chvílích, dával jí prostor. I dnes jako jindy přejede prsty opatrně po dřevěné kůře kmene, laskaje ho dlaní ve vší úctě a bázni před posvátností přírody. "Siúsan."

"Já zvládnu sama na sebe dávat pozor.." Trucovitě našpulí rtíky, když zaslechne Siléanovu poznámku. Hned se však zase usměje a drobnou ručkou mu zamává na rozloučenou, když uvidí, že se Siléan odebral zpátky do lesů. Otočila se potom zpátky k dívce, tedy, spíše už ženě, která stála před ní.
"Z Norska, opravdu? A byla jsi někdy v Oslu? Prý je to tam strašně pěkné." V očích jí hrály zvědavé hvězdičky jak se tam vyptávala a na rtech si jí pohrával neposedný úsměv, který všem okolo mohl napovídat, jak příjemná jí konverzace s Rune je. No dobrá, možná po nich pár lidí hodilo ustaraný pohled, nikdo je však vyloženě nepozoroval. No řekněme si to upřímně, anděl s bělostnými křídly a succuba s dvěma páry křídel, to se jenom tak přehlédnout nedá.
"To rozhodně ne.. My jich tady pár taky máme, ale většina z nich jsou většinu času zalezlé někde v klubu nebo tak. Moc je nepotkávám a rozhodně né takhle zblízka." Nervozita v jejím hlase je prostě znatelná. Né tolik nervozita s toho, že je tady se succubou, ale nervozita z toho, že by mohla říct něco špatně a ta succuba by mohla odejít. A přitom Madelaine ta žena tolik zaujala..
Madelaine se jí potom rozpovídá o tom, jak strašně za prd tady stojí pivo, ačkoliv vlastně jenom tlumočí co slyšela od jiných. Ona nikdy nepila. Vždyť ještě před nedávnem na to byla moc malá a teď, když už skoro druhým rokem pít může, k tomu nějak neměla příležitost. A nijak jí to nevadilo, přeci jenom ta limonáda fakt stojí za to.
"To bychom mohly.." Objeví se Madelaine na tváři široký úsměv a pomalu se vydá k tomu stánku, kde není moc velká fronta, jsou před nimi jenom dva lidi.
"Takže.. Jak jsi se sem dostala? Nebo spíš, co tě sem přivedlo? Jestli se smím zeptat.." Nadhodí potom Madelaine, snad aby jim zkrátila dlouhou chvilku mezitím co čekají. Což není moc dlouho, brzy se dostanou na řadu, milá mořská panna je obslouží a bez toho aby je zkasírovala můžou odejít. Přeci jenom Madelaine všichni znají a je věrným zákazníkem tohohle stánku s limonádami..