Lesní mýtina

Sklouznu očima k její ruce jíž mi stiskne ruku/tlapu, ono je to asi jedno, přes tu srst to ani není pořádně moc vidět ač anatomicky je to stále v podstatě nejblíže lidské ruce, jen s pár kočičími úpravami. Ve své podstatě má pravdu, tímhle se mi otevřel zcela nový svět který mohu teď prozkoumávat, jen tuhle šanci nejsem prozatím schopný tak úplně docenit. Mnohem raději bych zůstal při tom na co jsem byl zvyklí, vyhovovalo mi to... "To co říkáš je sice hezké, ale já měl svou lidskou podobu docela rád." Řeknu popravdě protože se mi vyhlídky na to že bych takhle měl zůstat už napořád, vážně ani trochu nelíbí... Co vlastně, nikdy se mi ta představa nelíbila. Ale říkala kočkodlak, ne? Pak by to čistě teoreticky mělo být založené na stejném systému jako vlkodlak  = měnič, napůl vlk napůl člověk... *A nebo je to myšleno v kontextu s kombinací tělesných prvků?* Zauvažuji nad tím v duchu a lehce nad tím svraštím obočí v zadumaném výrazu který ale nemá přílišného trvání neboť je tok mých myšlenek záhy přetržen spolu s tím když znovu promluví a já pozvednu zrak zpátky do její tváře - značně posmutnělé což mě donutí zauvažovat znovu - tentokráte však nad tím, co je důvodem jejího rozesmutnění, ale nezůstávám u toho myšlenkami příliš dlouho neboť se konverz pohne opět kupředu za což jsem docela rád protože bych byl asi s rozumem v koncích kdyby jen stála a posmutněle koukala bokem. Asi bych se nenápadně vypařil? Ne to byl jen vtípek, něco takového by bylo pěkně blbí i na mě. Neubráním se pobavenému výrazu nad tím co následně plácne ohledně našich jmen a zavrtím nad tím hlavou. Vlastně je docela fajn, alespoň co mohu posoudit během těch pár minut co jsme se dali do řeči. "Co?" Vypadne ze mě jestli jsem slyšel dobře to o vyplazování jazyku což opravdu dělat nehodlám. To by byl asi vážně pohled k nezaplacení kdybych si tu tak povlával jazykem jak nějaký pes. Samozřejmě vím že je to přirozený způsob ochlazování organismu mnoha zvířat, ale to já přece nejsem... No dobře, ale jenom napůl a stále mám svou hrdost. "Až tak moc zoufalí zase nejsem." Dodám ale ta tůňka nezní zase až tak špatně, přestože bych dal přednost sklenici vody nebo něčemu přeci jen trochu civilizovanějšímu a vlastně, stejně jsem se chtěl podívat do vesnice no ne? A když říká že takhle nějak tady vypadají všichni pak mi to jak vypadám může být nakonec docela jedno. Nejde mi ani tak o to jak se s tím smíří ti co na mě narazí, jde především o můj vlastní pocit. S tím jak se na mě dívá nebo nedívá okolí jsem se nikdy až tak moc zase netrápil, na prvním místě jsem byl vždycky já., abych byl s tím jak vypadám nebo jak se oblékám spokojený. Zatím však co se města týče nic neříkám a jen nad tím tak pro sebe dumám a k tomu že se mi to začne líbit se raději nijak nevyjadřuji, momentálně si to nejsem schopen reálně představit takže mlčení za doprovodu mírně nelibého výrazu je v tomto případě na místě. Trošku mě překvapí její následovná nabídka, jež mě donutí na krátký okamžik zauvažovat nad tím, zda to myslí vážně - a k čemuž mi stačí jediný pohled do její tváře, působí stále tak bezelstně. "Známe se sotva pár minut." Podotknu očividný fakt trochu s podivem - avšak, neuvědomuji si to, jak záporně mohla v kontextu s její otázkou tato reakce vyznít, skutečně jsem tím zamýšlel jen prosté sdělení, bez jakéhokoliv skrytého významu. Nedá se totiž říci že by mi jakkoliv vadila, to ani v nejmenším, naopak, působí mile jenže já jsem zkrátka natvrdlí idiot co si neuvědomuje jak se někdy může pitomá věta vymknout ze zamýšlených kolejí. "Takže tohle..." Zamávám si před obličejem abych to tak nějak upřesnil. "...Zmizí když odsud odejdu?" Ptám se jako by to co před chvíli řekla nebylo zcela a naprosto dostačující, spíše jsem to potřeboval nějak "utvrdit" čistě jen sám pro sebe. Na jednu stranu se mi s tímhle zjištěním ulevilo - protože odejít odsud můžu v podstatě kdykoliv, nic mě tady nedrží, můžu tu třeba pár těch týdnů pobýt, sem tam si udělat výlet do jiných měst abych se trochu vyvenčil a orazil si od toho otravného kožichu... Jo to zní docela fajn. Na stranu druhou, je to docela otravný když si vezmu že tu jinak než takhle vypadat nebudu... Přes to, hlavní je že kdekoliv jinde to budu zase já a tak z drtivé většiny převládá pocit úlevy.

Zaculím se. "No ot já ji mám ráda taky...ale jsme jiný to je prostě tak, někdy mi chybí že si nemůžu upravit nehty na druhé ruce..to víš...ale nejsem člověk a tahle pavézka mi to připomíná mám svoje místo, jen jsem ho zatím nenašla a ty?" Povím mu docela vážnou upřímnou věc s úsměvem na rtech sobě vlastním, ne , nedovedu se trápit nějak extra dlouho nemá to stejně význam. Zasměju se a přitakám. "Kočky a psi se tak chladí je to přirozený, zkus to hele." vypláznu jazyk a začnu rychle dýchat, pak ho zatáhnu a ušklíbnu se. " Já nejsem kočka u mě to vypadá podivně..." pokrčím ramínky a nakloním hlavičku na stranu abych si ho pátravě prohlídla. Pak vyřknu tu nevinně doufající větičku o přátelství a podívám se na něj s nadějí v očkách , která na chvíli pohasne. POlknu a olíznu si ret, prohrábnu si vlasy a přitakám. "No jo vlastně, co mě to napadá...já nejsem moc zvyklá na lidi..dlouho jsme byla sama...to nevadí.." I když nejsme dobrá ve lhaní takže zklamání v mém hlase bude asi dobře znát. Přitakám k němu když se zeptá jeslti když odejde, tak se změní zpět. "až budeš ven z vesnice, budeš moct být jak kočka tak člověk podle svojí vůle..." Opřu se o strom a jeho síla mi dá trošku klidu a obveselí mě. "Kdybys tam potkal Alistaira, řekneš mu kde jsem? A ..že se o něj bojím prosím?" hlesnu lehce. CHce se mi plakat nebo utéct, popotáhnu lehce nosíkem, bohové já jsme taková nána, proč já se s každým vybavuju vždyť ho otravuju vidím to, jen moc mel než mi to vůbec stihne dojít.

"Ne." Odpovím a připokrčím nepatrně rameny v neurčitém gestu. "Po pravdě ani nevím o tom že bych nějaké místo měl někde mít. Nevěřím na osud, jenom na příležitosti. Své místo si musí každý udělat sám." Sdělím jí svůj pohled/názor na věc aniž bych si jakkoliv uvědomoval, že někomu náchylnějšímu k pochybám, bych touhle větou mohl docela snadno narušit iluze ale to snad není její případ. Jsem už hold takový, říkám to co si myslím a nad tím jaký to může mít dopad nepřemýšlím. Občas by mi přišlo vhod kdyby mě někdo vzal něčím po hlavě aby se mi rozsvítilo, jenže v mém případě by asi i to bylo málo. "Uhm... Ne, myslím že to zkoušet nebudu." Zavrtím hlavou a zakřením se na ní tak nějak připitomněle při čemž krátce těknu očima vedle a pak zpátky na ní takovým tím způsobem kdy se z něčeho vykrucujete, ale já to zkoušet vážně nehodlám. Určitě ne před někým. "Ani u sebe si to nedovedu moc dobře představit, takže..." Pokrčím bezděky ramenem a jen popošoupnu botou. Myslím že je jasné že mě k tomu nepřiměje. Jsem sice natvrdlí, ale to neplatí pro můj pozorovací talent a musel bych být slepí abych si nevšiml toho jak jí očka náhle pohasla a její tón znatelně posmutněl poté co jsem se zmínil o tom, že se v podstatě známe jen pouhých pár minut. Skoro mi to připadá jako by si myslela že s ní nechci mít nic společného (tak to samozřejmě není, zkrátka mi to jen přišlo zvláštní) ale nejsem si tím jistý, v tomhle si nikdy nejsem tak úplně jistý a tak se na ní trochu zkoumavě zadívám v zamyšlení které však nemá dlouhého trvání. "Ah, to zní dobře." Zkostatuji když řekne že budu moct být jak kočka tak i člověk podle toho jak budu chtít. Sleduji jí jak se opře o strom načež se zdá že se její nálada trochu zlepšila a tak už nad tím nijak nepřemýšlím a nevracím se k tomu. "Jistě." Přikývnu na její žádost ohledně Alistaira ale to pak popotáhne nad čímž se lehce zarazím a ve tváři se mi usídlí tak trošku konsternovaný výraz. "Řekl jsem něco... Špatně?" Zeptám se po krátké chvíli kdy jsem se snažil přijít marně na příčinu - marně, jak jinak, ale asi se to bude týkat něčeho co jsem řekl protože přesně takhle to vypadá vždycky když plácnu něco co jsem plácnout neměl... Tedy, ve většině případů tomu tak bývá a momentálně tady nikdo jiný krom mě není takže to musí být na moje triko... Vlastně kožich. Přešlápnu trochu nejistě a sleduji pozorně její tvář, možná také s patrným zděšením protože jestli se tu rozbrečí... Ale vždyť jsem nic neřekl, ne?

No pokud by desiluze měla tvář, pro Alci to nyní bude tvář kočičího CLydea. Polknu nasucho a přitakám. "Jo..." Nevím jak se mi to líbí, je to positivní protože pak by bylo vše v mých rukou? Nebo negativní protože jsem doposud nikam nezapadla a tím pádem je chyba ve mě? to mě začne docela děsit, možná nemám místo kam bych zapadla proto jaká jsem? Obejmu se ručkami. Nebo..ručkou a pavézkou. "No jo...je to tak, ale na to časem přijdeš, nebo nevím třeba s e kočkodlaci chladí jinak..dryádě to rozhodně nepomůže já sbírám vláhu jinak..." Ukážu mu na nožky, ze kterých vedou drobné kořínky do země, odkud v horkých dnech čerpám vláhu jako strom. Pak mě dorazí tím jak poví to , že se známe krátce, já vím že jo... zeptá se co se mnou je a já zavrtím hlavičkou a zhluboka se nadechnu. "Ba ne...máš naprostou pravdu...jen já jsem jiná...možná ...až moc." Uculím se k němu a pokrčím ramínky. "Jenže jsem taková...tak se nezlob...já jen..myslela jsem...že bysme mohli..no víš, prostě..začít..ale možná jsem tě teď odradila a chápu to , teda pochopím to jestli ty, jakoby víš.." Zavrtím hlavinkou jak jsem se zakoktala jako nějaký blázen, což o to , já blázínek jsem ale cvok ne. "Takže odejdeš? Nechceš vidět vesnici?" Zeptám se ho s otázkou řečenou i v modravých očích.

Zdá se, že není z toho co jsem řekl příliš nadšená, vlastně mi přijde že je z toho tak trochu rozladěná, možná i nesvá... Ale proč? Jen jsem sdělil svůj pohled na věc a vždyť je to docela logické, nikde na nikoho nečekají s otevřenou náručí. Všechno záleží především na tom jak se kdo chopí příležitostí které se nachomýtnou. Sice je tam vždycky pár těch proměnných jako třeba náhody, záleží i na konkrétní situaci, nicméně převážná většina je stejně jen na nás. Tak nějak jsem měl za to že tohle je něco čeho si je více či méně vědom každý, ale možná jsem se mýlil. No, tak či onak to nijak nerozvádím ani nerozpitvávám, své jsem řekl, žádné dotazy se nekonají tudíž předpokládám že to není třeba. Sklouznu očima k jejím nožkám které jsou z části poseté kůrou a sem tam je možné vidět kořínek při čemž se mi přes tvář mihne uznalý výraz. "To vypadá o dost praktičtěji." Zhodnotím když se zmíní co se týče jejího způsobu ochlazování ale to se pak zakoktá nad čímž lehce nakloním hlavu ke straně ve zkoumavém a také mírně nechápavém pohledu jímž si začnu přeměřovat její tvář - jako bych se jí ptal "Kde je tedy problém?" Vždyť právě řekla že mám naprostou pravdu - jen tedy příliš nerozumím tomu co řekne ohledně své odlišnosti neboť mám za to, že odlišní jsme přeci víceméně oba. Minimálně co se vizuální stránky týče, ale to asi nebude úplně to co má na mysli. Důvodem mého nepochopení a také nemalého zmatení jsou ty její pocity které pro mě představují jeden velký, bermudský trojúhelník a značně mě matou - docela jasně totiž vidím že jsem řekl něco špatně, zatímco ona mi ale tvrdí opak a ještě jakoby si to dávala za vinu sama sobě...? Povytáhnu lehce obočí nad tímto zjištěním/domněnkou jíž však nemohu s jistotou potvrdit. Každopádně to tak ale vypadá... "Nezlobím se." Řeknu docela prostě, nepřestávaje poněkud nechápavě sledovat její tvář. Mé zmatení se ještě o kousek navýší spolu s tím když řekne že to chápe - že mě asi odradila nad čímž se nepatrně zamračím. "Neodradila jsi mě, jen říkám že se známe krátce. Neznáš mě, kde tedy bereš tu jistotu že bys mě chtěla mít v okruhu svých přátel?" Rozvedu to tedy aby to nebrala tak že bych já osobně o přátelství nestál, jen v tom zkrátka vidím záležitost dlouhodobějšího hlediska. "Ne, alespoň ne hned. Ještě jsem se tu ani nestačil porozhlédnout." Odpovím na její dotaz zda tedy odcházím.

Ano ale nemám ráda, když nemám pravdu a taky když mi někdo bere moje positivní iluze, chci aby byl svět krásnej chci aby si každej našel své místo, jenže já jsem tak jiná, že je to těžký a přizpůsobit se moc nedokážu. Juknu k nožkám, když okomentuje že jsou praktické a přitakám. "Jsem skoro strom...někdy i jsem když chci..." pípnu s letmým úsměvem a kouknu na něj modrýma očkama. Pokrčím ramínky nad jeho slovy. "Vidíš, to je ten problém, jsme moc ukecaná moc hrr moc ..všechno na to aby se někdo chtěl zkamarádit víc, jsem jiná, někteří říkají že divná a jsme taková ráda jen...u tebe nevím prostě jsi mi přišel zmatenej a koukni usmíváš se a jsi už docela v klidu, trochu jsem doufala že je to mnou..." Uculím se a polknu nějaký další poznámky abych ho vyděsila. "Jeslti chceš ukázat cestu do vesnice ráda tě tam zavedu." Uculím se zase s jiskřičkou v oku, přeci jen dělám tohle ráda a když mám novou příležitost někde pomoct, tak to udělám.

"Ah, to je zajímavé." Podotknu mimoděk, jen abych to neodbyl mlčením, ačkoliv.. Když nad tím tak uvažuji, je to skutečně zajímavé - Je tedy více rostlinou a nebo živoucí bytostí z masa a krve? Z vizuálního hlediska je to docela snadné, bezpochyby živoucí, humanoidní bytost s několika rostlinnými prvky, ale co... "Materiál"? Koluje jí žilami krev a nebo míza tak jako stromům? Jsou její buňky živočišné a nebo rostlinné? Tyto otázky si však ponechám čistě jen sám pro sebe, protože když jsem viděl její reakce na docela obyčejné věci, raději nechci přemýšlet nad tím, co by si mohla odvozovat z tohoto. Co já vím, třeba by to mohla vzít tak že jí chci pitvat či podobné bláznivé teorie a tomu bych se docela rád pochopitelně vyhnul - a upřímně, pitvat ji skutečně nechci. Zkrátka a dobře jsem jen vědecky založený typ a zajímá mě to, to je celé. A když už jsme u toho.. Je má DNA lidská a nebo zvířecí? Nad touto otázkou mírně svraštím obočí - tak trochu mě to znepokojilo, ale rozhodně na sobě nedávám cokoliv znát. Jsou to jen mé niterní úvahy z nichž bych sice mohl udělat téma k diskuzi, ale nemyslím si že je k tomu Alci vhodnou osobou, minimálně prozatím ne, takže si to ponechám čistě jen pro sebe tak jako většinu svých myšlenek. Zamyšleně jí poslouchám a uvažuji nad tím vším co mi zde říká, ve snaze si z toho udělat správný posudek na jehož základě bych mohl správně reagovat a tak nějak usoudím, že bych jí asi měl teď nějak uklidnit (nebo se o to tedy alespoň pokusit), jen je otázka zda to tím spíš víc nezhorším... No, za pokus asi nic nedám a tak po menší chvíli kdy jsem jen mlčel, konečně promluvím. "Když o tobě někdo řekne že jsi divná, kde bere tu jistotu že to není naopak?" Kouknu na ní s touto spíše řečnickou otázkou a připokrčím nad tím rameny v krátké odmlce načež nad tím jen s povzdychem mávnu rukou aby to nechala být protože mám pocit že jsem se teď tak úplně netrefil. Tohle mi prostě nejde. "Já jen podotýkám fakta, neřekl jsem že mi vadí tvé chování, ani nevím proč by mělo. Připadáš mi milá." Řeknu - a doufám že jsem to z jejího postoje pochopil správně - že si zkrátka jen není jistá zda na mě působí kladně či záporně. "A pokud tě to uklidní... Přesná definice, ani vzorec normálnosti neexistuje. Sice se za normální považuje to co dělá, nebo jaká je většina lidí, ale pravdou je, že na světě není nikdo kdo by byl zcela normální... Já jsem divný, ty jsi divná,... Jen každý svým originálním způsobem." Dobrá, nyní to beru asi zbytečně odborně a mohu jen doufat že jsem tím situaci zase nějak neúmyslně nezabil a tak není divu že chvilku jen mlčky sleduji její tvář v očekávání reakce či něčeho co by mi napovědělo a ono mi stejně nenapoví - přesněji, mě to stejně nedocvakne, takže je to nakonec asi jedno. "Průvodce by mi přišel vhod..." Zasouhlasím a pozvednu nepatrně koutek.

Přitakám nadšeně a chytnu ho za ruku. "Že jo? je to super.." Přitakám k němu, líbí se mi bejt dryáda, je to fajn moc fajn, kdybych teda nebyla tak strašně ukecaná a to všechno kolem, možná mám nějakej druh AD/HD kdoví. Zamyslel se a já se natočím a ukazuju mu všechny součásti mé bytosti co jsou rostlinné jen aby to mohl zhodnotit, nenapadá mě, kolik otázek v jeho analyzující hlavě vyvolá pro mě něco tak obyčejného a samozřejmého. Zasměju se a drcnu do něj. Já věděla že budem kamarádi, fakt se mi líbí jak uvažuješ, podobně jako já, no prostě...jsem jiná...ale mě to nevadí myslím, že ti ostatní jsou divní, no dobře nemyslím ale víš jak.." Vlastně asi těžko ví ale to je jedno vždyť jsem jaká jsem a když to někdo nechce přijmout i když jíá přijmu jeho odlišnost, tak ať mi trhne, ne, že by mě to nerozesmutňovalo ale nezměním se, co mě rozesmutňuje je to, že je pryč Alistair, ten mě zal takovou jaká jsem bylo sto super, chybí mi, je to jediný přítel co mám. Zrůžovím když poví že jsem milá. "Děkuju... i ty jsi milej i když trochu zmatenej ale to ..chápu vzhledem k tomu, žes nevěděl..." Ukážu na něj rukama. Zamrkám k němu když začne chrlit rpro mě poměrně neznámíáá slova a zvednu obočí... "Tohle mi budeš muset asi napsat ale zní to dobře." Nějaké odbornější filosofický úvahy pro mě nejsou jsem jednoduché děvče které žilo v lese. Zatleskám a kývnu směrem k vesnici. "Stieltjes tu chceš být, tak bychom měli do tábora, tam dostaneš domek...abys měl kde být..." Navrhnu plán první cesty pokud má zájem.

Mírně se zamračím při tom když mě nečekaně chytne za ruku, tak nějak mě to totiž překvapilo ale nic neříkám ani nic nedělám. "Nejspíš..." Odtuším a přes tvář mi přelétne letmý úsměv, takový ten kdy nevíte co si o dané situaci máte myslet natož jak na ni nějak kloudně zareagovat - nemyslím to však nijak ve zlém, někdo je zkrátka takový ten srdečnější typ. Není první takovou osůbkou jíž jsem potkal, to jen já nejsem tak úplně naladěný na tuhle notu ale u druhých mi to nijak nevadí, když tedy nepočítám to že nevím jak bych se měl zachovat takže budu nejspíš působit trochu jako trubka. Nu což, nevadí. "Myslím že mám představu." Zasouhlasím a poušklíbnu se pobaveně nad tím co řekne následovně za doprovodu menšího drcnutí do mé maličkosti. Nevidím problém v tom abychom se přátelili, ostatně proč bychom nemohli, že? Mě přijmout její srdečnější náturu žádný větší problém nečiní, jen je trochu otázka jestli ona si zvykne na mou neohrabanost a "drobné" nedostatky - alespoň co se reakcí na podobné výlevy týče,  protože jsou zkrátka věci jimž asi nikdy nebudu schopný tak úplně přijít na chuť. No, neměl by to být snad až takový problém, přeci jen, zvykla si spousta jiných tak proč by nemohla ona, bude to jenom chtít nějaký ten čas ale nic není hned. "To mi trochu lichotíš." Řeknu popravdě s mírným úsměvem, neboť milým by mě mnoho lidí nenazvalo - určitě ne ti kteří neměli nervy na to aby mě poznali z toho dlouhodobějšího hlediska. Co se její zmínky o zmatenosti týče, má pravdu a to ještě ani chudák neví že podobná forma zmatení u mě převládá v mnoha dalších, docela běžných věcech - beru-li tedy v potaz především mezilidské vztahy a věci s tím spjaté protože to je hold oblast v jejíž orientaci jsem poněkud ochuzený, ale to už jí asi trklo. To co jsem řekl jí patrně trošku zmátlo, jen nevím proč ale můžu jí to později vysvětlit jestli bude chtít, to je asi to nejmenší. "Jo to zní dobře." Zasouhlasím s jejím přibližným plánem cesty a sehnu se zvolna pro svůj batoh který doteď setrvával na zemi v trávě z toho šoku který mě popadl potom co jsem si uvědomil že na sobě mám kožich. Sice ještě nevím jestli tu budu chtít zůstat na delší dobu ale pár těch dní tomu tady dám určitě takže nějaké to ubytování se určitě hodí. Cena by neměla být až takový problém, finančně na tom nejsem nejhůře i  přes to že mívám čas od času sklony k rozhazování.